Dříve se víc mluvilo o počasí nebo třeba o tom, kdo jaký pěkný film zhlédl, v hospodě se probíraly ženské a nadřízení a politika... Dnes je to trochu jiné. I na pivo se chodí s chytrým telefonem nebo tabletem a téměř všichni víme, že také naše bankovní konto může být ohroženo stejně tak jako lechtivá fotka z dovolené poslané kamarádům.

Inu, svět se mění. A ve firmách se stále více debatuje třeba o správném zabezpečení dat, i když často zůstává stále jen u těch diskuzí. Na toto téma jsem hovořila s předsedou představenstva pražské společnosti T-SOFT a.s. Ing. Jaroslavem Pejčochem:

Bezpečnost dat ve firmách a organizacích, i těch osobních dat, jejich využívání, ale i zneužívání, kybernetické útoky, dobro i zlo. Dost velké a složité téma dneška. Jak ho charakterizovat? Má v sobě potenciál měnit svět k lepšímu, ale je to zároveň zrádná kapitola...

V historii se taková situace dokola opakuje. Lidi na něco přijdou, co může přinést pokrok, úlevu, radost, zdraví nebo odstranění dřiny, a hned je tu problém, že se ta skvělá věc dá také zneužít. Že se s ní dá krást, zabíjet či jinak škodit, anebo aspoň výhodně kšeftovat v neprospěch někoho jiného. Anebo se ta věc vymýšlí rovnou pro tyhle neblahé účely a k dobru se využije až jaksi v druhém plánu.

            Málokdo si už asi vzpomene, že internet vznikl jako vojenský projekt a pak se teprve přes univerzity začal šířit mezi lidi. I když existovalo pár velkých databází s mnoha daty, systémy nebyly spolu propojeny, a i když se informace vesele kradly (průmyslová, vojenská či státní špionáž), bylo to přece jenom komplikované a jen pár vizionářů začalo mluvit o „Velkém bratrovi“ a důsledcích jeho počínání. Ano. Rozvíjející se informační společnost vám umožní získat rychle diagnózu vaší nemoci, vypátrat na celém kontinentu vhodného dárce a příjemce pro transplantaci či zaplatit nákup kartou, ale také umožní vaši diskreditaci na základě zcizených dat, vypuštění přehrady na váš dům či vykradení vašeho konta. Je to podobné jako s dynamitem, jen je třeba vzít na vědomí, že informační technologie zasahují do našeho života mnohem víc.

Jak citlivé a nejen databázové údaje chránit a využívat třeba k prevenci zdraví, správnému dávkování léků, cílení na zákazníka efektivním, ale korektním způsobem?

Nejlépe jsou informace chráněny v hlavě (ale i z ní se dají za pomoci násilí či psychofarmak dostat). Ale už si moc pamatovat neumíme. Staré indické védy o tisících stránkách se přenášely po dlouhá léta jen ústním podáním. Dneska něco takového jedním klikem přenesete za vteřinu na web a hned to vidí celý svět, vyhledávače to přežvýkají a nikdy už to z té sítě nedostanete. Každou provedenou operací, ať zaplatíme kreditkou, nebo někam letíme, či se necháme vyšetřit, po sobě zanecháváme digitální stopu, která se dá dobře využít i zneužít.

            A co se týká ochrany citlivých údajů? Samozřejmě existuje řada metod jak k nim znesnadnit přístup cizím lidem (bohužel se někdy stane, že si tak odřízneme přístup i sami sobě), ale většinou je to jen otázka peněz či státního zájmu, jak ochranu prolomit. Takže nám zbývá opět pouze pravidlo rozumného přístupu, důvěry a případných postihů za nekalé praktiky. Podobně jako ochrana státního zlatého pokladu nebo atomové elektrárny je mnohem důslednější než u skladu jízdních kol, i ochranu informací je vhodné odstupňovat podle jejich významu. Má to ostatně dost velký vliv na náklady, které s tím souvisejí. Problém je, že obor zpracování a využívání informací je zatím mladý a velmi dynamicky se rozvíjející a teprve se budují právní rámce jak s tím vlastně zacházet. Máme-li k dispozici velká množství dat, můžeme v nich vysledovat trendy či souvislosti, které z lokální perspektivy nevidíme a opravdu toho využít třeba v medicíně či marketingu. Při korektním přístupu to přináší řadu příjemných služeb, nicméně nevylučuje to riziko chycení do pasti či manipulace.

Mnohé firmy, zejména ty menší, zabezpečení svého duševního vlastnictví podceňují anebo na důslednou ochranu nemají peníze. Jaké by mělo být aspoň kompromisní řešení?

Nejjednodušší úvahou na toto téma je položit si otázku, jak na tom vlastně jsme. To je první krok k tomu, abychom o tom začali přemýšlet. Otázka je to velmi jednoduchá, avšak hledání odpovědi na ni může být velmi klopotné – začíná už u toho, co tím vlastně myslíme. Jak jsme ohrožení? Co vlastně chceme chránit a proč? Jak to chráníme teď? Co se nám kdy přihodilo a jak jsme na to reagovali? Co se nám může přihodit a jak na to máme reagovat? A neměli bychom provést nějaká opatření, aby se nám takové věci buď nestávaly, anebo jsme je přestáli bez následků? A kolik to stojí času a peněz? Není to příliš náročné a drahé? Stojí nám to za to? A tak dále a dále. Tohle je vlastně řízení rizik, které děláme celý život, a ani si to neuvědomujeme. Velké firmy na to mají celé štáby odborníků a stohy dokumentace, pravidelné audity a dávají do toho čím dál více peněz.

            Abyste si ale nemyslela, že s těmi horami papíru a radami moudrých to funguje... Když si vedení takové velké společnosti položí tu jednoduchou otázku „Jak jsme na tom?“, může tápat podobně jako malý živnostník. Ono se to nakonec pozná, až když se něco opravdu stane. Pak se vidí, jestli někdo ty hromady papíru četl a chová se podle nich, jestli někdo ví, že vůbec existují a jestli třeba to klíčové telefonní číslo, na které je třeba zavolat, nezvoní u někoho, kdo dávno z firmy odešel.

            Ptáte se po kompromisním řešení? Vyzkoušet si to. Probrat možné scénáře. Vyzkoušet si to s těmi, kteří skutečně dané věci dělají – a pak se rozhodnout, které díry je třeba ucpat a kde je ekonomičtější si připravit pytle s pískem na případnou povodeň.

Není problém přečíst si intimní sdělení a prohlédnout obrázky obdobného obsahu na internetu stejně jako se dostat do bankovního účtu vytipované společnosti. Mezi zločinci jsou dnes nejchytřejší lidé na světě. Nebo je to jinak?

Nejchytřejší lidé na světě byli mezi zločinci vždycky. Je to věc povahy, morálky, výchovy, příležitosti, svědomí... Až si připadám skoro nemoderně, když to takhle vyjmenovávám. Ano. K dokonalému přechytračení je potřeba fištrónu, leckdy hrubá síla nestačí. Z některých těch chytrých a všeho schopných se dokonce v minulosti stali bohatí a mocní, a posléze i respektovaní, kteří dbali na dodržování zákonů, neb podvádět už se nemá.

            Působení v kyber-prostoru se odlišuje tím, že může bleskově i plíživě zasáhnout obrovské počty lidí. Dá se říci, že na rozdíl od vůdců pirátů či zbojníků mají současní géniové mnohem větší pole působnosti.

Mám pocit, že ochránit data je dnes spíš otázkou štěstí než třeba složitého šifrování. Určitě se mnou však budete polemizovat...

Budu polemizovat jen trochu. Není to otázka štěstí, spíše otázka jaký význam ta data mohou pro někoho mít a kolik peněz má případně k dispozici.

            Štěstí můžete mít, když zapomenete plnou peněženku na lavičce a za chvíli se vrátíte a ona tam pořád je, neboť třeba kolem nikdo nešel, nebo šli samí poctiví, nebo dokonce se našel někdo, kdo si přisedl a ohlídal ji. Můžete mít štěstí, když si dáte opravit drahé kolo do opravny a nikdo ji mezitím nevykrade. Ale pokud si dáte rodinný poklad do bezpečného sejfu, stejně se může najít lupič, který ho třeba celý odveze, pokud mu to za to bude stát.

            Podobně je to s daty. Spousta lidí posílá důvěrné věci e-mailem nebo dává na Facebook, to je skoro jak ta peněženka na lavičce. Ti rozumnější využívají nějaké šifrování, které ani nemusí být pro ně složité, prostě je součástí systémů, se kterými pracují. Dostat se jim pak na kobylku je obtížnější, ale když o ně opravdu někdo má zájem (a má případně ty peníze), cestu si najde. A to překvapivě ne tak, že by se pokoušel prolamovat šifru, ale nějak, třeba metodami sociálního inženýrství, se dostane ke klíčům, heslům a dalším vrátkům vedoucím k cíli.

            No a pak tu je technický pokrok, který postupem času posílá některé metody ochrany do historie, a jestli jste si před 10 lety zašifrovala nějaké významné údaje, tak pokud si nevzpomenete na heslo, je řada prostředků, které vám to vaše tajemství vytáhnou na světlo.

            Takže samá bažina a propast...? Vypadá to tak – všechno je v běhu a stejně jako nebyla před léty stoprocentně bezpečná královská depeše přepravená s ozbrojeným doprovodem, není dnes stoprocentně bezpečná žádná informace.

            Tak, jak se rozvíjí technologie, sílí jak zbraně na straně „dobra“, tak zbraně na straně „zla“ a nejúčinnější metodou jak se chránit, je vědět a dělat věci správně. Problém je, že u dat to všichni hned nepochopí, dokud se nestane nějaký malér.

Vedou se diskuze o tom, jak pojmenovat období, ve kterém žijeme. Kdysi jsme měli velkou průmyslovou revoluci, teď nastává éra kyberzločinnosti, virtuální volnosti, prostor všech a nikoho?

Já bych to nazval období totální komunikace a virtualizace. Internet a související mobilní sítě odstraňují závislost na místě, někdy i na času, ekonomická globalizace a celosvětová logistika odstraňují závislost na fyzické přítomnosti, globalizovaná ekonomika a finančnictví oslabují vazbu na reálné hodnoty. Vznikají vztahy mezi lidmi, kteří by dříve neměli šanci se vůbec setkat, vznikají virtuální společenství, fungují takto firmy, kluby, a dokonce, jak vidíme, i nové státy.

            Virtuální realita se pozvolna stává skutečnou, přijímáme informace z médií a internetu a nepříliš víme o tom, jak blízko či daleko mají ke skutečné realitě, jestli si je někdo cíleně nevymyslel a jaký k tomu měl důvod, jestli opravdový svět neleží někde vedle, kde se štípe dříví, dojí krávy a vaří pivo.

            Možná se opravdu chystá velká společenská změna – mluví se někdy o tom, jestli nespějeme k hmyzí organizaci, kde role jedince není až tak důležitá, ale jako celek to dokáže zázraky. Ale v dobách raného automobilizmu také musel chodit před autem člověk s praporkem, možná můžeme být optimisté, že si to „nějak sedne“ i v tom virtuálním světě.

Služby IT firem se stávají stále specializovanějšími a vyhledávanějšími. Co může v probíraných souvislostech nabídnout T-SOFT třeba pro menší firmy a státní instituce?

My se dlouhá léta zaměřujeme zejména na inovativní řešení, složité věci a systémy, které nejde jen tak udělat, na kterých něco důležitého závisí. Není to tedy programování na zakázku, ale spíše vymýšlení jak věci zařídit, aby fungovaly bezpečně a efektivně.

            Vypracovali jsme se na přední pozici v systémech pro krizové řízení, abychom po všech těch letech zjistili, že sice ty velké a chytré systémy jsou fajn, ale v krizových situacích jsou klíčem ke všemu lidé. A to jak na úrovni státu nebo banky, tak v malé firmě. Sebelepší a sebepodrobnější krizové plány zůstanou nakonec v šuplíku, když se něco semele. Záleží pak na tom, kdo se situace chopí, s kým se spojí a jak si s věcmi poradí. A tady máme ten postup. A je buď dobrý, a pak si zaslouží být zván standardním postupem a patří do krizového plánu, anebo špatný, a pak si zaslouží být dán na pranýř a vymyslet to správně.

            A tak se zabýváme hlavně tím, jak organizacím a podnikům pomoci v tom, jak své lidi vtáhnout do hry, naučit je správně jednat. Náš nový software pomáhá připravovat scénáře cvičení, která ukážou „jak jsme na tom“, kde jsou kostlivci ve skříni a zároveň zachytí ty správné postupy pro mimořádné případy. A nemusí to být ani katastrofy. I zpracování komplikované objednávky může být pěkně zapeklitý úkol. Pomáháme organizacím poznat a nacvičit si, jak dělat věci správně. A nezůstanou po tom jen papíry či nějaká data, ale poučení lidé, kteří budou vědět, když „to“ přijde opravdu. I nováčci se takto zapojí snadněji a rychleji než studiem směrnic.

A jaká řešení vás baví nejvíce?

Ta, která jsou užitečná a chytrá, která přinášejí perspektivu do budoucna, která baví naše lidi vyrábět a naše uživatele užívat, a tudíž se nerozpakují nám za ně zaplatit.

 ptala se Eva Brixi