Dne 19. ledna 1969 jsem se jako jediný voják v uniformě zúčastnil smutečního průvodu v Praze, ke kterému jsem se připojil u OD Kotva a s průvodem jsem došel na nynější Palachovo náměstí. Pražská posádka měla ten den zákaz vycházek, ale protože jsem se jako předseda Svazu vojenské mládeže (nahradil v armádě ČSM) zúčastnil zasedání v Praze a musel jsem se vrátit ke svému útvaru do Týniště nad Orlicí, tak jsem se mohl průvodu zúčastnit.
Když jsme na nynějším Palachově náměstí zpívali hymnu, tak jsem pochopitelně salutoval a protože jsem tam byl jediný voják - vojín základní vojenské služby v uniformě, tak to zaujalo pozornost, protože vedle mne stál student s naší vlajkou. Když dnes vidím, jak mnozí lidé hovoří zasvěceně ve sdělovacích prostředcích o odkazu Jana Palacha i nosí kytičky na Václavské náměstí a přitom po upálení Jana Palacha podepisovali přihlášky do KSČ, okupaci veřejně na schůzích nazývali a zvednutím své ruky odsouhlasili jako internacionální pomoc, ale také při svých studiích na vysokých školách skládali zkoušky z marx-leninismu na výbornou, tak mi z toho vychází, že i když nám všem Jan Palach nastavil charakterové celospolečenské zrcadlo, tak mnoho lidí si asi tehdy přes něj dalo na dvacet let jídelní ubrus, potřísněný od kariérní omáčky i kolaborace.
Tito lidé by se dnes měli raději stydět a zejména před svými dětmi. Hlavně ti, co hned 21. srpna 1968 zakládali kolaborantský Leninský svaz mládeže, vedli prověrkové komise KSČ a svými jidášskými rozhodnutími zničili životy statisíců "oportunistů" a jejich rodin, včetně dětí. Poznal jsem to sám, když jsem měl v totalitě zákaz studia na všech vysokých školách, prošel jsem 15 zaměstnáními, třikrát jsem se musel s rodinou stěhovat a jako dělník ČKD jsem ani nesměl na vánoční nákupní zájezdy do Drážďan, protože když jsem žádal o cestovní přílohu, tak mi vždy přišla odpověď, že ČSSR nemá zájem na mém vycestování do zahraničí. A bylo úplně jedno zda jsme bydleli v Hradci Králové, Mladé Boleslavi, nebo v Praze.
Mám však jednu životní výhodu. Mohu se podívat do očí svým 3 dětem, 4 vnoučatům i 1 pravnukovi a nikdy jsem nemusel zbabělost a kolaboraci omlouvat strachem o rodinu i když šlo takovým lidem vždy především o jejich osobní totalitní kariéru. Jan Palach skutečně nastavil svým činem i odkazem naší společnosti charakterové zrcadlo, tak se prosím do něj všichni aspoň v těchto dnech podívejme, než mu půjdeme s úctou položit kytičku a zapálit svíčku. Děkuji vám!
Mnoho z nás na novoroční předsevzetí zanevřela. Nedivím se. Vždycky, když si nějaké dávám, nakonec jsem z něj vystresovaná. Jednoduše proto, že si do hlavy člověk vtiskne slovo musím. O to víc mám chuť na čokoládu, ke které bych začátkem ledna neměla ani přivonět. O to víc mě rozčiluje, že v jógovém studiu je každé úterý pořádná zima a vlastně se mi tam vůbec nechce. A tak jsem nad předsevzetími zlomila hůl. Takhle to prostě nemá smysl.
Teď to dělám jinak. Sepisuju si cíle. A každý den, podle zásad Čtyř dohod, velmi inspirativního filozofického díla, dělám to nejlepší, co v daný moment mohu. Ne více, ne méně. Tak, aby mi činila každá moje volba radost. Slovo musím jsem vygumovala ze scénářů, které si v hlavě vytvářím. A nahradila je pocitem hřejivého potěšení, kdy je srdce, mysl i čin v rovnováze. A tak si jógu zacvičím doma, pěkně v...
Anglické slovo design je odvozeno z latinského de-signare, označit, vyznačit. Postupně dostalo také významy „navrhnout“ či „návrh“. Od poloviny 20. století, kdy se začal klást větší důraz na vzhled výrobků a na reklamu, se rozšířilo do mnoha jazyků, včetně češtiny, v užším významu „výtvarného návrhu užitkových předmětů“.