Tvoří až 80 % lidského těla. V její molekule jsou obsaženy dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Podle některých studií uspořádáním molekul dokáže reagovat na emoce. Harmonické uspořádání lze dosáhnout tím, když tuto kapalinu udržujeme v prostředí, kde vládne pohoda, pozitivní lidské emoce bez extrémních výkyvů. K opaku stačí vodu vystavit agresi, hněvu a lítosti či smutku. Je to zjištění, které vede k zamyšlení. Voda je základem procesů v lidském těle. A je-li vystavena každodennímu bohatému přísunu negace, jak na to organismus musí reagovat? A co když bychom naopak naše smysly zušlechťovali přísunem optimismu, radosti a naděje? Jak by se naše těla změnila? Dala by se tak třeba zvrátit některá psychosomatická onemocnění… Možná by se dokázaly aktivovat hluboké procesy obnovy a prodloužila by se průměrná délka dožití ve zdraví… Nebylo by to nakonec pro všechny výhodnější? A v mnohém by to mohlo uspořit nemalé prostředky z veřejných rozpočtů. Kateřina Šimková

Možná se vám to už také stalo. Chcete něco vyřešit, napíšete nebo zavoláte dotyčné osobě. Shrnete myšlenku pěkně v bodech. Krok za krokem. A reakcí na ni je… Chaos. Je to jako když vám někdo vysype puzzle na stůl a vy z nich musíte složit nějaký komplexní obrázek. Máte před sebou fragmenty, které musíte dát dohromady, abyste zrekonstruovali pracně to, co se dalo říci snadno. Jen to chtělo chvíli času a koncentrace, aby byla odpověď na vaši zprávu zformulována se vším všudy. Čím dokonalejší prostředky komunikace máme, tím hůř komunikujeme. Je to prokletí dnešní doby, ale možná by stačilo říct, že prostředky nejsou komunikací samou. Ta by měla mít vždy přehlednou formu, která bude pro příjemce sdělení prostě stravitelná. Tím, že tříštíme pozornost, a schází nám koncentrace, utrácíme na komunikaci čas i energii v trojnásobném množství, než bývalo standardem před 15 lety. Nebylo by ale užitečnější takový čas strávit produktivně, vytvářením hodnot? A neulevilo by se nám všem v té smršti informací, kdybychom se zhluboka nadechli, uklidnili víření myšlenek a zkoncentrovali se na to podstatné? Věcnost, toť vše. Kateřina Šimková

Člověk je tvor společenský a pro jeho přežití bylo vždy nutné, aby se dokázal stát součástí skupiny. Touha být všeobecně přijímaný není chvilkovým rozmarem. Je v nás hluboce zakořeněná a dává smysl. Abychom ale dokázali s vlky víti, musíme s nimi býti. A tady narážíme na jeden problém. Přestože komunikovat můžeme s celým světem prakticky 24 hodin denně sedm dní v týdnu, čím dál častěji nejen u generace Z, ale dokonce i u těch starších vídáme, že schopnost zeptat se, domluvit se a řešit některé problémy vázne. Domnívám se, že to má souvislost se sebevědomím a sebeobrazem. Máme strach se zeptat špatně. Máme strach z toho, že se budeme cítit trapně nebo se setkáme s nepochopením a odmítnutím. A skutečně. Vidina odmítnutí a vydělení od těch, kteří jsou pro nás důležití, je součástí každodenního thrilleru v pracovní i osobní oblasti. Jen je potřeba dodat, kdo si ten thriller píše. A to je člověk sám. Zvažme tedy, jak otázku formulovat, jak si otevřít cestu k domluvě tak, abychom si všichni odkázali lépe porozumět a spolupracovat. Ve společnosti, kde nevládne vstřícnost pak už zbývá prostor jen na předpisy, vyhlášky a literu zákona. A to ječ společnost, která dozajista není šťastná, ale charakterizovaná malostí charakteru a osamělostí lidské duše. Kateřina Šimková

Není to tak dávno, co vyšla souhrnná zpráva pod hlavičkou OSN upozorňující na nebezpečí vysoce zpracovaných potravin. A čím že jsou nebezpečné? Mají souvislost s výskytem a rozvojem některých chorob včetně těch obávaných civilizačních a duševních. O posledně jmenovaných se dokonce hovoří čím dál častěji jako o epidemii. Není se co divit. Evoluce člověku trvala léta. Jak by mohlo být lidské zažívání zvyklé na látky nebo technologické zpracování surovin, které není starší než století? Zažili jsme boom ztužených tuků, tuků na smažení, průmyslových cukrovinek obohacených o kukuřičný sirup, glukózovo-fruktózový sirup, modifikované škroby, emulgátory, sladidla, přídavky mléčných bílkovin, hrachového proteinu…Ve výčtu by se dalo pokračovat. Otázka tedy zní, když je možné restrikcemi potírat kde co, nebylo by nasnadě také něco zvýhodnit? Třeba dostupnost přirozené a minimálně zpracované stravy? Je to jednoduchá cesta k odpovědnosti. Dát zelenou možnostem, které umožní eliminovat alespoň některé zdravotní problémy, s nimiž se populace 21. století potýká. Kateřina Šimková

V poslední době slýchám od lidí z businessu poznámky, že žijeme přesně v takové zemi, jakou si zasloužíme. Když nějaká taková věta či úvaha zazní, ptám se, co přesně je tím myšleno. Pokaždé se dostaneme k tomu samému. Ke kvalitě vztahů mezi lidmi. Začíná být normou, že když vztah poslouží svému účelu, vyšumí. Není to přátelství ani partnerství. Spíše hra na ně. Něco, co vypadá vznešeně. Tváří se, že to má hloubku. Přitom je to prospěchářské a jednostranné. A jakmile je dosaženo cíle, expirační lhůta se nemilosrdně naplňuje. A jak řešení vidí podnikatelé? Naučit se žít takové vztahy, které mají hodnotu – kde jsme ochotni na sebe brát závazky a investovat do vzájemnosti. Kvalitní mezilidské vztahy každému jednotlivci pomohou překročit vlastní stín. A stejně důležité jsou i pro úspěch a rozvoj v podnikání. Kateřina Šimková

Nedávno jsem se ptala osobnosti, která je povolaná o české gastronomické scéně hovořit zcela bez obalu, zda je tu něco, z čeho by se majitelé restaurací, bister a kaváren mohli radovat. Podíval se na mne se zdviženým obočím a následně rozhodil rukama. Odpověď zněla jasně. Ne. Není nic, co by provozovatelům mohlo dodat optimismus. Nechtěla jsem se spokojit s tak jednoznačně negativní odpovědí. Kladla jsem otázky dál. A z diskuze vyplynulo, že tu přeci jen malé střípky naděje jsou. Plná hospoda, které se podaří na konci měsíce být v kladných číslech a přístup řádného hospodáře. Aby první důvod k radosti vydržel, je potřeba dbát na ten druhý. Kdo to zvládne, má šanci v srdcích milovníků dobrého jídla a pití zanechat trvalou stopu. Kateřina Šimková