Znáte to. Jste soustředění na svoji práci, letíte za splněnými KPI. A pak zapomenete na to zásadní. Dotankovat energii. Ne autu, ale sobě. A vzpomenete si na to dávno po poledni. To je pak štěstí, když vyrážíte na vánoční setkání s výjimečným člověkem. Tomáš Hudera rozhodně nasytí vaši duši. A jak tak uklidňujete myšlenky, v té lahodné vůni vznášející se prodejnou a jídelnou se najednou rozpomenete, že jste od sedmé ráno nejedli, že vám žaludek dělá nespokojené kotrmelce a úpí hlady. Jak se říká, líná huba, holé neštěstí. Nedalo mi to. Ptám se, jestli náhodou nezbyl nějaký řízeček. Tomáš se na mě podívá, zdvihne obočí a povídá: A to jsi mi to nemohla říct před půl hodinou, když jsme si volali, zrovna řízky většinou nezbývají. No, já si na ten hlad prostě nevzpomněla, krčím rameny. Pokývá Tomáš souhlasně hlavou a dodá, že se mu to občas také přihodí. V pražské firmě Hudera a syn jsou ale kouzelníci, laskaví. Doufám tedy, že jsem nikomu nezrušila večeři nebo svačinu. Ale dva nejlepší řízky v celé Praze, možná v celé republice se tam pro mě našly. Šťavnaté, z vynikajícího vepřového. Voní stejně skvěle, jako chutnají. Nebo možná chutnají ještě lépe, tu šťavnatost si totiž „nenačucháte“. Tomáš mě s těmi poklady žoviálně vysunul ze dveří, rozloučili jsme se a slíbili si, že se letos nevidíme naposled. Protože nás čeká na adresu Nad hradním vodojemem 17 ještě výprava za vinnou klobáskou, která se u nás tradičně servíruje jako součást oběda na Štědrý den. Abych to ale shrnula. Byla to záchrana řízkem. Ta nejchutnější, jakou jsem zažila, a nejlaskavější. Když máte složitý den, je prostě největší dar potkat prima lidi. Děkuju, Tome. Kateřina Šimková

Byl to mimořádný zážitek. Nakladatelský dům Grada uspořádal 11. září v Praze tiskovou konferenci, na níž představil, jaké zajímavé tituly do konce tohoto roku vydá. Na tom by nebylo nic neobvyklého. Vystupující aktéři včetně několika autorů byli rychlí, dynamičtí a časově úsporní. Přesto dokázali sdělit vše, co bylo v plánu. Za hodinu čistého času jsme se dověděli spousty informací nabitých emocemi, vtipem i zaujetím pro věc. Bylo to velmi poutavé divadlo, nikdo neusínal a všichni jsme hořeli zvědavostí. Co mne ještě zaujalo, bylo oblečení přítomných odbornic. Osobnosti, o nichž by si leckdo myslel, že jsou to introverti a knihomolové neznající nic víc než písmenka na papíru, byly oděny s šarmem, vkusem a nápaditostí. Takže to celé dění byla tak trochu i módní přehlídka. Což vůbec neškodilo. Ženskému osazenstvu Grady to totiž náramně slušelo. Zjistila jsem, že svým „módním“ stylem značně pokulhávám. A že není důvod. A tak jsem si odnesla nejen nádhernou knihu Zmizelá místa (Zaniklé obce a osady v Čechách a na Moravě) od Kláry Houškové, mimochodem úctyhodné dílo, které stojí za to, aby bylo v naší knihovně, ale také potvrzení stokrát opakované pravdy: nikdy není pozdě začít jinak. Přemýšlet, číst, oblékat se. Eva Brixi

Pomalu se blížíme k podzimu, i když tomu teploty vůbec neodpovídají. Ráda bych se při té příležitosti zamyslela nad spotřebním chováním, protože i sem patří nákup oděvů. Ale nutně to tak být nemusí. Zkusila jsem orientačně spočítat, jak se člověku vyplatí kvalitně zpracovaný kašmírový svetr. Když máte doma kousek ze směsi polyesteru, akrylu, polyakrylu, viskózy, elastanu a možná trochu nepříliš kvalitní vlny, zaplatíte místo osmi až patnácti tisíc zlomek ceny, zhruba od tisícovky do osmnácti stovek. Ale teď přijde druhá část rovnice. Kolikrát ten směsový za sezónu budete muset vyprat? Každé tři až čtyři dny. Protože se v něm drží pachy. Víc chytá špínu. A má horší termoregulační vlastnosti než přírodní materiál na bázi zvířecího chlupu. Ten z kašmíru, a potažmo dalších druhů vlny, vyperete za sezónu jednou. A ve skříni byste měli mít alespoň tři, abyste je mohli pravidelně po dni nošení točit a nechat hezky větrat, což dělá tomuto materiálu moc dobře. A když byste ho chtěli vyčistit mezi praním, stačí ho vystrčit na chvíli do chladu nebo klidně i na mráz. Směsový kousek ze syntetických vláken bude po těch kolobězích praní na odpis obvykle do tří let. Jenže kašmírový, který stačí bohatě prát ručně ve vodě o teplotě do 20 °C a přidat jednu dávku pracího prostředku na jemné tkaniny a vlnu, který obsahuje lanolin nebo lněný olej, jež pečují o kondici příze a změkčují ji. A jen pro úplnost, ano, zvířecí srst se od přírody promašťuje, což jí pomáhá uchovat žádoucí vlastnosti na hřbetě kozy kašmírské i na tom vašem. Pak necháte takový svetr volně uschnout ve stínu v pokojové teplotě. Prakticky pasivní údržba bez zbytečného využití elektrické energie. A žehlit kašmír není třeba. Na každý směsový kousek ovšem padne energie, jež je potřeba na praní v pračce na 30 až 40 °C, dále energie na sušičku a eventuálně žehlení. Jenže málokdo už vám řekne, že čím víc pracích cyklů příze z umělých vláken schytá, tím více se opotřebovávají. Pokud je v ní obsažen elastan a ještě k tomu nekvalitní vlněné vlákno, můžete se těšit na žmolky. Ty samozřejmě odstraníte odžmolkovávačem. A teď namítnete, že kašmír taky žmolkuje. Ano, samozřejmě. Ale stačí vzít speciální kartáček na vlnu, kterým textil nejen zbavíte nevzhledných žmolků, ale načešete přízi tak, že je opět měkoučká jako první den, kdy jste kašmírovému svetru propadli duší i peněženkou. Takový „refresh“ s umělými vlákny neuděláte. Kašmír vás ale naučí ještě pár věcí navíc. Naučí vás se o svoje oblečení pravidelně a láskyplně starat. A za tuto osobní investici času a energie dostanete hodnotu, která přetrvá v krásném stavu klidně patnáct let. Za minimální potřeby elektrické energie na údržbu. Přitom budete na svém těle nosit svetr, který odolává zápachu, špíně, prachu a který má velmi flexibilní termoregulační vlastnosti. Až doslouží, bude ho možné odevzdat a zrecyklovat. Mimoděk patří mezi ta vlákna, která se recyklují snadno a stále si zachovávají svoje přirozené vlastnosti. Takže pak, za čas, možná koupíte kašmírovou deku, jejíž součástí bude váš oblíbený smetanový svetřík. A poslední poznámka. I kdyby náhodou skončil někde v přírodě, kašmír se rozkládá zhruba rok až pět let podle toho, kolik a jakých chemikálií vstoupilo do výrobního procesu (např. při barvení). Komfort a styl, který vám dává na první pohled drahé rozhodnutí, s sebou nese nečekanou přidanou hodnotu. Tak nějak si představuji udržitelnost v textilním průmyslu, který patří do první desítky největších znečišťovatelů planety. A recyklační poplatky, které se stanou součástí našich nákupů už brzy? Ano, prosím, ale předně na polyester a oděvy z textilií, jež uvolňují mikroplasty, a na rychlou módu, která nedává smysl. Kateřina Šimková

Tvoří až 80 % lidského těla. V její molekule jsou obsaženy dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Podle některých studií uspořádáním molekul dokáže reagovat na emoce. Harmonické uspořádání lze dosáhnout tím, když tuto kapalinu udržujeme v prostředí, kde vládne pohoda, pozitivní lidské emoce bez extrémních výkyvů. K opaku stačí vodu vystavit agresi, hněvu a lítosti či smutku. Je to zjištění, které vede k zamyšlení. Voda je základem procesů v lidském těle. A je-li vystavena každodennímu bohatému přísunu negace, jak na to organismus musí reagovat? A co když bychom naopak naše smysly zušlechťovali přísunem optimismu, radosti a naděje? Jak by se naše těla změnila? Dala by se tak třeba zvrátit některá psychosomatická onemocnění… Možná by se dokázaly aktivovat hluboké procesy obnovy a prodloužila by se průměrná délka dožití ve zdraví… Nebylo by to nakonec pro všechny výhodnější? A v mnohém by to mohlo uspořit nemalé prostředky z veřejných rozpočtů. Kateřina Šimková

Možná se vám to už také stalo. Chcete něco vyřešit, napíšete nebo zavoláte dotyčné osobě. Shrnete myšlenku pěkně v bodech. Krok za krokem. A reakcí na ni je… Chaos. Je to jako když vám někdo vysype puzzle na stůl a vy z nich musíte složit nějaký komplexní obrázek. Máte před sebou fragmenty, které musíte dát dohromady, abyste zrekonstruovali pracně to, co se dalo říci snadno. Jen to chtělo chvíli času a koncentrace, aby byla odpověď na vaši zprávu zformulována se vším všudy. Čím dokonalejší prostředky komunikace máme, tím hůř komunikujeme. Je to prokletí dnešní doby, ale možná by stačilo říct, že prostředky nejsou komunikací samou. Ta by měla mít vždy přehlednou formu, která bude pro příjemce sdělení prostě stravitelná. Tím, že tříštíme pozornost, a schází nám koncentrace, utrácíme na komunikaci čas i energii v trojnásobném množství, než bývalo standardem před 15 lety. Nebylo by ale užitečnější takový čas strávit produktivně, vytvářením hodnot? A neulevilo by se nám všem v té smršti informací, kdybychom se zhluboka nadechli, uklidnili víření myšlenek a zkoncentrovali se na to podstatné? Věcnost, toť vše. Kateřina Šimková

Člověk je tvor společenský a pro jeho přežití bylo vždy nutné, aby se dokázal stát součástí skupiny. Touha být všeobecně přijímaný není chvilkovým rozmarem. Je v nás hluboce zakořeněná a dává smysl. Abychom ale dokázali s vlky víti, musíme s nimi býti. A tady narážíme na jeden problém. Přestože komunikovat můžeme s celým světem prakticky 24 hodin denně sedm dní v týdnu, čím dál častěji nejen u generace Z, ale dokonce i u těch starších vídáme, že schopnost zeptat se, domluvit se a řešit některé problémy vázne. Domnívám se, že to má souvislost se sebevědomím a sebeobrazem. Máme strach se zeptat špatně. Máme strach z toho, že se budeme cítit trapně nebo se setkáme s nepochopením a odmítnutím. A skutečně. Vidina odmítnutí a vydělení od těch, kteří jsou pro nás důležití, je součástí každodenního thrilleru v pracovní i osobní oblasti. Jen je potřeba dodat, kdo si ten thriller píše. A to je člověk sám. Zvažme tedy, jak otázku formulovat, jak si otevřít cestu k domluvě tak, abychom si všichni odkázali lépe porozumět a spolupracovat. Ve společnosti, kde nevládne vstřícnost pak už zbývá prostor jen na předpisy, vyhlášky a literu zákona. A to ječ společnost, která dozajista není šťastná, ale charakterizovaná malostí charakteru a osamělostí lidské duše. Kateřina Šimková