Statistický úřad nám přinesl dobrou zprávu. Ekonomika České republiky nabírá dech, průmysl dokonce proti loňsku posílil o víc než polovinu (55 procent). Když si člověk přečte takové informace, pozitivně ho to naladí. Tak přece, kulminace nákaz a omezování všech činností jsou za námi, blýská se na lepší časy. V době, kdy nás ohrožoval nejen koronavirus, ale i blbá nálada a žádné světlo na konci tunelu nevidět, mají pozitivní události dvojnásobnou cenu. Jenže ve skutečnosti zas tak úplně venku z problémů nejsme. Výrazný růst způsobila loňská nízká základna. Automobilky, tahoun domácího hospodářství a letošního oživení, v minulém roce na několik týdnů zavřely. Navíc se stále nechce probudit stavebnictví, které má i jiné překážky – například složitou legislativu při povolování staveb a zdražování materiálů. A každý také ví, že klesající počty nakažených jsme viděli před loňskými letními prázdninami také, a na podzim se trend obrátil. Věřme, že tentokrát nám konjunktura vydrží.

Egyptští rybáři si našli nový způsob obživy. Ve vodách Nilu loví plasty, kterých je tam víc než ryb. Za plastový odpad dostávají odměnu. Tahle zpráva z tisku vypovídá o dnešní době víc než sáhodlouhé komentáře politologů. Naše planeta se dostala pod civilizační tlak a už nezvládá další znečistění. Jak je zřejmé, cesta k nápravě existuje. Spočívá nejen ve velkém úklidu odpadků, které najdeme všude po celé Zemi. Další krok musí být v omezování dalších odpadů a mnohem efektivnějším využívání zdrojů, které se rychle tenčí. Výpověď o rybářích a plastech můžeme brát jako tragickou skutečnost, kam jsme se v bezbřehé spotřebě dostali. Zároveň jako naději pro člověka a jeho životní prostředí. Řešení, jak z ekologické krize ven, existuje. Ale už není možné dál jen čekat s rukama v klíně.

S tím, jak se uvolňují protipandemická opatření a život se vrací do starých kolejí, objevují se k diskuzi staronová témata. Znovu se začíná hovořit o zkrácení pracovní doby a prodloužení dovolené o týden. Zejména odbory a část levice tyto změny podporují a prosazují. Naopak zaměstnavatelé se staví proti. Jako argument se používají obvyklé poměry v Evropské unii. Ve vyspělých státech EU má pracovní týden v průměru 36,2 hodiny. V České republice narůstá tlak na zkrácení pracovní doby na 37,5 hodiny. Jenže ti, co by to měli zaplatit, se brání. Businessu už nyní chybí pracovníci. A dále by stouply mzdové náklady o desítky miliard korun. Proto je třeba se ptát, zda si další benefity pro zaměstnance v této chvíli, kdy se ekonomika bude sbírat z covidové krize, vůbec můžeme dovolit.

Sčítání lidu, které právě probíhá, ukazuje nejen na počet obyvatel České republiky a jejich vzdělání, práci a bydlení. Zároveň dává obrázek o digitální vyspělosti národa. A myslím, že se nemáme za co stydět. Ještě nebyli sečteni všichni, a už se sedm milionů dotazníků podařilo vyplnit online. Nepochybně nejméně tři čtvrtiny Čechů daly přednost počítači před sčítacím komisařem. Někdy nám připadá, že jsme zaostalí a nikdy nedoženeme vyspělý Západ. Ale to pokládám za falešnou představu, za projev z minula, kdy jsme měli sedávat v koutě a neplést se mezi „dospělé“. Jak vidno, můžeme se rovnat s nejlepšími. Nejen v digitálních dovednostech, ale i v dalších oborech, o čemž vypovídají i úspěchy našich firem v globálním konkurenčním boji. Získáme-li potřebné sebevědomí, budeme mezi prvními. My na to máme!

Vzpomínáte na pojízdné prodejny? Umožňovaly venkovu přiblížit se městu, jak znělo jedno ze socialistických hesel. Ale taková služba přežívala i do dnešních dnů. K nám každý týden zavítal se svým krámkem na kolách řezník Franta. Zájem byl velký, avšak s tím, jak začal v centru obce prosperovat obchod vedený vietnamskou rodinou, už se Fandovi tak nedařilo a přestal zajíždět. Nicméně v nedaleké vesnici to nevzdal. Česká pošta musí hlídat náklady na provoz, zároveň udržet obslužnost celé republiky. Zkouší teď na jihu Čech nabídnout své služby z pojízdného úřadu. Zatím jen na měsíc. Tento jistě zajímavý experiment může mít úspěch, ale čtyři týdny je krátká doba na to, aby si místní lidé zvykli. Navíc rozsah poskytované služby je omezený. Praxe ukáže, zda nápad z minulosti může zajistit pošťákům i slušnou budoucnost.

I když zdraví si za peníze nekoupíš, jak praví lidová moudrost, neznamená to, že je zadarmo. Naopak, za léčení nemocí platíme každý rok víc. Vinou pandemie Covidu dokonce růst výdajů akceleruje. Podle nyní zveřejněných údajů jsme předloni vydali ze svých peněženek, většinou prostřednictvím zdravotních pojišťoven, 478 miliard korun, o desetinu víc než v předchozím roce 2018. Hrozivá čísla napovídají, že tento trend nebude dlouhodobě udržitelný. Kromě drahé lékařské péče totiž existuje i „medicína“, která se nabízí prakticky zadarmo. Říká se jí odborně prevence. Ale my lidé ji známe od dob starým Římanů, kteří ctili zásadu „ve zdravém těle zdravý duch“. Nejde o žádné čáry, ale o nám přirozený způsob života s dostatkem pohybu na čerstvém vzduchu, na slunci na tváři i v duši. Také platí rada „jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta“. Ruku na srdce, tolika prohřešků proti správné životosprávě se dnes a denně dopouštíme? Pokud si myslíme, že to zázračné léky a zdravotníci-hrdinové za nás vyřeší, pak se hluboce mýlíme.