S tím, jak se uvolňují protipandemická opatření a život se vrací do starých kolejí, objevují se k diskuzi staronová témata. Znovu se začíná hovořit o zkrácení pracovní doby a prodloužení dovolené o týden. Zejména odbory a část levice tyto změny podporují a prosazují. Naopak zaměstnavatelé se staví proti. Jako argument se používají obvyklé poměry v Evropské unii. Ve vyspělých státech EU má pracovní týden v průměru 36,2 hodiny. V České republice narůstá tlak na zkrácení pracovní doby na 37,5 hodiny. Jenže ti, co by to měli zaplatit, se brání. Businessu už nyní chybí pracovníci. A dále by stouply mzdové náklady o desítky miliard korun. Proto je třeba se ptát, zda si další benefity pro zaměstnance v této chvíli, kdy se ekonomika bude sbírat z covidové krize, vůbec můžeme dovolit.

Sčítání lidu, které právě probíhá, ukazuje nejen na počet obyvatel České republiky a jejich vzdělání, práci a bydlení. Zároveň dává obrázek o digitální vyspělosti národa. A myslím, že se nemáme za co stydět. Ještě nebyli sečteni všichni, a už se sedm milionů dotazníků podařilo vyplnit online. Nepochybně nejméně tři čtvrtiny Čechů daly přednost počítači před sčítacím komisařem. Někdy nám připadá, že jsme zaostalí a nikdy nedoženeme vyspělý Západ. Ale to pokládám za falešnou představu, za projev z minula, kdy jsme měli sedávat v koutě a neplést se mezi „dospělé“. Jak vidno, můžeme se rovnat s nejlepšími. Nejen v digitálních dovednostech, ale i v dalších oborech, o čemž vypovídají i úspěchy našich firem v globálním konkurenčním boji. Získáme-li potřebné sebevědomí, budeme mezi prvními. My na to máme!

Vzpomínáte na pojízdné prodejny? Umožňovaly venkovu přiblížit se městu, jak znělo jedno ze socialistických hesel. Ale taková služba přežívala i do dnešních dnů. K nám každý týden zavítal se svým krámkem na kolách řezník Franta. Zájem byl velký, avšak s tím, jak začal v centru obce prosperovat obchod vedený vietnamskou rodinou, už se Fandovi tak nedařilo a přestal zajíždět. Nicméně v nedaleké vesnici to nevzdal. Česká pošta musí hlídat náklady na provoz, zároveň udržet obslužnost celé republiky. Zkouší teď na jihu Čech nabídnout své služby z pojízdného úřadu. Zatím jen na měsíc. Tento jistě zajímavý experiment může mít úspěch, ale čtyři týdny je krátká doba na to, aby si místní lidé zvykli. Navíc rozsah poskytované služby je omezený. Praxe ukáže, zda nápad z minulosti může zajistit pošťákům i slušnou budoucnost.

I když zdraví si za peníze nekoupíš, jak praví lidová moudrost, neznamená to, že je zadarmo. Naopak, za léčení nemocí platíme každý rok víc. Vinou pandemie Covidu dokonce růst výdajů akceleruje. Podle nyní zveřejněných údajů jsme předloni vydali ze svých peněženek, většinou prostřednictvím zdravotních pojišťoven, 478 miliard korun, o desetinu víc než v předchozím roce 2018. Hrozivá čísla napovídají, že tento trend nebude dlouhodobě udržitelný. Kromě drahé lékařské péče totiž existuje i „medicína“, která se nabízí prakticky zadarmo. Říká se jí odborně prevence. Ale my lidé ji známe od dob starým Římanů, kteří ctili zásadu „ve zdravém těle zdravý duch“. Nejde o žádné čáry, ale o nám přirozený způsob života s dostatkem pohybu na čerstvém vzduchu, na slunci na tváři i v duši. Také platí rada „jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta“. Ruku na srdce, tolika prohřešků proti správné životosprávě se dnes a denně dopouštíme? Pokud si myslíme, že to zázračné léky a zdravotníci-hrdinové za nás vyřeší, pak se hluboce mýlíme.

Češi v sobě stále nosí komplex méněcennosti. Namlouvají si, že se s ostatními v Evropě, zvláště pak té západní, nemohou rovnat. Považuji to za důsledek minulosti. I v rakousko-uherské monarchii jsme se tísnili ve stínu Němců, poté v době komunistické totality jsme jen závistivě pošilhávali po rozvinutých evropských zemích. Ten pocit národní malosti v nás přetrvává, i když jsme mnohokrát dokázali, že se můžeme směle rovnat větším národům. Dokazuje to i nyní zveřejněná data o internetovém bankovnictví. V ČR ho používá přes 64 procent klientů starších 16ti let, tedy tolik co v sousedním Německu a víc než dosahuje průměr EU. V placení bezkontaktními bankovními karty patříme dokonce k nejlepším na světě. Příkladů by se dalo uvést mnoho. Proto bychom měli zapomenout na minulé postavení české společnosti a dál rozvíjet svůj nesporný talent v mnoha oblastech života.

Senát odmítl kvóty na české potraviny. Určitý a postupně se zvyšující podíl tuzemské produkce v obchodech má ze zákona umožnit domácím podnikatelům přežít globální konkurenci. Není pochyb o tom, že naši pěstitelé, chovatelé a potravináři to nemají ve společném evropském tržním prostoru jednoduché. Ono se totiž nehraje fér. Silní hráči dokáží pomocí exportních subvencí podpořit vývoz a prodej svého zboží na cizích trzích. Čechům se může o takové podpoře jen zdát – stát nemá takové zdroje, aby hendikep vyrovnal. Ovšem řešit problém prostřednictvím stanovených kvót není správné řešení. Vede k tomu, že některé zboží bude vysoce poptáváno a nabídka producentů tomu nebude stačit. Ceny porostou. Už z principu nepatří taková regulace prodeje do prostředí volného trhu. Ale otevřená a skrytá subvenční zemědělská a potravinářská politika mocností rovněž ne. Řešení je v jejím zákazu. Ale nevěřím, že se to EU v dohledné době podaří.