Ceny výrobků letí nahoru a my už víme, kdo za to může: koronavirus. Řezané květiny nikdy nebyly tak drahé jako dnes. Poptávka totiž silně převýšila nabídku, restriktivní opatření snížilo produkci i možnosti rychlé přepravy. Průmyslové zboží rovněž zdražuje a nebo bude chybět na vánočním trhu. Čínské přístavy totiž měly omezený propvoz, případně zůstaly dlouho uzavřeny, nyní nezvládají nápor. Opět kvůli tomu, že "zaúřadoval" covid. Restaurace a jídelny se snaží dohnat výpadek tržeb z doby, kdy musely mít zavřeno nebo prodávat jen přes okénko. A projevuje se dominový efekt. Ceny stoupají také u výrobků a služeb, které zdánlivě zústaly ušetřeny. Pokud se ze zdravotní krize nakonec dostaneme, porostou ceny vstupů a energií o to víc, protože oživení podpoří další zdražování. S tím se dá smířit, jen když už konečně budeme moci pracovat a žít bez omezování.

Tak už v naší obci se zase flastruje. Krajská silnice č. 260 je záplatovanější než žebrákův kabát a teď ji cestáři znovu opravují. Nemám nic proti takovým opravám, ale musí být provedeny kvalitně. V sousedním Německu nepoznáte, jestli jedete po fungl nové nebo vyspravované silnici. U nás se z díry udělá hrb, takže z vás jízda málem vytluče duši. A důvod? Technologie používáme jako ve vyspělých zemích, ale peněz se nedostává. A tak se to flikuje jen do příštího roku, hlavně že to přijde levně. Mluvil jsem s cestářem z firmy Silnice LK, proč to u nás vypadá tak špatně. Prozradil mi hlavní důvod – finance – a dodal, že je taková práce vůbec nebaví. A motoristy to nebaví o to víc. Že tím trpí nejen oni, ale i jejich dopravní prostředky, je jasné. Politické strany teď před volbami vyhlašují různé programy, ale na naše komunikace zas zapomněly. A přitom by stačilo jen dohlédnout na to, aby finanční prostředky na opravu a stavbu silnic byly vynakládány efektivně. Opravy nakonec vyjdou dráž než nový koberec. A je třeba také kontrolovat odvedenou práci, ne nad fušeřinou zavírat oči. Když se však nikdo veřejně neozve, politici o problému „nevědí“ a my budeme jezdit po mizerných vozovkách ještě půl století po 11. listopadu 1989.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a kandidát do Poslanecké sněmovny, oba ČSSD, se chtěli podívat na to, jak lidé pracují. Navštítili v doprovodu policistů a inpektorů druhého největšího zaměstnavatele na Teplicku. Akce se uskutečnila v rámci projektu Férová práce, který zjišťuje, zda na pracovištích nedocházi k porušování zákoníku práce. Zpovídali manažery firmy i dělníky, dělali si na místě samém obrázek z toho, co viděli. Výsledek kontroly třicetičlenného týmu zatím neznáme. Zato se však zaměstnanci mohli přesvědčit, jak fungují úředníci a orgány státní moci při výkonu služby. Předvedli totiž základní neznalost, například netušili, čím se navštívený podnik zabývá. Navíc se, rozděleni do několika skupin, chaoticky pohybovali po areálu a často „pravá ruka nevěděla, co dělá levá“. Měla-li to být předvolební akce dvou sociálních demokratů, jak někteří jejich kritici tvrdí, pak jim přinesla víc mínusových bodů než užitku. Férová práce totiž vypadá jinak.

My Češi máme být na co hrdi, ale stále ještě trpíme jakýmsi komplexem méněcennosti. Děláme skvělé věci a ani o tom nevíme, raději obdivujeme to, co k nám přijde ze zahraničí. Jako motorkář mohu uvést řadu příkladů, ale zmíním se jen o dvou. Svíčky zapalování Brisk vyráběné v Táboře mají světovou úroveň a v mnohém předčí i japonskou nebo německou konkurenci. Jenže na domácím trhu je seženete s velkými obtíženi. Obchody, kamenné i internetové, nabízejí značky Bosch, Champion, NGK, Denso z importu, ale české ne, anebo jen vzácně. Přitom mnozí motoristé na ně nedají dopustit už od dob, kdy ještě nesly logo Pal. Rovněž motorový olej z pardubické rafinerie se shání špatně, zatímco Castrol, Motul nebo Repsol najdete v každé odborné prodejně a benzínové pumpě. Když jsem domácí Mogul poptával v krámě, kde jsem ho dříve kupoval, řekl mi prodavač, že tuto značku už neobjednává. Prý je tak špatná, že ji nikdo nekupuje. Z diskuzí na motorkářském foru však vyplývá, že Mogul si mnozí řidiči cení víc než světové značky. Možná že chyba se skrývá i v nedostatečném marketingu. V každém případě, když dáváme přednost českým potravinám, měli bychom vyhledávat i osvědčené tuzemské značky spotřebního a průmyslového zboží.

Hlavní město České republiky se vyrovnalo světovým metropolím i co se týče (ne)dostupnosti bydlení. Na nový byt skutečně nedosáhne žádný chudák, a i dobře situovaný zaměstnanec se kvůli němu zadluží skoro na celý život. Jak vyplynulo z tiskové konference společnosti Central-Group, před sedmi lety se za necelých čtyři a půl milionu korun dal pořídit třípokojový byt o rozloze 70 metrů čtverečních. Letos za stejné peníze dostanete sotva garsonku poloviční výměry. Ano, cena stoupla na dvojnásobek a počítá se s jejím dalším růstem přibližně desetiprocentním tempem každý rok. Poptávka na trhu totiž neklesá, povolování výstavby se stále vleče a stavební materiály stejně jako mzdy zběsile rostou. Ani situace v regionech není o mnoho lepší, nicméně Praha tak jako ve všem hraje prim.

Jedna z nejvíce kontroverzních věcí, které hýbaly podnikatelskou věřejností, bylo zavedení stravenkového paušálu, tedy rozšíření možností v poskytování obědů zaměstnancům. Proti byly vydavatelé stravenek a odbory. Argumentovalo se rozbitím osvědčeného systému, který léty prokázal své kvality. Příznivci paušálu poukazovali na to, že změna poskytuje více možností, zjednoduší administrativu a skoncuje s vysokými provizemi. Po dvou letech fungování se ukazuje, že čtyři z deseti firem dávají přednost stravenkovému paušálu. Zejména vyhovuje malým a středním zaměstnavatelům. Ti velcí mohou poskytnout občerstvení ve vlastních podnikových jídelnách. Ale nestalo se, že by lidé v práci přestali obědvat a raději získané finanční prostředky vydali za něco jiného. Myslím, že nynější praxe, i když možná do značné míry ovlivněná pandemií koronaviru, prokázala správnost zvoleného řešení.