V poslední době slýchám od lidí z businessu poznámky, že žijeme přesně v takové zemi, jakou si zasloužíme. Když nějaká taková věta či úvaha zazní, ptám se, co přesně je tím myšleno. Pokaždé se dostaneme k tomu samému. Ke kvalitě vztahů mezi lidmi. Začíná být normou, že když vztah poslouží svému účelu, vyšumí. Není to přátelství ani partnerství. Spíše hra na ně. Něco, co vypadá vznešeně. Tváří se, že to má hloubku. Přitom je to prospěchářské a jednostranné. A jakmile je dosaženo cíle, expirační lhůta se nemilosrdně naplňuje. A jak řešení vidí podnikatelé? Naučit se žít takové vztahy, které mají hodnotu – kde jsme ochotni na sebe brát závazky a investovat do vzájemnosti. Kvalitní mezilidské vztahy každému jednotlivci pomohou překročit vlastní stín. A stejně důležité jsou i pro úspěch a rozvoj v podnikání. Kateřina Šimková

Nedávno jsem se ptala osobnosti, která je povolaná o české gastronomické scéně hovořit zcela bez obalu, zda je tu něco, z čeho by se majitelé restaurací, bister a kaváren mohli radovat. Podíval se na mne se zdviženým obočím a následně rozhodil rukama. Odpověď zněla jasně. Ne. Není nic, co by provozovatelům mohlo dodat optimismus. Nechtěla jsem se spokojit s tak jednoznačně negativní odpovědí. Kladla jsem otázky dál. A z diskuze vyplynulo, že tu přeci jen malé střípky naděje jsou. Plná hospoda, které se podaří na konci měsíce být v kladných číslech a přístup řádného hospodáře. Aby první důvod k radosti vydržel, je potřeba dbát na ten druhý. Kdo to zvládne, má šanci v srdcích milovníků dobrého jídla a pití zanechat trvalou stopu. Kateřina Šimková

Na tohle téma se vedou spory. Jedni tvrdí, že maso do našeho jídelníčku nebude smět, druzí by je za taková tvrzení nejraději uškrtili. První to zdůvodňují tím, že naše planeta skomírá a z jisté části za to můžeme my, lidi masožravci, a nabádají nás k tomu, abychom se v jídle umírnili a více využívali na talíři zeleninu a ovoce. Což o to, to je určitě správná a potřebná cesta, zvýšit podíl kedlubů, mrkve, salátu nebo brokolice v našem žaludku. Zemědělci ale zase tvrdí, že bez hnoje, tedy chlévské mrvy, za chvíli budou pole neúrodná, že zkrátka hovězí dobytek, čuníky, ovce lidstvo potřebuje, aby bylo z čeho posléze produkovat obilí, řepu, brambory, okurky, rajčata. Protože řádně vyhnojené pole, tedy organicky, ničím nenahradíš. A že hydroponie lidstvo nezachrání. Myslím, že všichni máme kousek pravdy. A fakta, která k něčemu vedou, nejsou ani bílá, ani černá, ale šedá, jindy více, jindy méně. Uprostřed nich by měl kralovat zdravý rozum sedláka a jeho zkušenosti, stejně tak jako ozdravná pravda o tom, proč je zelí, cibule nebo kapusta pro člověka prospěšná. Eva Brixi

Každý den jiné informace. Že by se svět vyvíjel rychlostí světla a co den, to jiná situace? Připusťme i tuto možnost. Ale jak číst tuhle dynamiku v případě menší firmy, živnostníka, prostého nepodnikajícího občana? Jeden den se dozví, že ceny energií porostou do závratných výšek, druhý den mu přijde zpráva, že jeho dodavatel plynu zlevňuje. Brzy poté mu internet oznámí, že zlevňují pohonné hmoty, ale na dvou čerpačkách, kde chtěl natankovat, se jejich ceny naopak zvedly. Jak se v té změti protichůdných informací orientovat, ví málokdo. Jedno to jistě není ani těm subjektům či lidem, kteří mají dobrý finanční polštátř, našetřeno, kteří k tomu dokáží peníze náležitě zhodnotit. Jenže, to je zavádějící útěcha. Chápu, že jistota je pojem, který má své hranice a ty jsou právě v současnosti překonávány směrem k velké promněnné. Jakou variantu k jistotě zvolit, babo raď. Jak se vypořádat se změnami, které si pohrávají s naprogramováním člověka? Když přestávají platit přísloví i pořekadla? Třeba o tom, že Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Nebo že Bez práce nejsou koláče… Eva Brixi

Také se snažíte dobře hospodařit s každou minutou? Je to někdy to jediné, co člověku zbývá k tomu, aby byl stále aktivní, aby stihl využít hodně z toho, co mu život nabízí. A aby rovněž oplácel v tom nejlepším slova smyslu těm, kteří si to zaslouží. Nechci být patetická, a už vůbec ne škarohlíd a remcal, ale stále častěji přemýšlím o tom, jestli to všechno snažení má vůbec cenu. Jestli má smysl podnikat, odvádět daně, být laskavý, vstřícný, zodpovědný člověk. Všechno může rázem pokazit třeba městská hromadná doprava. Bydlím v Praze a z jednoho místa se snažím jezdit víc než 30 let do centra. Škoda, že jsem si nevedla přehled o všech těch zpožděních, která mi znemožnila obchodní schůzku, včasné zahájení nejrůznějších akcí, účast na tiskových konferencích, zmeškání divadelního představení, cestu do zahraničí.

AI, zkratka, která ovládla svět. Nabízí nebývalé možnosti. Dává nové příležitosti. Obsahuje výzvy. Přináší mnoho užitečného, třeba v péči o zdraví člověka, v marketingu slouží k optimálnějšímu cílení na zákazníka. Umělá inteligence nám dává pochopit, k čemu jsou data v obřích rozměrech. To je ta lepší stránka věci. A pochopitelná. K čemu všemu jsou data potřebná, vhodná i zásadní, ukazuje i historie, ukáže i budoucnost. Ta by mne zajímala nejvíce. Data a jejich „šikovné“ využití učí totiž mimo jiné masy nemyslet, ovládat je, mění životní styl člověka. Ten pak může být zranitelnější a generačně ještě hloupější. Je to nebezpečné, i když to může podpořit zisky některých firem, což je zase společensky a ekonomicky přínosné.