Miroslav KobernaPotraviny jsou obecné téma: konzumujeme je a posuzujeme je. Někdy jsme spokojeni více, jindy méně, ale vždy záleží na osobním gustu, proti němuž, jak se říká, žádný dišputát. Vedle subjektivního hodnocení našimi smysly musí jídlo splňovat i určitá objektivní kriteria. Proto vznikly potravinářské normy, dříve státní, dnes cechovní. A o nich jsme si povídali s ředitelem pro programování a strategii Potravinářské komory ČR Ing. Miroslavem Kobernou, CSc.

Potvrdilo se, že České cechovní normy vytvoří jasná pravidla při výrobě potravin a oddělí, jak se říká, zrno od plev?

Ano, to se postupně potvrzuje. Je to patrné i z toho, jak obtížně se nové normy vytvářejí a jak je jejich proces schvalování náročný. Až při jejich použití v praxi se postupně ukazují třeba i legislativní nedostatky, které se neřešily, a až aplikace norem na ně poukázala. Samozřejmě nelze celou produkci paušalizovat. Vždy tady budou značkové výrobky, které mají své specifické postavení na trhu a normy nepotřebují, a stejně tak tu budou i levné diskontní produkty, které se do systému nikdy nevejdou. Pro obě skupiny jsou zde zákazníci a budou se nepochybně vyrábět nebo dovážet. Je třeba mít na paměti, že my chceme oslovovat zejména běžného spotřebitele, který hodlá za své přiměřené peníze nakoupit přiměřeně kvalitní zboží tak, aby pro něj nemusel jezdit do Německa nebo ho nakupovat na různých pochybných e-shopech. V ČR jsou doposud systémy kvality v plenkách, neboť KLASA má nějakých 1000 výrobků, ČCN 1500 a další daleko méně. Za systémy kvality nemůžeme v žádném případě považovat různá označení typu Vím, co jím, Zdravá potravina, Bez éček a podobně. Oproti tomu třeba v Rakousku se označení kvality AMA Siegel nachází nejméně na 30 000 výrobcích.

Jak přijali České cechovní normy potravináři a prodejci, jak zareagovali domácí spotřebitelé? Je takové zboží žádané, nebo představuje jen okrajovou skupinu výrobků na trhu?

S potravináři je vždy složité vyjednávání. Systém totiž znamená i nutné změny ve výrobě nebo úpravy receptur, a to u ostatních značek není třeba. Proto víme, že třeba výroba s nimi má trvalý problém, protože jim komplikují život. Navíc podléhají i samostatné kontrole dozorových orgánů. Ale z nárůstu počtu zařazených výrobků je vidět, že se podpora postupně zvyšuje. Co se týče maloobchodu, zaznamenali jsme významnou podporu ze strany většiny obchodních řetězců. Nakonec je to vidět i z jejich zájmu o zapojení jejich privátních značek do systému a z marketingové podpory. Že cechovní normy přijal i spotřebitel, je nejlépe vidět z výsledků např. spotřebitelských soutěží organizovaných SZIF, kde se počet sebraných log umísťuje na třetím místě hned za KLASOU a Českou potravinou. A to je s ohledem na daleko nižší marketingovou podporu úspěch.

Upravujete parametry norem, nebo se jednoznačně sází na tradiční receptury, které přetrvaly „staletí“? A mohou nést označení ČCN i zcela nové potravinářské produkty, resp. mohou být využívány nové suroviny, inovativní výrobní postupy, progresivní technologie?

My deklarujeme, že celý systém cechovních norem vychází z Československých státních norem, kde zrušení jejich závaznosti mělo katastrofické dopady na kvalitu potravinářských výrobků v ČR. Samozřejmě je neopisujeme, protože vývoj jde dál a ČSN ve své původní podobě nejsou dnes použitelné. Takže sázíme jak na tradiční, tak i nové inovativní receptury, nesmí ale jít o poškozování tradičního pohledu na kvalitu, klamání spotřebitele nebo zavádění nejrůznějších nadbytečných náhražek.

Často se lidé přou, jestli byly potraviny v Československu kvalitnější než dnes. Nabízí současný trh srovnatelnou, nebo vyšší kvalitu potravinářského sortimentu a lze vůbec objektivně změřit to, co jsme jedli před víc než třiceti lety a dnes?

Ono to srovnání hodně pokulhává. Pokud v tomto smyslu vedeme diskuze s odborníky, kteří již byli tehdy ve výrobě, je názor jednoznačný: kvalita je dnes daleko vyšší, než byla. Vývoj jde dopředu a stačí se podívat na udržitelnost výrobků, která je díky novým hygienickým technologiím a postupům, je to zcela nesrovnatelné. Takže nelze příliš porovnávat a v šíři současné nabídky se samozřejmě najdou výrobky kvalitní i nekvalitní. Cechovní normy by měly být pro spotřebitele určitým standardem, vodítkem při rozhodování o nákupu. Takže tvrzení o kvalitě potravin v minulosti patří dnes již spíše do oblasti mýtů.

A obstojí české potraviny v evropské konkurenci? Pomáhají i další označení jako Klasa, Český výrobek, garantováno Potravinářskou komorou ČR?

Samozřejmě, že obstojí. Je to nakonec vidět z výsledků práce dozorových orgánů o počtu záchytů problémů u dovozových potravin. Konkurence je ale bohužel ne o kvalitě nebo ceně, ale o schopnosti uvést výrobky na trh, dostat je ke spotřebiteli. A tyto kanály jsou ovlivňovány nejen marketingově, ale i politicky, a tady bohužel česká strana zaspala. Spotřebitel se nerodí jako nacionalista a národní patriot, ale je jím vychováván, a to se v Čechách neděje a promítá se to potom i do spotřebitelských preferencí. Samozřejmě značky kvality orientaci spotřebitele pomáhají, a jsou-li dostatečně podporovány, mohou jeho volbu ovlivnit. Tady má opět ČR velké dluhy ke svým výrobcům v porovnání dnes už nejen se starými členskými zeměmi, ale třeba i Polskem, Slovenskem nebo Maďarskem.

připravil Pavel Kačer