Vizitku jsem si s Lubomírem Dvořákem vyměnila už hodně dávno na jedné tiskové konferenci. Chtěla jsem s ním připravit rozhovor, protože značka, kterou vybudoval, si zaslouží, aby příběh, který se k ní váže, znalo co nejvíce lidí. Je to totiž příběh o hrdinství, touze, odvaze i snaze být užitečný. Jeho vynálezectví je Průmysl 4.0. s předstihem. Stále jsem však otálela. Každé léto jsem si tu vizitku zařadila do složky námětů a chystala jsem se připravit otázky, ale nakonec jsem to vždy vzdala. Myslela jsem si, že nemám šanci ho dostihnout, že jednání stíhá jednání, cesty po světě jsou jeho druhým životem. A že také tím pádem ani „nezvedá telefony“. Mýlila jsem se. Dovolala jsem se napoprvé. A setkala se se zájmem a vlídností. Majitel firmy Dvořák – svahové sekačky s.r.o. z Pohledu Lubomír Dvořák není nedostupný, ba naopak. A vy, naši čtenáři, máte tedy možnost se o proslulých svahových sekačkách Spider dozvědět zase o něco více:

Proč jste se rozhodl podnikat? Bylo to logické, adrenalinové vyústění vašich zkušeností, dovedností, záliby? Dočetla jsem se, že prototyp radiově řízené svahové sekačky jste vyrobil vlastně v garáži...

S největší pravděpodobností touha po podnikání ve mně byla už v raném dětství a přivedl mě k ní můj otec. Ten totiž patřil mezi zručné řemeslníky a já se od něj učil. Měli jsme doma malou dílnu, a jelikož v období, ve kterém jsem vyrůstal, nebylo možné nic koupit tak jako dnes, vše jsme vyráběli svépomocí. K usedlosti, ve které jsem vyrůstal, patřilo malé zemědělství, které se zprvu obdělávalo ručně, a jelikož můj otec si chtěl práci ulehčit, tak postupně vyráběl zemědělské stroje na jeho obdělávání. Jediným nákupním centrem byl tehdy kovošrot, protože v době normalizace se ani nemohlo nic drahého vlastnit. Strašákem byla tehdy hospodářská kriminálka, která s pomocí udavačů sledovala počínání pracovitých lidí a občas je vzala k výslechu. To se stávalo i mému otci. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal nenávidět tehdejší režim a toužil se stát takzvaným soukromníkem.

Lubomír DvořákByla to optimální cesta k tomu, abyste nabídl veřejnosti stroj, který má vysokou přidanou hodnotu? Který je potřebný a člověku usnadňuje práci? Nebylo by jednodušší nápad prodat a nic nedělat?

K této otázce se váže zajímavá historka. Když jsem postavil první prototyp, jeden můj známý mi radil, ať si nápad nechám patentovat. Samozřejmě jsem o patentování nic nevěděl a ani jsem nevěřil, že bych tak, z mého pohledu, významnou věc získal. Přesto jsem začal pátrat v telefonním seznamu a objevil jsem patentového zástupce z Pelhřimova. Bylo to celkem blízko, a tak jsem ho navštívil. K mému překvapení tento člověk pracoval řadu let v Pelhřimovském Agrostroji jako vývojový konstruktér. Jeden z projektů, který řešil, byla svahová sekačka Kabar. Tento stroj se ale nikdy nevyráběl. Důvody neznám. O to zajímavější byla reakce pana zástupce na mé řešení. Navrhl mi vypracování odborného posudku životaschopnosti mého nápadu. Souhlasil jsem s jeho návrhem. Dostalo se mi odpovědi, že řešení je života schopné, ale že to, co jsem dosud udělal, bylo maximum a že nemám sebemenší šanci stroj vyrábět ani prodávat. O to větší bylo pro mne překvapení, když mi nabídl stát se spoluautorem a můj nápad zrealizovat v již zmíněné firmě. V té chvíli jsem ho požádal o složku, kterou jsem mu zapůjčil, poděkoval a rychle odjel. Patentové řízení jsem nakonec řešil v patentové kanceláři v Praze, kde už mi nikdo „spoluautorství“ nenabízel. Podobných případů, kdy jsem mohl projekt prodat, bylo ještě několik, zejména v zahraničí. Tyto indicie mě přesvědčily, že jdu správným směrem a šance na úspěch bude značná.

V čem vlastně spočívá princip takové sekačky? Co všechno dnes už dokáže? Kde všude se může uplatnit?

Hlavní výhodou je, že na ní nemusíte sedět, ale ani se jí jakkoli dotýkat. Jednoduše ji pošlete pomocí radiového ovladače tam, kam potřebujete, a je jedno, jestli je to kopec, nebo močál. Další její vlastnost, kterou žádná jiná sekačka nenabízí, je tzv. zametání. To znamená, že díky originálnímu podvozku stroj vymete nebo spíše poseče každý kout. Výborné manévrovací schopnosti sekačky umožní pohyb libovolným směrem, tudíž s ní můžete hýbat, jako když zametáte koštětem. Pro tyto unikátní vlastnosti se náš stroj stal bestselerem. Lidé provádějící údržbu zeleně si dnes už neumí práci bez naší sekačky představit. Původně jsme si mysleli, že sekačku si od nás koupí jen ten, kdo potřebuje posekat svah. Zkušenost ukazuje, že rozmanitost ploch je mnohem větší. Připadá nám, že časem to bude standard v každé vsi, každém městě, na každé dálnici dálnici, v povodí nebo vodárnách. Výčet stávajících zákazníků by byl na několik stran. Namátkou třeba závodní okruh Nascar či Kennedyho vesmírné středisko.

Jde o patentově chráněný produkt, a to nejen v ČR, ale patentovou ochranu jste získali také v USA i Japonsku. To je obdivuhodný úspěch. Bylo to obtížné?

Musím přiznat, že není vůbec snadné patentovou ochranu získat. Od prvního patentu uběhlo už patnáct let a my jsme již získali řadu dalších ochran mezinárodního významu, bohužel ne všechny aktivity probíhaly hladce. Například jsme vyvinuli bezstupňovou převodovku, kterou jsme přihlásili do patentového řízení. Na Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze probíhal přihlašovací proces bez menších potíží, ale v okamžiku, kdy jsme zahájili mezinárodní fázi, vše se zadrhlo u úředníka řeckého původu v Ženevě. Projekt začal rozporovat s tím, že systém nemůže být funkční, tudíž nelze patentovat. Dodal také posudky vysokoškolských profesorů z Ženevy. Po několikaletém obhajování našeho nápadu u ženevského patentového zástupce došlo nakonec k udělení patentu. Dodnes vlastně nevíme, co bylo příčinou průtahu.

Brzy poté, co jste zahájili výrobu, jste získali uznání odborníků doslova v celém světě. Dala se ta radost vůbec zvládnout?

Ano, říkáme tomu síň slávy a tvoří téměř celý vstupní prostor v naší továrně. Vystavené ceny jsme získali především za nejlepší inovativní výrobek. Jedna je dokonce z Austrálie. Jako vůbec první se nám dostalo uznání z Velké Británie, následované Německem a Slovinskem. Neskutečnou radost jsme měli z ocenění Red Dot. To byla cena za design v mezinárodní soutěži v německém Essenu. Tehdy to byla třetí cena, kterou během padesátileté historie soutěže získal český výrobek. V tento den současně s námi získala ocenění také Škoda za vůz Octavia. Velkou poctou byla rovněž cena Česká hlava, kterou jsme dostali v roce 2014. Mezitím jsme obdrželi ještě řadu dalších cen a uznání. S každou další získanou cenou to byl nový impulz být ještě lepší a pokornější, protože i pokora je nedílnou součástí úspěchu.

Nepochyboval jste občas o smyslu svého snažení, třeba když jste se dostal do slepé uličky?

Samozřejmě, že momentů, kdy vás to takzvaně semele a máte chuť to zabalit a prodat, je mnoho. Paradoxně k tomu většinou docházelo a stále dochází při jednání s úředníky. Nevím, zda na ně máme takovou smůlu, nebo je to standard a děje se to každému v této zemi, kdo touží dělat věci jinak, než je obvyklé.

S rozšiřující se výrobou bylo nutné investovat. Vám k tomu napomohly evropské peníze. Souvisí s tím i značná zodpovědnost. Jak jste ji zvládal zejména v začátcích podnikání?

Začátky podnikání byly velkou neznámou ve všech směrech, včetně financování. Vzpomínám si, že jsem usilovně přemýšlel, jak začít. Ať jsem vymyslel cokoliv, vždy jsem narazil na nepropustnou bariéru, a to byly peníze. Disponoval jsem pouze malou částkou, kterou jsem si vydělal v předešlém zaměstnání. K mé smůle jsem nic nezprivatizoval, ani jsem peníze nezískal jinou cestou. Pro banku jsem byl nedůvěryhodný, protože jsem v té době nevlastnil nic movitého. Nezbylo mi nic jiného, než začít s tím, co jsem měl, a postupně finanční obnos navyšovat. Roky jsem se potýkal s nedostatkem finančních prostředků a trochu jsem záviděl těm, kteří se stali přes noc „velkopodnikateli“. Tehdy jsem ale netušil, že drtivá většina těch, kteří to měli o mnoho snazší díky privatizaci, v dnešní době již neexistuje.
Dnes je samozřejmě otázka financí zcela odlišná. Pro banku jsme lukrativní klient, tudíž nemáme problém získat úvěr. To samé zažíváme s možností čerpání evropských dotací. Díky dobrému statutu inovativní firmy jsme získali finance na výzkum a vývoj, a posléze také na vybavení výrobních zařízení, abychom mohli vyvinutý stroj vyrábět. Získali jsme také část financí na zasíťování pozemku, na kterém jsme postavili výrobní halu.

A jak ji, tu zodpovědnost, včetně rizika, které s sebou business nese, vnímáte dnes?

Dnes pociťuji zodpovědnost v mnohem větší míře než v začátcích podnikání. V současné době je zodpovědnost především o neztracení důvěry našich zákazníků.

Značka Spider se etablovala zhruba v 50 zemích. Kde se sekaček prodává nejvíce? A kam byste rádi ještě exportovali?

Největším trhem je Anglie. Číslo jedna získává díky jejich tradici udržovaných travnatých ploch. Na exotikou zavánějící trhy jako Nová Kaledonie, Panama, Tasmánie a Hawaj jsme vstoupili v letošním roce.

Pracujete na dalším vývoji, inovacích, přidali jste sněžný pluh, zakládáte si na vycizelované konstrukci. Kdo je tahounem a tvůrcem, nositelem myšlenky? Stále vy osobně?

Na konstrukci se samozřejmě podílím, ale srdcem vývojového centra je můj synovec Pavel Vondráček, se kterým jsem před lety zahájil konstrukci a výrobu sekaček.

Hledáte také mladé talenty, schopné inovátory, kreativní techniky či vynálezce, kteří by dokázali váš sortiment obohatit?

Ano, snažíme se vyhledávat talenty, ale přiznám se, že nám to moc nejde. Se stejným problémem se potýká řada firem v okolí. Aby firmy získaly do svého týmu schopné lidi, intenzivně spolupracují se školami a učilišti v regionu. My se snažíme jít stejnou cestou, bohužel schopných lidí je malé procento, tudíž šance na získání je mizivá. Další nevýhodou je region, ve kterém sídlíme. Zjistili jsme, že mladí talentovaní lidé touží pracovat a žít ve velkých městech, jako je Praha nebo Brno. Důvodů mají hned několik. Lepší platové podmínky, větší kulturní vyžití, možnost vzdělání v prestižních školách pro své děti...

Česká povaha bývá charakterizována jako ta, která si dokáže poradit v každé situaci, a mnoho jiných národů nám tuto vlastnost možná i trochu závidí. Není však škoda, že obrovský potenciál, který v lidech je, neumíme zatím příliš využít? Že plýtváme tím nejcennějším, co máme?

Obávám se, že tato vlastnost Čechů pomalu mizí. Pravděpodobným důvodem bude nastupující generace, která nezažila totální nedostatek čehokoliv. To, že jsme vyrůstali v období nedostatku, nás nutilo poradit si v každé situaci. Prostě na trhu nebyla sekačka na trávu, a tak lidé jeli do kovošrotu, tam si vymontovali motor z pračky, na něj připevnili nůž, kolečka, a sekačka byla na světě. Dnes co nevytvoří 3D tiskárna, lidé nesvedou. To bohužel smazává výhody, které český národ měl.

otázky připravila Eva Brixi