Patří k nejprestižnějším oceněním v České republice. Uděluje se vždy závěrem roku na Pražském hradě a firmám i organizacím ukazuje cestu, jak jít dál za svými cíli i sny. Ostatním dává námět k zamyšlení o tom, co by mohli ještě udělat prospěšného, ať se to týká vlastního podnikání, řízení organizace, nebo prospěšných kroků v pomoci ostatním. Mezi poctěné subjekty se loni zařadila společnost DTO CZ, s.r.o., z Ostravy. Projekt, jehož významnou součástí je soutěž o Národní cenu ČR za společenskou odpovědnost, spadá do programu Rady kvality ČR pod patronací Ministerstva průmyslu a obchodu. Má tradici i zvuk. Ing. Alana Vápeníčka, CSc., jednatele DTO CZ, s.r.o., jsem se tedy zeptala:

Ocenění Společensky odpovědná organizace II. stupně v kategorii malá a střední organizace v Národní ceně ČR za společenskou odpovědnost je více než prestižní a vaše společnost je jednou z mála, která se jím může od loňského roku honosit. Co vás přimělo se společenské odpovědnosti věnovat?

Společenské odpovědnosti se věnujeme v DTO CZ už mnoho let jako vzdělávací a poradenská společnost. Sledujeme novinky managementu a snažíme se je co nejdříve přiblížit svým klientům. Je to už opravdu dávno, kdy jsme startovali první semináře a kurzy k této problematice. K tomu jsme vybrali lektory ze systémů managementu, ti následně sami absolvovali kurz s personální certifikací, a šířili jsme první informace mezi zájemce. Poté jsme zahájili spolupráci s hejtmanstvím Moravskoslezského kraje při vyhlášení Ceny hejtmana za společenskou odpovědnost. A co nás přimělo se v roce 2018 přihlásit do národní soutěže? Asi zvědavost, jak na tom jsme sami. Ze znalostí dřívějších věcí nebo ze spolupráce s krajem jsme rozhodně nemohli vyjít, neboť podmínky národní soutěže byly jiné a kritéria také.

Na odpovědné chování se každý dívá trochu jinak, někdo je má za samozřejmost, jíž se není proč chlubit, jiný jako cestu k výraznější image, další jako návod a inspiraci pro ostatní, aby následovali vzory a pro dobro ostatních udělali něco více než doposud. K čemu má společenská odpovědnost směřovat podle vás především? A proč je nutná?

Myslím si, že altruizmus je nám lidem vlastní. Pomáhat si, podporovat se, a nemusí jít vždy o mimořádnou nouzi. Jak jste se ptala, někdo to má za samozřejmost, kterou se nechlubí, jiný může spatřovat ve společensky odpovědném chování zajímavý marketingový kanál, jak na sebe upozornit. Asi překvapím, ani jedno, ani druhé neobdivuji, a takto se chovat jako firma určitě nechceme. Hlavně by bylo dobré na počátku zdůraznit, že by nebylo správné zúžit problematiku společenské odpovědnosti jako finanční donátorství. I když bez výdajů to také nejde. Otázkou je spíše kolik, na co, kdy a jak, s jakým účelem. A proč možná neobdivuji první skupinu tichých až neviditelných podporovatelů? Neinspirují druhé, neukazují, že takové chování je přece normální. Člověk se nejvíce učí nápodobou, ale když nemá podnět, není co napodobovat. Příjemcům to pochopitelně přeji, ale třeba i mimořádné chování a přístupy nebo aktivity nenajdou pokračovatele. O druhé skupině platí zhruba totéž – příjemcům to opět přeji, ale „prodávat“ to, jak jsme „slušný občan“, mi nesedí. Soutěž beru jako sebereflexi toho, co děláme, můžeme se srovnat s jinými, a hlavně nás zajímá, co jiní dělají inspirativního pro okolí (jak se tomu říká pro zainteresované strany). Mohu si říct: Aha, to je dobré, sleduje se tím jasný přínos pro příjemce a rozhodně se to dá i na naše poměry finančně zvládnout.

Asi by se hodil nějaký příklad z „naší kuchyně“: např. absolventi našich rekvalifikačních kurzů masér si mohou po úspěšném absolvování a složení kvalifikačních zkoušek zpočátku bezplatně a poté za symbolickou cenu půjčit vybavený salon, aby se naučili pracovat s klienty, podnikat, kalkulovat. Aby si vytvořili s klienty dobré vazby, protože pak se jim bude lépe stavět na vlastní podnikatelské nohy.

Aktivity DTO CZ míří hojně ke vzdělávání dospělých, prosazujete principy kvality do řízení firem a organizací, certifikujete. Přinášíte přidanou hodnotu kvalifikace a odbornosti jednotlivcům i společnostem. Je dnes větší zájem o tyto možnosti než například před deseti lety?

Klidně jste se mohla zeptat i na delší období, neboť se považuji za pamětníka oblasti dalšího vzdělávání. Mám za to, že se v zájmu o vzdělávání za poslední léta mnohé změnilo a mění stále. K tomu se hledají nové formy a metody výuky, různě doplňované, kombinované s moderními technologiemi. Avšak za stálici považuji klasiku v podobě prezenční výuky, kdy se potkají člověk s člověkem, tedy lektor s účastníky, ale i účastníci mezi sebou. Kdy mohou společně mluvit, diskutovat, argumentovat, vyměňovat si názory a poznatky nebo si jen hrát. Prostě výuka, která má i emoční rozměr. Vůbec nezatracuji nové technologie jako videa, instruktážní filmy, e-testy, e-kvízy, e-skripta a jiné. Mají své místo, mají své opodstatnění. Zpravidla jako doplněk výuky, k čemuž nabádáme i své lektory. Paradoxně jediný lektor nechtěl a žádnému účastníkovi nikdy nechyběla interaktivní tabule; svého času hit didaktických pomůcek. Ve všem je nutné hledat smysl, význam a přínos. Je nad vší pochybnost, že dobře zdokumentovaný postup nějaké činnosti v podobě filmu může nahradit neatraktivní seminář nebo kurz. Nemusím absolvovat přece kurz na skládání a uvádění do provozu motorové pily, popř. jak se o pilu starat; tady se rád kouknu na instruktážní video. Ale aby se někdo stal odborník na kácení stromů po zhlédnutí jednoho „dílka“ na YouTube, to vážně pochybuji.
Snímek z přebírání významného ocenění na Pražském hraděVás možná zajímá, jestli se mění i požadavky účastníků na kurzy a školení. Odpověď bude zase jednoduchá – mění. Co dříve bylo zajímavé, už dneska není. Klient je náročnější, přichází s tím, aby si odnesl bezprostřední zkušenost nebo dovednost, již okamžitě využije v práci nebo osobním životě. Chce zázemí, které mu umožňuje maximální koncentraci pro výuku, ale i oddych během přestávek. Chce napojení na WiFi, elektrickou zásuvku, papírové učební texty a zaslat e-podklady na svůj e-mail. Chce lektora, který umí bezprostředně reagovat na jeho problém atd.
Co je možná typické pro bezprostřední současnost? Výrazně se změnila ochota sdílet zkušenosti a znalosti; dnes je mnoho informací, dat a znalostí považováno za know-how. Také se zkracuje čas, kapacita i zdroje pro vzdělávání (běžné je tvrzení: „Jak rád bych šel na nový kurz, ale nemám čas, nemá mě kdo zastoupit.“).
Museli jsme si v DTO CZ vydefinovat po svém, co jsou podle nás atributy kvality v dalším vzdělávání. A toho se nyní držíme a podle toho postupujeme, měníme se s požadavky a dobou. Takže, pořád se něco děje a nic není stejné, jak bylo; konzervovat úspěch není k přežití.

Dá se porovnat, jak k prohlubování znalostí či specializace přistupují lidé technicky zaměření a jak ti humanitně orientovaní?

Určitě se dají rozeznat požadavky na výuku u technicky orientovaného účastníka, který je třeba v pozici technologa nebo konstruktéra od například úředníka s přímým kontaktem s občany. Mnohdy nemají stejné ani požadavky ani nároky na obsah a formu. Technik chce argumenty, fakta, postupy. Ale i on časem (věřme tomu) dospěje ke zjištění, že pracuje sice nad technickým problémem, ale musí na něm (dnes více, než kdy jindy) spolupracovat s jinými kolegy, prezentovat zjištění, diskutovat změny. A tu náhle zjistí, že se tak lehce „nedomluví“. A třeba dospěje k tomu, že bude potřebovat u sebe nějakou změnu. A může přijít k nám, a zase mu s tím pomůžeme. Stejně se setkáváme i s opačnými případy. Někdo je humanitně zaměřený, ale chce pracovat třeba v průmyslu a k tomu potřebuje tzv. hard skills (tvrdé profesní dovednosti). A pomůžeme – pokud máme v nabídce.

Na webových stránkách uvádíte, že vaším posláním je sdílet zkušenosti a znalosti. Týká se to i společenské odpovědnosti?

Máte-li na mysli, co my děláme ve společenské odpovědnosti, jestli to sdílíme, tak řeknu ano. Pokud se někdo zeptá, jak u nás pečujeme o interní zaměstnance – rádi se podělíme o informace ze své praxe. Pokud někoho zajímá, co děláme pro okolí – něco si přečte přímo na našich stránkách, a možná hned ani nepozná, co je komerční aktivita, a co není. Často se setkáváme spíše s tím, že když nějakou aktivitu prezentujeme, tak lidé řeknou: To je zajímavé, to nás nenapadlo, že to nemáte finančně dotované. Třeba celorepublikovou soutěž v zajímavých aktivizačních programech určenou domovům pro seniory, kde vítězové (pracovník domova i klient domova) jsou pozvaní před velké publikum, užijí si slávu, a ještě si odnesou malé dárky. Samozřejmě ukážeme veřejnosti vítězný program; přece chceme inspirovat další.

Co doporučit těm, kteří ke společenské odpovědnosti zatím hledají cestu a přemýšlejí o vhodném zacílení?

Nic vám neudělá větší radost, než když uděláte radost někomu jinému. Pusťte se do čehokoliv, na co máte sílu, zdroje, čas a chuť. Nenechte se odradit poznámkami, že tímto nic podstatného nezměníte. Nezměníte, no a co. Nikdo z nás nechce změnit zeměkouli. O to nejde. Jde o příjemný život na Zemi. Přispět k tomu i malými kroky může skoro každý.

ptala se Eva Brixi