Před pár týdny poslanci v Poslanecké sněmovně parlamentu jednali o mnohých ná­vrzích a zaznívaly interpelace k připravovaným novelám zákonů, které by měly ulehčit život nám, občanům České republiky. Vědí poslanci, co trápí obyčejné občany naší země? Mám obavu, že mnozí ztrácejí kontakt s realitou. Jinak by určitě prioritně jednali o novele zákona o potravinách a určitě by přijali návrh na zvýšení soběstačnosti v základních komoditách, které jsme si ještě před léty dokázali doma sami vyrobit a sami určit ceny, za které se prodávaly našim obyvatelům.

Dnes, když mnohé běžné komodity doma nevyrábíme, jsme zcela závislí na jejich dovozech a ceny nám určují ti, kteří k nám dovážejí ze svých zemí a prodávají zboží u nás. Určitě si pamatujete „příběh květáku“, jehož cena se vyšplhala až na 100 korun za kus. A ceny jablek? Když se naše jablka prodala, ta zahraniční dovozová stála od 50 do 70 Kč za kilo. A jak je to v jiných komoditách?

Půda, na které se hospodaří

Je třeba se zamyslet, proč země jako Španělsko produkuje 373 % vepřového masa. A není tomu tak dávno, co byla tato země sotva soběstačná. Proč v SRN ještě před deseti lety byla soběstačnost pouze na 80 % a v současné době její soběstačnost ve vepřovém mase je přibližně 122 %. Proč Polsko, které bylo v drůbeži sotva soběstačné v roce 1990, v současné době produkuje 274 % domácí spotřeby drůbežího masa. Nebudou asi tyto země hloupé či jejich podnikatelé negramotní, když produkují na svém území více než sami spotřebovávají a zabývají se obrovským exportem do jiných zemí EU, ale i mimo EU. Je tomu totiž tak, že úrodnost půdy se zvyšuje tehdy, pokud se na ní hospodaří a pokud je dostatečný stav hospodářských zvířat na hektar zemědělské půdy.

Půda je jedním ze základních faktorů existence lidstva. A ten, kdo půdu neužívá tak, aby ji zúrodňoval, je barbar, který si neváží vlastních obyvatel, a hlavně potomků, kteří budou v jeho zemi žít. Nemělo by nám být jedno, že dovážíme potraviny, kde nemáme dostatečnou kontrolu nad kvalitou přírodních podmínek, kupříkladu nevíme, jaká je kvalita půdy, jestli není kontaminována například těžkými kovy či ohrožená radiací nebo spady z elektráren apod. Nevíme, jak se produkují suroviny, z kterých se vyrábějí dovážené potraviny a kolik používají jejich producenti pesticidů, herbicidů, průmyslových hnojiv apod. Nemáme vůbec přehled, jaká je kontrola nad celou vertikálou výroby a produkcí potravin v zemích, ze kterých dovážíme. Situace doma je úplně jiná, tady máme pod kontrolou suroviny od počátku až do konce výrobní vertikály, tedy až po prodej potravinářských výrobků.

Náš systém kontroly patří k nejlepším na světě. Máme tedy dovážet to, co nemusí být vždy nejlepší, a přitom si ještě znečišťovat přírodní prostředí dovozem? Jen transport potravin do České republiky představuje ročně více než 100 000 kamiónů, které přivážejí do České republiky potraviny. A kde jsou další statisíce kamiónů, které přes ČR jenom projíždějí do zemí, jako je Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a jiné? Naši krásnou zemi máme k tomu, abychom na ní pracovali, zúrodňovali ji a využívali jejích darů.

Venkov versus město

Život na venkově už dávno není tím, čím býval. Už nechovají rodiny na každém dvorku slepice, prasata, nemají zahrádku, ze které by sklízely ovoce a zeleninu. Mnohé rodiny sekají jenom trávník a na práci kolem domu či na zahradě jim nezbývá čas, a ani chuť. A tak se i na venkově potkáváme s těmi, kteří ještě hospodaří, a s těmi, kteří na venkově žijí stejným způsobem jako ve městě.

A že je situace v jiných státech jiná? Proč jsou nám předkládány pozitivní zprávy o specialitách vyráběných na farmách v Rakousku, Itálii, Španělsku či Francii a SRN, a nemluví se o celkové situaci? Určitě je pravdou, že speciální potravinářské výrobky od drobných výrobců s dlouholetou rodinnou tradicí jsou vynikající, i když ve vyšších cenových relacích. Je ale třeba znát celkovou bilanci vyráběné potravinářské produkce v jednotlivých zemích. Jde samozřejmě jen o jednotky procent z celkové zemědělské výroby, resp. spotřeby. Rozhodující výroba potravin, která zajišťuje potravinovou soběstačnost v jednotlivých regionech i vývoz výše uvedených zemí, se odehrává v nesrovnatelně větších mlékárnách či masokombinátech, než jsou u nás. I proto by čeští zákazníci měli dát přednost českým potravinám.

Rodinné farmy a trh

Tvrzení, že malé rodinné farmy dokážou nasytit národ kvalitnějšími potravinami, je nejen utopie, ale i mystifikace našeho národa. Nepravdivé informace o tom, jak jen rodinné farmy uživí náš národ, jsou směšné. Vážím si každého hospodáře, který hospodaří se svou rodinou na desítkách či stovkách hektarů zemědělské půdy 365 dní v roce a produkuje tržní plodiny, živočišnou produkci či přímo potravinářské výrobky a dodává je na náš trh. Nejsem přesvědčen, že tito hospodáři budou přibývat a výroba jejich potravin bude růst, protože je to neskonalá dřina, která v dnešní době nebude ani náhodou naší mladou generací akceptována. Pocházím z rodinného hospodářství, kde její historie je zaznamenána již od roku 1630, a jako školák jsem práci na hospodářství s rostlinnou i nemalou živočišnou výrobou zažil. Svět se ale vyvíjí zcela jinak a je ho třeba respektovat a přizpůsobovat se mu. Určitě se nezvyšuje počet hospodářství po vzoru Rakouska či Bavorska, které nikterak nedehonestuji, ale reálně ve světě tento způsob hospodaření neroste.

To, co káže v Evropském parlamentu řada zelených, lidovců a dalších o správném směru zajišťování potravin, je přesně o tom, že „kážou vodu a pijí víno“. Uvedu reálný příklad o současném trhu s vepřovým masem v Evropě, který byl zpracován programem financovaným Technologickou agenturou ČR. Oblast genetiky prasat v celém světě rozhodující měrou naplňují firmy: PIC, Hypor, TOPIGS a Danbred. Zpracování zajišťuje, mimo jiných, největší skupina Tönnies s kapacitou kolem 20 miliónů poražených kusů prasat za rok. Jedna z největších kapacit je ve Wiedenbrücku, kde se denně poráží přes 30 000 kusů prasat a roční kapacita je 11,4 miliónu kusů prasat. Oproti tomu u nás největší denní kapacita porážky prasat u největšího zpracovatele se pohybuje kolem 1500 kusů denně, to je 5 % kapacity německé porážky, a celková porážka v celé ČR za rok přestavuje cca 2,2 miliónu kusů, to je 19,3 % ve srovnání pouze s porážkou v německém Wiedenbrücku. Tato porážka v SRN by veškerá námi zpracovaná prasata za rok na desítkách našich jatek porazila za dva měsíce a deset dnů.

Zahraniční kapitál vládne

Řadu největších porážek prasat v Evropě, ale i v USA, ovládá čínský kapitál (například polský ANIMEX a AGRI-PLUS, španělskou Camprofrio či Smithfield Foods z USA a mnoho dalších). V současné době se budují a uvádějí do provozu ve Španělsku, Německu a Francii farmy s 3000 a více kusy prasnic na jednom místě. U nás jsou největší farmy s kapacitou prasnic 600–1200 kusů, výjimku tvoří několik farem s 1500 kusy prasnic.

Země s nejvyššími stavy prasat: Španělsko má kolem 30 miliónů zvířat, se soběstačností 374 %, SRN má kolem 29 miliónů zvířat, se soběstačností 122 % (tři zpracovatelské společnosti ovládají 60 % německého trhu spolu s korporací Danish Crown a katalánskými porážkami ovládají ceny vepřového masa v České republice). Dánsko má kolem 25 miliónů zvířat, se soběstačností 880–920 %, a Francie má kolem 16 miliónů zvířat, se soběstačností 107 %.

I tak přes zajištěnou soběstačnost v letech 2012 až 2017 skončilo ve SRN 6400 chovatelů, tj. 21,4 % chovů, a nahrazují je koncentrované podniky s vysokou produktivitou práce, obdobný vývoj v chovech prasat je ve Francii a Španělsku. V České republice jsou průměrné stavy v posledních letech kolem 1,5 mil. kusů zvířat se soběstačností 38–39 %. To je realita vývoje zemědělství a potravinářství ve výrobě vepřového masa u nás, kterou bychom si měli zapamatovat.

A co nám z tohoto všeho vyplývá? Jestli neobhájíme české zemědělce a české potravináře, nebudeme mít české potraviny a na soběstačnost můžeme zapomenout. Když nestanovíme zákonem procenta domácích potravin, nedostanou se naše kvalitní potraviny k spotřebitelům za přijatelné ceny. A co budeme jíst?

Ing. Zdeněk Jandejsek, CSc.,
člen představenstva Agrární komory ČR