Jan DoležalI malý zahrádkář poznal, co dá práce vypěstovat krásný salát, šťavnatou mrkev, sladká rajčata nebo sametové švestky. I drobný chovatel zná zákony, podle nichž se musí řídit, aby měl chutná vajíčka, zdravé králíky nebo kachny. Kdo okusil život na vesnici a ví, že to znamená oželet i kousek vlastního pohodlí, fyzicky pracovat a obětovat čas, aby bylo na talíři co ukrojit a nabrat, určitě fandí českým zemědělcům a přeje jim jen to nejlepší. Podnikat v oboru, který zajišťuje národu obživu, však není vůbec snadné. Nejen proto, že se venkov stále vylidňuje, a do hry vstupuje řada dalších prvků, které nadšence pro hospodaření v krajině od mnohých aktivit odrazuje.

Vstupy se prodražují, chybí pomocné síly i odborníci. Dotace přejí jen některým. Vize o soběstačnosti ve výrobě potravin zůstaly snem a dnes by to byla jen iluze myslet si, že toho můžeme dosáhnout. Přitom máme stále velký potenciál pěstovat a chovat mnohé, co k životu u nás potřebujeme. Citlivým zásahem do krajiny a rozumným hospodařením v ní můžeme i nyní ještě vytvořit ráj na zemi v srdci Evropy. Ale lidé nestojí o dřinu, která je však dnes sofistikovanější než před půl stoletím, nechtějí kořenit na venkově, bojí se zodpovědnosti i rizik spojených s výkyvy počasí, vlastním nasazením. Přitom po svým způsobem klidnějším prostředí k životu zároveň touží, mimo jiné i proto, že covid v posledních dvou letech ukázal, jaké nesporné výhody menší územní celky člověku nabízejí.

Jak tedy vypadá české zemědělství dnes? Na to odpovídal Ing. Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR:

Na jaké společenské příčce si stojí dnes čeští zemědělci? Jak je lidé vnímají?

Na to mohou být různé úhly pohledu. Pro zajištění základních potřeb obyvatelstva mají zemědělci klíčovou roli, protože jíst potřebuje zkrátka každý. Když se ale podíváme na situaci v zemědělských školách na všech úrovních a stavy zájemců o zemědělské vzdělání, je jasné, že zabývat se pěstováním plodin nebo chovem hospodářských zvířat příliš takzvaně v kurzu není. To se následně projevuje na nedostatku pracovníků v zemědělství a zvyšující se poptávkou po posilách ze zahraničí. Každý rok přijíždí na sezónní práce do Česka kolem 20 000 lidí a jsou stále častěji najímání také na odbornější práce, jako je například obsluha zemědělských strojů. Očekáváme, že tento trend bude posilovat.

Tedy – jakou má obor image?

Bohužel horší, než by si zemědělci zasluhovali. Jsou závislí na rozmarech přírody, kterou nezajímá, jestli jsou nemocní nebo že chtěli odjet na dovolenou. Fungují ve stoprocentním nasazení nejen v době žní a starají se o zajištění pohody hospodářských zvířat 365 dní v roce, 7 dní v týdnu a prakticky 24 hodin denně. Tohle ale bohužel zákazníci nevidí. Vyberou si z regálu potraviny za akční cenu, která v některých případech ani neodpovídá nákladům, aniž by o tom přemýšleli.

A nezasloužil by si lepší příčku? Vždyť jíst člověk musí, a zdaleka není samozřejmostí, aby měl plný a rozmanitý talíř všemožných dobrot, kdy si jen vzpomene... A pěstovat mrkev, broskve nebo pšenici není zas tak jednoduché, jak si mnozí spotřebitelé představují, plodiny nerostou v regálech supermarketů...

Zasloužil. Současná doba není k zemědělcům moc fér, ale to se neděje jenom v České republice, ale do určité míry i v dalších evropských zemích.

Jak chápe Agrární komora diskuzi o soběstačnosti ve výrobě potravin? Co je možné, a co ne?

Nejen s ohledem na čím dál častější výskyt nepředvídatelných událostí, které narušují dodavatelské řetězce, by Česká republika měla usilovat o co nejvyšší míru potravinové soběstačnosti u všech komodit, jež je v silách českých zemědělců vyprodukovat kvalitně a při zachování cenové dostupnosti. Nepředstavujeme si samozřejmě, že bychom měli zvyšovat potravinovou soběstačnost Česka v produkci kiwi nebo banánů. Na druhou stranu skutečnost, že v zemi, kde je tradičním jídlem vepřo knedlo zelo nebo řízek s bramborovým salátem, musíme dovážet vepřové, brambory, mouku i zelí, je tristní. U vepřového masa dovážíme kolem 60 % spotřeby, a vzhledem k tomu, že vláda škrtá dotace pro chovatele prasat, bude hůř.

Zemědělci jsou také významnými tvůrci krajiny a většina se jich vzorně o přírodu stará, budují se rybníky, vysazují aleje, obnovují remízky. Dělají to proto, že v takových krocích vidí smysl, užitek, tedy aniž by museli nebo na tom vydělávali. Poděkoval jim za to už někdy někdo?

Zemědělec je primárně člověk s kladným vztahem k přírodě, jinak to není zemědělec. Pole, pastviny a zvířata jsou zdrojem jeho obživy. Zemědělec si nemůže dovolit pěstovat obilí a další plodiny v půdě, která je vyčerpaná například používáním nadměrného množství umělých hnojiv, což by zároveň znamenalo další zvýšení vstupních nákladů. Jejich spotřebu proto snižují několik let za sebou a běžnou praxí je používat organická hnojiva, která jsou přirozeným zdrojem organické hmoty v půdě. Zemědělcům proto na krajině záleží a budují krajinotvorné prvky, jako jsou stromořadí, meze, příkopy, terasy nebo mokřady a další. Zabraňují tím nepříznivým jevům, jakými jsou například vodní či větrná eroze. Zachovávají tak kvalitu zemědělské půdy a zároveň posilují schopnost krajiny zadržovat vodu. Veřejnost i někteří politici bohužel tyto skutečnosti často přehlížejí, a vzájemně se posilují v přesvědčení, že zemědělci jsou gauneři, kteří ničí životní prostředí, přičemž opak je pravdou. Agrární komora ČR upozorňuje na pozitivní příklady ze zemědělské praxe. To vidím jako jedinou cestu a bylo by dobré, kdyby se k nám přidalo také Ministerstvo zemědělství a jednotlivá města a obce, všichni, kteří o těchto počinech zemědělců velmi dobře vědí.

Firmy, které podnikají v zemědělské prvovýrobě, jsou také velmi inovativní a zavádějí do praxe postupy, které by před pár lety byly jen science fiction. Dokazují tím, jak chytré a vzdělané týmy mají. Je v blízké budoucnosti šance, aby se zpět na vesnici vraceli mladí a chtěli zde pracovat a žít? Může v tom nějak Komora pomoci? A mělo by to vůbec smysl, když je celosvětovým trendem vysidlování venkova?

Velmi bychom si přáli, aby mladí lidé pokračovali v zemědělské tradici svých rodičů a neopouštěli venkov. Oficiální statistiky však ukazují na opačný trend, jak říkáte. Jsme v kontaktu se zemědělskými školami, kterým tlumočíme poptávku zemědělské praxe po absolventech. To ale nestačí. Je třeba pracovat na zvýšení prestiže českého zemědělství, na čemž bychom se měli podílet všichni. Musím také připomenout až tři miliardy korun, které slíbil v loňském červnu na konferenci pro zemědělskou veřejnost v pražském Paláci Lucerna ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka a které by měly zabránit vysídlování venkova prostřednictvím daňových úlev pro zemědělce. Na realizaci stále čekáme.

Jaký byl rok 2022 pro vaše členy a jaký předpokládáte, že bude ten následující?

Všechny obory zemědělské prvovýroby se potýkaly s rychlým růstem nákladů o desítky až stovky procent v meziročním srovnání, které se jim nedařilo promítat do výkupních cen, za než prodávají své produkty. Jde především o energie a pohonné hmoty, dále o průmyslová hnojiva, krmné směsi pro hospodářská zvířata, a zvyšují se i mzdové náklady. Největší problémy mají chovatelé prasat, drůbeže a skotu a pěstitelé náročnějších plodin, jako jsou ovoce, zelenina, brambory nebo chmel. Někteří chovatelé a pěstitelé dokonce přistoupili v loňském roce k omezení ztrátovějších činností. Například stavy prasat se podle dat Českého statistického úřadu k loňskému 1. dubnu snížily meziročně o 5,6 % na 1,4 miliónu kusů, a stavy prasnic klesly dokonce o 10,7 % na necelých 81 000 kusů, což je nejméně od počátku sledování v roce 1921. Stavy drůbeže se snížily o 3,3 % na 23 miliónů kusů. Další chovatelé a pěstitelé uvažují o útlumu v roce letošním. Je obtížné ale vyčíslit budoucí snížení produkce v jednotlivých oborech. Zemědělci se snaží provoz prodělečných aktivit udržet do poslední chvíle, protože mají k chovu zvířat i pěstování plodin blízký až osobní vztah. Nacházejí se však v nejisté situaci kvůli absenci dlouhodobé vize českého zemědělství a rychlým změnám české legislativy. K významnějšímu poklesu produkce může dojít například v souvislosti s novými pravidly pro rozdělování zemědělských dotací od tohoto roku nebo nuceným přechodem na alternativní způsoby ustájení drůbeže od roku 2027. Následkem toho hrozí další pokles potravinové soběstačnosti České republiky a tento směr se bude jen obtížně obracet.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi