Zdeněk JuračkaJak objektivně posoudit situaci na českém trhu? Zejména s ohledem na zdražování potravin, kolísání cen energií, pokles reálné mzdy, rozvírající se nůžky mezi bohatými a chudými? Žijeme si opravdu tak špatně? Je nutné všechno jen odsuzovat, kritizovat? Kudy povede cesta ze začarovaného kruhu ven? Zač mohou politici, zač výrobci, zač sami spotřebitelé? Co dobrého, zajímavého poskytují dnešnímu kupujícímu zahraniční obchodní řetězce, čím obohatily místní trh? A co horšího přinesly do dnešní praxe? Proč český maloobchod není tak konkurenceschopný jako ony? Kde člověk nakoupí kvalitněji a levněji? A za jakou „cenu“? Jak na tom jsou skutečně zemědělci, potravináři a obchodníci? Co se změnit dá, a co nikoli? Mohou nejrůznější analýzy, kontroly a další názory na věc něco změnit?

Je to mnoho otázek, na které se odpovědi hledají přetěžko. Každá doba má své. Vždy se s odstupem času dají mapovat chyby i pokrokové změny, které prospěly zákazníkům, prodejcům čes­kým i zahraničním, státní kase, rozvoji oboru. Když odborníci nad těmito všemi otázkami diskutují, nacházejí v rozborech situace často nejednotný pohled na věc. I to je logické.

Jak na český maloobchod nazírá někdejší zakladatel Asociace českého tradičního obchodu, reprezentant značky COOP a spotřebního družstevnictví, který se zapsal do historie formování maloobchodu u nás a snažil se prosadit řadu inovativních směrů v jeho utváření, Ing. Zdeněk Juračka?

Co otevřelo před lety cestu zahraničním obchodním řetězcům cestu na český trh?

Podrobný rozbor vzniku této situace z devadesátých let z hlediska tvorby nového uspořádání maloobchodního trhu není jednoduchý a pro odborné posouzení by to potřebovalo důkladně rozklíčovat všechny vlivy, a to jak politické, tak národohospodářské. Uvedu tedy alespoň několik faktů, které mohu stručně popsat, neb jsem byl přímo „vtažen“ do řešení nesčetných konfliktů, které tento vývoj provázely.
Prvním byla neschopnost vlády, a to zejména tehdejší ministryně obchodu, která neměla připravenou nejen řádnou, ale jakoukoliv koncepci pro stanovení zásad a směrů, kam by se měl v rámci nutnosti řešení velmi nepřehledné situce ubírat maloobchodní trh. Pro dokumentaci tohoto tvrzení mohu uvést jeden z příkladů, a to fakt, že spotřební družstva (tehdejší Jednoty) byla přes svou více než stoletou tradici brána jako přežitek socializmu a údajně z tohoto důvodu vyřazena z možnosti účasti na aukcích, kde se v rámci privatizace prodávaly doposud státní a ostatní prodejny. Tím byl, a já myslím, dodnes, zcela vědomě a záměrně „odstraněn“ jeden z vážných uchazečů o rozšíření své působnosti, a tím posílení pozice ryze českého maloobchodu na nově rodícím se trhu.

Určitě to ale nebyla jen tato příčina. V čem vidíte další zádrhel?

V té době byl u nás silně zkorumpován trh s pozemky, a tím i narušena možnost řádného územního plánování. Uváděl jsem tehdejším politikům a představitelům příklady ze severských evropských států, tamní situaci jsem měl možnost osobně poznat. Měl jsem totiž příležitost zúčastnit se odborné stáže ve Švédsku, kde byl téměř dokonalý systém výběru uchazečů o získání pozemku na výstavbu maloobchodní sítě. Zde byla centrálně a bez korupčních vlivů vybrána lokalita pro výstavbu objektu malo­obchodní sítě a na tuto lokalitu dle předem stanovených parametrů vyhlášen konkurz. V lokalitě byly pro zajištění konkurenčního prostředí stanoveny územní i technické podmínky pro výstavbu minimálně dvou vzájemně si konkurujících subjektů, a následně pozemky prodány. Byl tím zajištěn téměř stoprocentní efekt spravedlivého výběru. Tyto prezentované příklady nebyly tehdejšími představiteli brány v úvahu, protože jak jinak, ve zmatku, které některé nově vznikající skutečnosti provází, se daří samozřejmě lépe developerům a korupci.

Pro podnikání českých subjektů to ale nebylo moc výhodné...

Kdo na tom vydělal, je jasné. Rozhodně to byly zahraniční obchodní řetězce, neboť jejich expanzi nic nebránilo, spíš naopak. Byly by hloupé, kdyby situace nevyužily. V zahraničí, myslím nyní severské státy, byla vždy kladena zásada, že při výběru provozovatele v dané lokalitě musí být rezervováno místo pro ryze národní firmu tak, aby byl trh pokud možno vyvážený a nedocházelo k diktátu firem zahraničních. To má logiku. Je zřejmé a prokazatelné, že se ryze český maloobchod díky neprofesionálním přístupům vlády dostal pod obrovský tlak řetězců, na který nebyl připraven. A to nejen maloobchod, ale i česká, zejména potravinářská výroba. Uváděl jsem na jedné odborné konferenci příklad, který mluví sám za sebe. Představte si situaci, kdy český manažer řídící nákup v zahraničním obchodním řetězci u nás působícím objedná zboží u českého výrobce. Stane se, a domnívám se, že to není ojedinělý případ, že mu zavolá zástupce zahraniční firmy a nařídí mu, že objednaný produkt nebude brát od firmy české, ale zahraniční, s níž má mateřská firma obchodní vztahy. Ptal jsem se na této konferenci veřejně, ať mi někdo z přítomných sdělí, jak tento obchod dopadne, tj. zda manažer české firmy bude nadále podporovat českého dodavatele, či respektovat přání firmy mateřské. Odpovědi jsem se nedočkal. Jelikož však český manažer, jak vím, nadále zastává svůj zajímavý post u zahraniční firmy, je odpověď celkem jasná. A já bych patrně v tomto případě jednal stejně.

Ale za vše, o čem se v poslední době tady diskutuje, přece jen zahraniční obchodníci nemohou...

Souhlasím s vámi. Abych tedy nepomlouval pouze tyto řetězce, musím, ač nerad, přiznat, že mnohé problémy a neúspěchy při soutěžení s řetězci si zavinil český maloobchod sám. Zejména to byla již několikrát popsaná a velmi problematická nejednotnost a malá vůle jednotlivých českých samostatných právních subjektů k hledání cest vedoucích k integraci a společnému postupu při mapování možností k podnikání místních maloobchodníků.
Na druhé straně musím však přiznat i jedno velké plus vstupu řetězců pro probuzení našich obchodníků, a to byla prezentace jejich konkurenční síly a zkušeností, která nás v dobrém slova smyslu přinutila k modernizaci a hledání nových postupů pro zlepšení postavení českých prodejen, a to jak v oblasti technologie, tak distribuce. Určitě z toho měl své benefity i zákazník.

Mnozí by si možná přáli, aby se roky vrátily zpět a české obchodní prostředí patřilo jen zdejším obchodníkům, českým profesionálům. V globalizovaném světě vysoké konkurence to však je asi těžko splnitelné přání, co myslíte?

Kdybych chtěl být hodně stručný, tak potvrdím, že cesta zpět neexistuje. Současný stav českého maloobchodu je pro mne však, bohužel, zklamáním. Nechci proto nadále rozvádět proč a k jakým omylům došlo, jaké chyby se udělaly, co jaké přehmaty způsobily.
Faktem je, že hodně pamatuji, tedy i často prezentované informace ze strany řetězců, v jakých lokalitách a s jakým záměrem k nám na trh vstupují. Jako příklad uvedu informaci jednoho z nejmenovaných, jehož původním záměrem bylo obsadit tržní pozice ve městech nad zhruba 30 000 obyvatel a více. Dnes prodává skoro všude a není možné mu to mít ani za zlé. Ale podraz to určitě byl a je. I když, od té doby uplynulo už hodně vody, záměry a podnikatelské plány se mění, vyvíjejí, takže se tomu nelze ani divit. Buďme objektivní. Je však pravdou, že já mít takto dané podmínky pro expanzi, nejednal bych zřejmě jinak.

Je dnes nějaká možnost, jak dát více prostoru českému maloobchodu?

Nikdy neříkej nikdy. Vždy se dá něco vymyslet, něco udělat. Samozřejmě nejde jen o dobrý podnikatelský nápad, ale také o investice, umění najít a nabídnout to, co českému zákazníkovi dnes na trhu chybí. Třeba vlídné a usměvavé prodavačky, které s člověkem i v supermarketu prohodí pár slov, protože komunikace, to je základ dobrých vztahů. A ty v současnosti potřebují pořádně vylepšit. Jenže umět perfektně komunikovat, to není jen tak. A vyžaduje to rovněž obrovské prostředky, chuť se tím zabývat, učit to lidi, a pracovníků, kteří by se hrnuli do prodejen, moc není. Trendem je naopak nahradit lidskou sílu technikou a technologií.

Tedy?

Co nám zbývá. Musíme se alespoň v budoucnu snažit naše stávající pozice uhájit a vylepšit. Bez integrace a vstřícnější spolupráce to ale opravdu nepůjde. Zde rád vzpomenu vznik a činnost Asociace českého tradičního obchodu, která se o to snažila a snaží. Stát by, když už nic jiného, mohl v zájmu snahy o ekonomickou stabilitu lépe regulovat úniky tučných zisků řetězců do zahraničních bank a firem. Hodilo by se to zejména v této době, kdy bychom do rozpočtu uvítali každou korunu.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi