Jsme rádi, že často zanedbávané téma energetických úspor se v souvislosti s podpisem Pařížské dohody dostává do popředí zájmu environmentálních organizací. Zároveň litujeme, že Svaz průmyslu, jehož členů se problematika bytostně týká, mají s ní bohaté zkušenosti a je pro ně prioritní oblastí zájmu, nedostal možnost do dnes představeného materiálu Hnutí Duha přispět svými podněty, názory a analýzami.

Energetické úspory jsou a nadále budou v nejvlastnějším zájmu českého průmyslu. Uspořené gigajouly tepla, barely ropy či kubíky plynu znamenají nižší vstupní náklady, vyšší konkurenceschopnost a jsou proto pro průmysl přínosem. Podobně nižší emise CO2 znamenají výhodu pro podniky, které jsou součástí trhu s emisními povolenkami (EU ETS) a musí za vypouštění skleníkových plynů platit.

Tato silná motivace přináší ovoce. Energetická náročnost českého průmyslu v letech 2005‒2013 klesla o 36 %. V průběhu posledních deseti let energetické a průmyslové provozy spadající pod EU ETS snížily svoji produkci CO2 natolik, že se momentálně na celkové emisní bilanci naší ekonomiky podílí necelými 40 %, tedy méně než v součtu sektory dopravy, domácností, zemědělství a další. Právě díky průmyslu a energetice tak Česká republika s rezervou splní svůj závazek redukce CO2 k roku 2020. Rovněž tak díky skutečnosti, že doteď průmysl nesl více než 70 % nákladů souvisejících s podporou obnovitelných a dalších podporovaných zdrojů energie (OZE), splnila ČR už v loňském roce svůj závazek pro rok 2020 v oblasti podílu výroby energie z OZE na celkové energetické spotřebě.

V nastoupeném tempu však bude stále obtížnější pokračovat. Snahy o redukci spotřeby energie či emisí CO2 totiž naráží na hranice technického pokroku a v poslední době i na zpřísňující se environmentální regulaci, klimaticko-energetické cíle EU, pravidla poskytování státní pomoci či podmínky čerpání strukturálních fondů EU. Nepříjemnou pravdou je, že povinně stanovené dosahování úspor je stále nákladnější, obtížnější a pro některá odvětví i technicky nemožné.

Svědčí o tom studie zpracovaná pro Svazu průmyslu z roku 2012 a četné aktuálnější[1], podle níž každý gigajoule uspořené energie v různých odvětvích vyjde o poznání dráž, než na kolik to odhadovala studie společnosti EkoWatt z května 2008, na niž jsou postavena čísla v dnes vydaném materiálu Hnutí Duha (stojí za zmínku, že autoři většiny zmiňovaných studií jsou zčásti titíž). V uplynulých letech bylo v oblasti energetických úspor a snižování emisí CO2 již mnohé realizováno a prostor pro provedení těch nejsnazších a nejlevnějších opatření se již bohužel v řadě odvětví vyčerpal.

Dokládá to například studie Evropské komise z roku 2014, která s výjimkou jednoho odvětví konstatuje velmi omezený potenciál pro úspory energií v evropském průmyslu.[2] Nejde jen o studie a prognózy, ale i o realitu dosavadní zkušenosti. Evropská komise již sama připustila, že navzdory úsporám dosaženým především v průmyslu celounijní cíl snížení energetické spotřeby pro rok 2020 podle všeho nebude splněn, a to s významným zaostáním za plánem. Problémy s plněním ambiciózních cílů a zaváděním legislativních a či motivačních opatření dle evropské směrnice o energetické účinnosti mají všechny členské státy EU kromě Malty. Vůči některým (Maďarsko, Řecko a Německo) dokonce Evropská komise kvůli neplnění závazků podnikla právní kroky směřující k žalobě u Evropského soudu.

V tuzemských podmínkách dosahování úspor energie v průmyslu i energetice navíc komplikují další okolnosti. Čerpání prostředků evropských fondů, z nichž má být modernizace průmyslových provozů z podstatné části hrazena, je výrazně omezeno pro podniky spadající pod EU ETS a v některých důležitých dotačních programech i pro tzv. velké podniky, kterých je u nás dle klasifikace EU téměř 3000 a které tvoří páteř ekonomiky. Právě tyto podniky přitom podle zkušeností z přechozích dotačních výzev z let 2007‒2013 mají v úsporách největší potenciál a dokáží je realizovat s nejvyšší nákladovou efektivitou. Svaz průmyslu vyvíjí systematické a trvalé úsilí směrem k odstranění těchto překážek a spolupracuje při tom jak se státní správou, tak s unijními institucemi. Jakoukoli podporu našich snah o usnadnění přístupu k evropským fondům uvítáme.

Zároveň upozorňujeme na to, že zatímco průmysl dosáhl při snižování emisí CO2 či spotřeby energie úctyhodných výsledků, další sektory se podobným výkonem prokázat nemohou. Sektory mimo EU ETS neevidují žádný pokles emisí. Potenciál energetických úspor v budovách či v dopravě zůstává do velké míry nevyužit. Svůj vklad do plnění klimaticko-energetických cílů může přinést i zemědělství. Právě v těchto oblastech je nutné usilovat o nápravu, a to pomocí konkrétních, dobře zvážených opatření, jako je například uhlíková daň.