Každý, kdo jednou držel v ruce rýč nebo motyku, či si sedl do kabiny kombajnu, moc dobře ví, o čem je práce zemědělce. Pořád je ještě fyzicky náročná a vyžaduje vztah, který se nedá ničím jiným nahradit.Zemědělec, i přes velký přínos techniky a nejnovějších technologií, které jeho činnost zpřesňují a zefektivňují, musí být stále ve střehu, ať je všední den, nebo svátek. Potřeby hospodářských zvířat, výkyvy počasí, agrotechnické lhůty, to vše musí mít na zřeteli. Potom si i my můžeme pochutnat na bramborách, řízku nebo meruňkách.

Jenže jaké jsou vyhlídky do budoucnosti? Co čeká toto odvětví ekonomiky? Proč se kácí sady a ruší kravíny? Odpověď najdete v následujících řádcích. Rozhovor jsme připravili s prezidentem Agrární komory České republiky Ing. Janem Doležalem:

Zemědělce provází v letošním roce spousty problémů. Mají vůbec z něčeho radost?

Zemědělci jsou na vrtochy počasí zvyklí, ale letošní rok byl v tomto ohledu skutečně extrémní. Po brzkém příchodu jara, které urychlilo vegetační vývoj plodin, přišla v dubnu vlna silných mrazů. Následovaly přívalové deště, a v některých oblastech dokonce krupobití. Poškodilo to především ovocné stromy, vzešlou zeleninu nebo vinnou révu, což se ostatně projevilo na letošní úrodě. Škody utrpěli také školkaři. Silné deště ve druhé polovině září, které místy přerostly až v povodně a záplavy, zase poničily nesklizené brambory a způsobily problémy i zasetým ozimým plodinám, především řepce. Zemědělci udělali maximum, aby se připravili, i když na to měli jen krátký čas. Prioritou bylo samozřejmě zajistit bezpečí lidí a hospodářských zvířat. Zároveň se podíleli na přípravě protipovodňových zábran v obcích a nyní pomáhají s odklízením následků velké vody. Naši pěstitelé a chovatelé tedy letos nemají mnoho věcí, z nichž by mohli mít radost. Snad jen z toho, že vše zvládli a nadále zvládají, a ještě dokážou třeba pomáhat jeden druhému. Z toho mám při tom všem negativním zase radost já a chtěl bych jim za to moc poděkovat.

Co je v současnosti trápí nejvíce a nemuselo by?

Počasí je sice nevyzpytatelné, ale stále je to něco, na co jsou do určité míry zemědělci zvyklí. Nevyzpytatelná je ale bohužel i zemědělská politika na národní a evropské úrovni. Náklady na plnění stále dalších požadavků rostou, zatímco veřejných prostředků pro zemědělce je stále méně. Do toho přicházejí další a další omezení pro naše podnikání, které nás připravují o možnost vydělat si na sebe na volném trhu. Pořád říkáme, že o zemědělství nemohou rozhodovat politici takzvaně od stolu a bez zapojení odborné zemědělské veřejnosti. Výsledkem jsou nesmyslné požadavky na zemědělské hospodaření, které se navíc neustále mění. To zemědělce trápí mnohem více než nějaké vrtochy počasí.

To si zahrává s úrodou stejně jako člověk ne příliš citlivě léta zasahoval do krajiny. Dá se v tomto sledu něco brzy změnit k lepšímu?

Máte pravdu, v minulosti se ne vždy všechno povedlo, ale také to neznamená, že bylo vždy všechno špatně. Vezměme si příklad meliorací. Jen díky nim se mnohé pozemky podařilo zúrodnit, ale kvůli suchu získaly špatnou pověst, protože údajně krajinu vysušují.

Přitom meliorace lze využít jak pro odvod vody z pozemku, tak pro jeho závlahu. Jde jen o to umět s tím pracovat. Hodně se dnes diskutuje také o orbě. Někam patří, někam zase méně. Její zákaz do konce října, tak, jak nám to přikazuje EU, ale může leckde způsobit problémy. Zemědělci si dobře uvědomují, že péče o krajinu a půdu musí být na prvním místě, protože jde o jejich základní výrobní prostředek. Stejně tak i zachování přirozených vlastností půdy pro další generace. Proto jsou z mého pohledu mnohá pravidla pro zemědělské hospodaření zbytečná, protože je zemědělci dělají automaticky. Děje se přitom pravý opak. Regulace přibývají a tím, že o nich rozhodovali úředníci, nejsou často nastaveny udržitelně. Jen tím ztrácíme konkurenceschopnost a dáváme prostor pro zvyšování dovozů ze zemí, v nichž zemědělci zdaleka nejsou tak šetrní k přírodě jako my. Například firmy by měly plnit nová pravidla v souvislosti s nařízením EU o odlesňování už příští rok, ale stále není k dispozici slibovaný IT systém ani přesná implementační pravidla. Rozumíme, že nařízení má směřovat do rozvojových zemí, kde kácejí pralesy kvůli zvýšení zemědělské produkce, ale tento problém není aktuální v Česku ani jiných evropských zemích, naopak výměra lesních ploch roste. V Česku se lesnatost pohybuje na úrovni 37 %. Proto jsme požádali ministra zemědělství Marka Výborného, aby záležitost projednal s ostatními unijními ministry.

Končí některé farmy, pěstitelé zeleniny a ovoce jen proto, že se bojí větru, silného deště či nadprůměrných teplot? Nebo nedokážou být konkurenceschopné, těžko získávají nové pracovní síly?

Za útlum produkce ovoce a zeleniny může kombinace mnoha faktorů. Tím hlavním je absence jasné vize ze strany státu, co bude s českým ovocnářstvím a zelinářstvím dál. Od devadesátých let tu máme propad ploch sadů o více než 50 %, pěstitele drtí polská dotovaná konkurence, chování obchodních řetězců, a samozřejmě také klimatická změna a s ní související obtížná ochrana rostlin. Ministerstvo zemědělství sice slibovalo aktualizaci koncepce do roku 2030, ale navržená verze nám důvod k optimizmu příliš nedala. Připadá nám spíše nesystémová a rozhodně není prorůstová. Druhotnými projevy jsou pak neustále se měnící pravidla a vytváření nových a nových regulací, o čemž jsme už mluvili. Ostatně to není problém jen pro ovocnáře a zelináře, ale pro všechna odvětví zemědělské prvovýroby.

A jak se tedy vede chovatelům skotu, čuníků, ovcí, králíků, drůbeže? Opravdu je tato činnost tolik nerentabilní, že budeme stále více závislí na dovozu masa na náš stůl?

Chovatelé se stále potýkají s výkupními cenami, které se pohybují u většiny komodit pod evropským průměrem. Tyto ceny zároveň nepokryjí produkční náklady, které jsou stále na vysoké úrovni. K tomu můžeme přičíst ještě přibývající nařízení, která tyto náklady ještě zvyšují. Na konci této rovnice je bohužel nekonkurenceschopná tuzemská živočišná výroba, která čelí dovozům ze zahraničí, kde mají tamní chovatelé mnohem lepší podmínky pro fungování než u nás. Za této situace bohužel nelze očekávat zvyšování naší soběstačnosti v produkci masa, vajec nebo mléka. Nepochybuji, že obchodní řetězce nezaváhají ani na vteřinu a nahradí kvalitní domácí potraviny levnými dovozy. Taková je bohužel realita.

Pořád spolu soupeří velcí a drobnější farmáři. Proč vlastně? A rýsuje se nějaké řešení, aby spolu žili v dobrém sousedství?

Malí, střední i větší zemědělci, kteří se zaměřují na různé komodity, mají mezi sebou ve skutečnosti dobré vztahy. Dokázaly to nejen letošní povodně, kdy si farmáři bez rozdílu velikosti navzájem vypomáhali, ale v řadě případů to dokazuje každodenní praxe. Neshody mezi nimi jsou jim přisuzovány zvenčí a někteří politici toho zneužívají v politickém boji. Bohužel se to odráží i v národní zemědělské politice. Jediné dělení zemědělců, které dává smysl, je na dobré a špatné a stejně by na to měla pohlížet také vláda. Mnohem důležitější je říct si, co od zemědělství chceme a kam by mělo směřovat, a poté, jak toho dosáhneme a co k tomu budeme potřebovat. Ve zdravé struktuře agrárního sektoru mají své místo zemědělci všech velikostí a ty také zastupuje Agrární komora ČR.
Jak charakterizovat zemědělskou politiku státu?

Největší problém spatřujeme v tom, že do zemědělské politiky státu stále více proniká populizmus a rozhoduje se v řadě případů na základě toho, co přinese více politických bodů. To je špatně. Zároveň nám chybí vize pro budoucí vývoj.

Daří se komoře ji korigovat tak, aby byla více podřízena zdravému selskému rozumu?

Aktivně jednáme s politiky na národní i evropské úrovni. Obojí je důležité a nejde to od sebe oddělovat. Nabízíme konzultace a zprostředkování pohledu ze zemědělské praxe. Jiná věc je ochota či neochota naslouchat našim argumentům, které vznikly na základě odborné diskuze.

Potřebuje české zemědělství něco hodně rychle změnit, abychom měli jistotu, že z místních stájí, drůbežáren, polí a sadů poputuje co nejvíce produktů na náš stůl nebo ke zpracovatelům?

Když se bavíme o praktické podpoře sektoru, stačilo by nezahlcovat jej přebytečnými povinnostmi, které jdou často nad rámec toho, co po nás požaduje Evropská unie. Jako příklad je možné uvést zpřísnění protierozních opatření, která se mají nově vztahovat až na 65 % orné půdy místo současných 25 %. Chránit půdu před větrnou a vodní erozí je určitě v pořádku a zemědělci to již v rámci svých možností dávno dělají. Nicméně je nezbytné rozlišovat mezi nahodilou erozní událostí, kterou způsobily například extrémní přívalové srážky a jiné nestandardní projevy počasí, a opakovanou erozní událostí. Proto souhlasíme s tím, aby byl potrestán ten zemědělec, který nehospodaří v souladu s doporučeními a eroze se u něj opakovaně objeví z důvodu jeho pochybení. Zpřísnění protierozních opatření by ale mělo předcházet zlepšení monitoringu, abychom získali reálnou představu o aktuálním ohrožení zemědělské půdy, a dopadová studie nových pravidel, kterou nám Ministerstvo zemědělství slibuje již několik měsíců. Nejde zdaleka o jediné opatření, kvůli kterému někteří zemědělci chtějí utlumit produkci.

V čem čeští zemědělci, vaši členové, přece jen vynikají před těmi evropskými, světovými? Co umí jinak a lépe?

Co se týká kvality, české potraviny bez problému uspějí v mezinárodním srovnání. Podle Global Food Security Index jsme v roce 2022 obsadili 16. místo v konkurenci 112 zemí a dlouhodobě se držíme na předních příčkách v tomto žebříčku. Tento úspěch patří také zemědělcům, protože produkují kvalitní suroviny pro výrobu těchto potravin. Kdybych měl být konkrétní, světové renomé má například přeštické prase, mléko díky poměru obsahových složek nebo český modrý mák. Bylo by škoda, kdybychom o toto dědictví přišli.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi