Volební podzim začíná. Německé volby vyhrála s přehledem CDU/CSU kancléřky Merkelové (42 % oproti 34 % v roce 2009). Má to však problém. Tentokrát se bohužel do Bundestagu nedostal dosavadní koaliční partner – liberální FDP. S takto vysokým ziskem má CDU/CSU sama skoro absolutní většinu v dolní komoře (odhadem 301 křesel z 306). Je ale pravděpodobně tak jako tak odsouzena k velké koalici.

Jednak proto, že opozice má v rukou Bundesrat a při zásadních rozhodnutích s ní bude muset tak jako tak komunikovat. Především ale proto, že v případě velice slabé většiny (nebo dokonce menšinové podpory) mohlo zesílit vliv menšinového euro-skeptického křídla uvnitř CDU.

Co od eventuální velké koalice očekávat? V evropské politice bude pravděpodobně pokračovat dosavadní pragmatický model kancléřky Merkelové – držet euro pohromadě tak, aby na Berlín spadly pokud možno co nejmenší náklady. I když potenciální koaliční partner SPD je více pro-evropská, těžko bude přesvědčovat CDU o nutnosti zavedení společných euro-dluhopisů. Zvláště když je většina Němců jednoznačně odmítá. Přítomnost SPDv koalici asi také nic nezmění na lavírování německé vlády v otázce bankovní unie. I nadále zůstane také tabu přiznat pravý stav věcí v Řecku a skutečnost, že velká část pomoci poskytnutá Athénám se německým daňovým poplatníkům jen tak nevrátí.

SPD si bude spíše chtít vydobýt některé ústupky v domácí hospodářské politice. Šla do voleb se silným sociálním poselstvím a může požadovat vyšší daně pro nejbohatší a financovat z nich veřejné investice. I když za CDU značně zaostává, může být ve vyjednáváních relativně tvrdá. Poslední dohoda nad velkou koalicí se dávala dohromady skoro 40 dní. V takovém případě by vláda začala fungovat až v průběhu listopadu. To by zpětně zase nebylo nic příjemného pro řadu akutních evropských problémů čekajících na nový německý kabinet – bankovní unie, revize řeckého programu.

I když německá ekonomika je v posledních letech vydávána za šampióna, sama trpí také určitými strukturálními problémy. Přílišná závislost na exportech, slabá domácí poptávka a neefektivní sektor služeb. Pro žádnou z velkých stran nejsou přitom v tuto chvíli strukturální reformy prioritou. V nejbližší době tedy nelze čekat, že by se německý exportně orientovaný model výrazně změnil.

To není dobrá zpráva pro ekonomiky, které jsou výrazně závislé na německém nákupním košíku. K takovým patří i Česko. Německý spotřebitel je za našimi hranicemi pro české výrobce stále jednoznačně nejdůležitější. Jeho útraty v uplynulých dvou letech částečně vykompenzovaly propad útrat českých domácností. Víc od něj ale očekávat nelze.

Důležitější pro českou ekonomiku bude sledovat, jak rychle naskočí znovu útraty českých domácností. Na tom mnoho nezmění ani německé, ani nadcházející české volby. Podobně jako v minulosti bude pravděpodobně jejich dopad na obchodování na trzích malý. Slabý dopad českých voleb na trhy při porovnání s ostatními středoevropskými ekonomikami má dva důvody. Oproti větší a uzavřenější polské ekonomice nemají změny v útratách vlády takový dopad do výkonu ekonomiky. Oproti Polsku i Maďarsku je Česko považováno za vyspělejší demokracii, kde změny u kormidla nevedou k revolučním změnám nastaveného kurzu.

Jan Bureš, hlavní analytik Era