Jak se dívat do budoucnosti? Jak nevěšet hlavu, neztrácet víru a chuť měnit věci k lepšímu? Jak se nenechat odradit špatnými zprávami o dění doma i ve světě? Jak mít věci pod kontrolou a jak získat zpět životní jistoty? I to jsou otázky, které souvisejí s náladami ve společnosti. Ve vzduchu je cítit, že je potřeba něco dělat jinak. Že je nutné nežít uprostřed kauz, ale uprostřed činorodého dění, jež přinese lidem pevnou půdu pod nohama. Prezidentské volby se blíží. Jedním z kandidátů je Ing. Tomáš Březina, někdejší známý podnikatel, výrazná osobnost businessu. Hovořila jsem s ním o tom, co by rád v případě, že bude zvolen, změnil:

Je šance, aby se Česká republika stala vyspělou, moderní a žádanou zemí Evropy s převahou chytrých lidí?

ČR je nesporně vyspělou a moderní zemí již dnes. Problém „sníženého hodnocení“ je spíše náš vnitřní: nedostatek sebevědomí na to, co jsme již dokázali, nedostatek hrdosti na nás a na naši zem. K tomu nereálné porovnávání s velmi vyspělými zeměmi. Máme pracovité lidi, chytré inženýrské mozky a neobyčejnou vynalézavost a schopnost improvizovat. A to i v porovnání s jinými evropskými zeměmi. Chybí nám obecně větší samostatnost, systematičnost, důslednost. Víra v sebe sama. A zejména znalost každého z nás, jaký je vlastně „koloběh ekonomiky“, jak vlastně vzniká a jak se posouvá bohatství a prosperita země, obce, rodiny... Není to těžké, nechápu, proč se o tom nemluví.

Znamená to, že naše ekonomika má stále potenciál, který dokáže občanům zajistit příjemné podmínky pro život?

Samozřejmě, odjakživa a stále. Avšak ten potenciál nemá neadresná ekonomika, ale jen a jen lidé. Tu ekonomiku, po třiceti letech od převratu, budeme muset do značné míry znovu vybudovat. Jsou tu skvělé projekty, skvělé podniky a skvělá výzkumná pracoviště, ale něco bylo zbytečně zrušeno a spousta toho byla prodána cizincům, kteří fakticky nemají zájem o náš rozvoj a o naši prosperitu. Mají zájem, velmi pochopitelný, především na svojí prosperitě. Nicméně všechno se dá dohnat. Avšak za klíčové podmínky: naše země musí být ekonomicky skutečně naše. Když budeme nadále pracovat pro zahraniční vlastníky, budou bohatnout zahraniční vlastníci. Budeme technicky a vzdělanostně zaostávat, protože zahraniční vlastníci mají primárně zájem na svém rozvoji, ne našem. Pro ně máme cenu jenom tím, že pracujeme relativně levně, a k tomu poskytujeme i svůj trh.

Jak to souvisí s aktivitami nás všech? Co mohu pro dobro společnosti udělat? Já, vy, ostatní?

Studujte, a to hlavně technické disciplíny a přírodní vědy. Učte se řemeslu nebo se v něm zlepšujte. Snažte se zakládat nové firmy, které dělají nějakou skutečnou práci. A jestli na to sami nejste, tak v tom někoho podporujte. A především tlačte na politiky, aby vytvářeli takové prostředí, ve kterém to bude možné, kde nebudou zbytečné překážky a kde se bude aktivita a tvůrčí potenciál vyplácet. A vyberte takového prezidenta, pro kterého to bude priorita a který bude lidovou aktivitu podporovat tlakem na vládu, parlament, obce atd.

Jsme součástí Evropské unie. Ta však často přichází s nesmyslnými požadavky, nařízeními, názory. Co s tím?

Nemusíme se k tomu stavět servilně a hned zavádět všechno, co si úředníci EU vymyslí. Mnohdy je prostor nesmysly úspěšně ignorovat nebo ta nařízení rozporovat. A někdy se dokonce ukáže, že je výhodnější platit pokutu než zavádět nařízení, které nás poškozuje. A následně to legislativně řešit. Ostatně, jiné země k tomu přistupují zrovna tak. Ale k tomu musíme být bohatou a sebevědomou zemí. Výkonnou, pružnou, nebyrokratickou, příkladnou. Nesmíme mít politiky, kteří se proslaví jako velcí příjemci dotací navíc s velkým nechutenstvím Evropu svým podílem rozumně rozvíjet. Dnes je naše vlastní česká byrokracie ještě větší a stupidnější než ta evropská. A často se za
„evropskou byrokracii“ jen schovává.

Máte představu o tom, co by prospělo firmám s českým kapitálem a co mohou dát ekonomice společnosti vlastněné zahraničním kapitálem?

V první řadě naprosto rovné podmínky pro všechny. A když podporu, tak zdůvodněnou, a to především lokálním firmám. Ty jsou solí ekonomiky a života. Tak to dělají ve všech vyspělých ekonomikách. Jen v ČR české firmy opomíjíme, zatímco zahraničním dáváme nejrůznější pobídky finanční, daňové, dokonce pro ně stavíme infrastrukturu.
V druhé řadě méně byrokracie. Ještě před generací bylo byrokratických povinností o 90 % méně než dnes a nikomu to nechybělo. Nedocházelo k obrovským škodám na veřejném zdraví ani k velkým požárům ani nevznikaly jiné škody. Proč se k tomu nevrátit? Současná byrokratická hydra dusí všechny. Zahraniční kapitál by měl hrát jen doplňkovou úlohu. Ve zdravé ekonomice patří většina podniků i bank místním lidem. Zahraniční vlastníci jsou užiteční tam, kde se potřebujeme naučit novou technologii nebo získat přístup na nějaký cizí trh, avšak za férových podmínek a za férové ceny.

Jaký názor máte na globalizaci, nakolik jí svět podléhá? Mělo by smysl to nějak změnit, poopravit?

Doba překotné globalizace končí, ať se to komu líbí, nebo ne. Výrobní řetězce, které vedou přes celý svět, jsou křehké. A reálně neekonomické, protože se do cen takto vyrobených výrobků nezapočítávají všechny náklady (například na stavbu a údržbu dálnic, železnic, překladišť atd.). A to nemusí zrovna probíhat epidemie nebo válka. Stačí, aby se jedna megaloď zasekla v Suezském průplavu, a fabriky v polovině světa mají problémy.
Je nejvyšší čas vrátit se k tomu, že je normální a hrdé vyrábět ve vlastní zemi, kupovat místní produkty, jíst místní jídlo a využívat místní služby. Obchodní výměna s cizinou má hrát doplňkovou úlohu. Jde i o tzv. potravinovou, energetickou či jinou bezpečnost. I ostatní budou na podobný
model
přecházet, ať se nám to líbí, nebo ne. A nečekejme, že na nás budou brát jakékoliv ohledy.

A klonil byste se i vy k opětovné větší lokalizaci určitých druhů výroby? Bylo by to se vším všudy levnější, nebo dražší, ekologičtější, emotivnější?

Jednoznačně ano. Samozřejmě to neplatí ve všem. Desetimiliónová země nemůže být soběstačná ve výrobě počítačových čipů a nemůžeme pěstovat vlastní banány a tabák. Ale ve většině položek je místní výroba lepší volbou. A co se týče ceny, i když nám zájemci dodají egyptské brambory za korunu, a zlikvidují tím naše místní zemědělce, stejně na tom dlouhodobě proděláme. Někdy je lepší zaplatit si o trochu víc, vytvořit pracovní místa pro místní lidi a nebýt závislý na výkyvech světových trhů.

Jaká průmyslová odvětví v ČR by si zasloužila podporu? Je to vůbec vhodná otázka?

Samozřejmě, že národní vláda má mít jasnou strategii a vybraná preferovaná odvětví. Na tom byl přece založen poválečný hospodářský zázrak západní Evropy. Klíčovým faktorem je však invence a aktivita podnikatelů, lidí. Nelze nic nařídit, dirigovat. Pouze podporovat, a to zejména skvěle nastaveným školstvím.
Potřebujeme podporovat ta odvětví, která jsou strategicky důležitá pro rozvoj země nebo zaměstnávají hodně lidí, a kde je tlak zahraniční konkurence tak velký, že by se proti nim české firmy jen obtížně prosazovaly.

Zemědělství a potravinářství, otázky vyšší soběstačnosti, hrozby a strachy, zároveň ubývání orné půdy, klimatické změny. Přemýšlel jste o tom?

To je naprosto klíčová věc a tomu bych chtěl věnovat hodně pozornosti i jako prezident. Potravinová soběstačnost je životní nutností. V případě krize se můžeme obejít bez banánů a pomerančů, ale potřebujeme české brambory, českou pšenici, česká jablka a české maso.
Obnova zemědělství je zároveň kriticky důležitá pro stav krajiny. Bez velkých stád není půda schopná udržet vodu. Místo přirozeného hnojení se do polí pumpují chemická hnojiva.
Osobně bych si přál vidět přesun větší části zemědělské výroby z velkých podniků do malých farem, ale uvědomuji si, že to není snadné a že je to běh na dlouhou trať. Co ale musíme udělat okamžitě, je zastavit zkupování zemědělské půdy několika málo obrovskými podniky.
Co se týče případných klimatických změn, malá Česká republika musí řešit planetární klima, ale toto především na svém území a prostředky, které jsou úměrné velikosti naší ekonomiky a naší země. Řešit především námi vytvořenou zátěž. Nezpochybnitelnou, okamžitou povinností je připravit svou vlastní krajinu tak, aby se vyrovnala s případnými výkyvy.

Češi mají v genech velkou kreativitu, umění improvizace, dokážou si poradit v krizových situacích. Jak využít tohoto daru při zušlechťování know-how národa do budoucna? Bylo by to k něčemu?

Je to naše tradiční silná stránka, a my tudíž potřebujeme vytvořit prostředí, kde se ta silná stránka uplatní. Těžko se uplatní v korporaci, kde je každý krok každého zaměstnance de­tailně řízen firemními předpisy vytvářenými někde v Kalifornii.
Potřebujeme místní firmy a místní výzkumné ústavy. Tam se kreativita a umění improvizace uplatní, budou rozvíjeny a budou nám přinášet výhodu.

Také se neradi podřizujeme a disciplínu nenávidíme. O demokracii si myslíme, že znamená mít neomezené možnosti... Jak s tímto kódem pracovat?

Ano, musíme překonat stigma tzv. nárokové civilizace, které je dnes široce rozšířené. Chci a mám nárok na vše, jen proto, že jsem... Bez vlastní smysluplné práce, bez vlastní odpovědnosti. To je nemožné, to je absurdní.
V první řadě potřebujeme obnovit důvěru.
Lidé se dokážou smířit s disciplínou, byť třeba neradi, když uvidí, že to je pro jejich budoucnost a pro jejich zemi. Že nejde jen o zisky pro zahraniční centrály.
A podstatná je i struktura ekonomiky. Když budou lidé pracovat ve svém nebo ve firmách tak malých, že budou osobně znát vedení, nebude pro ně tak těžké se podřídit pravidlům.

Dost s tím souvisí byrokracie, do níž se noříme čím dál hlouběji. Už jste o tom hovořil. Lidé a úřady se tím zbavují odpovědnosti, a čím víc byrokracie, tím méně morálky. Dá se to změnit? Cožpak ke každému kroku člověk potřebuje štempl?

Od devadesátých let slyším sliby, že bude méně byrokracie. Přesto neustále přibývá zbytečných požadavků, norem, razítek a kontrol. Drakonicky také přibývá lidí, kteří toto provádějí. Žádná vláda s tímto trendem nepohnula. V tuto chvíli je to však již nezbytné, protože stávající stav již absolutně limituje českou ekonomiku, náš rozvoj, prosperitu. Musíme podniknout konkrétní kroky. Musíme všichni znát skutečný stav věci, přesná data.
Málo se ví, že od devadesátých let rok od roku klesá počet lidí pracujících v produktivních oborech. Celkově jde o statisíce lidí. Naopak, počet lidí pracujících ve státních službách (úředníci, justice, veřejná správa, vzdělávání, zdravotní a sociální péče atd.)
trvale roste. Rovněž o statisíce lidí. Jde o ekonomický nesmysl. V ukazateli HDP na obyvatele jsme zhruba dvakrát chudší než Němci, Rakušané, Francouzi, třikrát než Američané, čtyřikrát než Švýcaři... S popsaným stavem a trendem produktivní a neproduktivní zaměstnanosti nemáme naději dosáhnout na prosperitu a úroveň popsaných států. Ideologie, neideologie! Recepty samozřejmě existují, snad je i někteří politici znají... bohužel naprosto nic nedělají. Protože recepty a řešení jsou
tzv. politicky neprůchodné, což je jinotaj pro bonmot: začnu toto prosazovat a již nikdy nebudu zvolen. Tak raději, „národe, do chudoby“!
Jsme malý stát, který má dnes i s migranty necelých 11 miliónů obyvatel. Světové metropole mají obyvatel násobně více (a k řízení jednoho starostu). My máme k „uřízení“ státu 14 vlád! Centrální a regionální. K tomu stovky zřízených a „funkčních“ úřadů. Všichni mají svoje agendy, a na pomoc přibližně 8000 zákonů. Jen jejich přečtení by zabralo každému z nás dva roky života! A teď v tom žijte, pracujte, roďte a vychovávejte děti... a relaxujte. Mám strach, že až si toto čtenář přečte (a uvěří), tak zkolabuje...
Druhá transformace je řešení tohoto neblahého stavu. A zadání je v podstatě velmi jednoduché. Buď s výše popsaným něco provedeme, tj. začneme měnit strukturu české ekonomiky, české zaměstnanosti a vykročíme konečně k prosperující ekonomice – s hlubokým pochopením problému a proč to děláme – nebo ekonomika sama začne měnit naše životy. Samozřejmě k výrazně horšímu. Žádný „ekonomický nobelista“, a už vůbec ne nějaký pop ekonom ze zahraniční banky tomu svým vyprávěním po kavárnách a v médiích nezabrání.

Trendy udržitelnosti, zelená cesta, cirkulární podnikání. Do jaké míry to dnes dává smysl a do jaké míry je třeba krotit vize, když na východ od nás spalují kyslík zbraně?

Životní prostředí je v mnohem lepším stavu, než bylo před generací. A před generací bylo v lepším prostředí, než bylo před dvěma. Je to dobře a je důležité, aby ten trend pokračoval. Ale to neznamená, že můžeme všechno zvládnout do pěti let a že máme dělat nesmyslné, nepromyšlené kroky.
Samozřejmě musíme hájit naše české zájmy, a ne zájmy globálních neziskovek, konzultačních firem a výrobců údajně zelených technologií. A jestli se mění globální klima, pak to musíme intenzivně řešit. Musíme řešit, jak tomu přizpůsobit české zemědělství, české vodní hospodářství a českou péči o krajinu. Možná budeme potřebovat nové plodiny a nové technologie, možná jinak upravit toky řek, možná zavlažovací systémy. Pokud je taková změna opravdu na cestě, začněme na tom pracovat. Pokrývání polí solárními panely nás nezachrání.

Měl byste v roli prezidenta republiky návod na to, jak v lidech probudit optimizmus, nadšení, lepší náladu?

Musíme lidem dát jistotu, že když budou poctivě pracovat, budou se mít dobře. Ne že z nich ze všech budou milionáři, ale že dokážou zaplatit bydlení a postarat se o svou rodinu. Že nebudou žít ve strachu a že budou vidět pozitivní budoucnost i pro své děti.
Je důležité o tom mluvit, ještě důležitější je tak jednat, aby lidé viděli pozitivní a nezpochybnitelný příklad. Rovných třicet let jsem tak žil a pracoval ve svojí firmě. To je nenahraditelné. Mám odžito a vím: lidé vydrží i velkou tvrdost a nepohodu, když to je férové a zdůvodněné. Nikdy však nepochopí a nevydrží nespravedlnost, nikdy nevydrží pošlapávání jejich lidské důstojnosti!!! Lidé musí vidět, že pro politickou třídu je právě tohle na prvním místě, a nikoliv zájmy „spojenců“ nebo investorů, či osobní zájmy politiků.
Úplně nejdůležitější ale je, že si takovou zemi musíme vybudovat sami. Vlastníma rukama, vlastními hlavami a vlastní snahou. Politici musí vytvořit podmínky, ale to hlavní je na každém z nás. Obnova národního hospodářství potřebuje každého, kdo je ochoten přiložit ruku k dílu a učit se nové věci.

A co vše byste v této roli přeměnil, ovlivnil, řešil?

Byl bych aktivní prezident. Rozumně bych chodil do parlamentu i na zasedání vlády, a případně i na další grémia. Navrhoval bych, tlačil a přesvědčoval. Prosazoval bych agendu soběstačného národního hospodářství, jak by to jenom šlo. Podporoval bych všechny, kdo se snaží o totéž. Své zvolení bych chápal jako mandát k prosazení druhé transformace. Tzn. transformace ČR, v současnosti rozmělněné v globální ekonomice, k ČR, státu se silným národním hospodářstvím. Zřejmé a hodnotné příklady existují.

A neobáváte se, že by se váš osobní život hodně změnil?

Můj osobní život by se změnil absolutně. Hodně jsem o tom přemýšlel, musel jsem přemýšlet i se svými blízkými. Nebylo by to snadné pro ně ani pro mě osobně. Jsem připraven to podstoupit.

Nač byste se jako prezident nejvíce těšil?

Vše je o lidech a jejich životech. Chci vidět, jak země zase rozkvete. Chci vidět, jak lidi baví jejich práce a jak se dívají do budoucnosti s optimizmem. Jak tu rostou tisíce nových projektů. Jak se českým lidem vrací jejich hrdost. Chci vidět, jak lidi baví víc přemýšlet o nových technických řešeních v porovnání s vedením intelektuálských řečí někde v kavárně.
Chci vidět, jak jsou skutečnými celebritami dělníci, vědci, řemeslníci, technologové, stavaři, zemědělci, lékaři a další důležité profese, kde jsou výsledky podložené tvrdou prací. A ne někdo, kdo založí startup, kde něco bliká na webové stránce, prodá ho za milión dolarů, ale faktický přínos je nulový. Chci vidět, jak v takové atmosféře vyrůstá další generace. Aby si děti vážily poctivé práce svých rodičů a ptaly se: Jak se mohu stát stejně dobrým řez­níkem? Protože stát rozkvete jen tehdy, když rozkvetou rodiny. Když budou v pořádku rodinné rozpočty. Pak bude v pořádku i státní rozpočet.
To je druhá transformace. To je národní transformace.

za rozhovor poděkovala Eva Brixi

(placená prezentace)