Monika NebeskáSpotřebitel stále ještě zažívá dobu hojnosti, i když je to pro něj dražší. V obchodě si kdykoli koupí pórek, cibuli, zelí, rajče, mrkev, nejrozmanitější druhy salátů, brokolici, květák, kedlubnu, lilek. Bez ohledu na roční dobu. Proč ne, když to je možné a když je zdravé a žádoucí mít na talíři vlákninu, vitamíny, minerály, čerstvé dobroty. Obezita a nadváha české populace by si však zasloužila ještě větší přísun těchto produktů do našeho jídelníčku, jenže... Bude to za čas ještě vůbec možné? Bude si to zákazník moci dovolit? A bude zelenina v takové druhové rozmanitosti k sehnání? Z českých polí nebo z dovozu? O odpověď jsem požádala předsedkyni Zelinářské unie Čech a Moravy Ing. Moniku Nebeskou:

Na nedávné tiskové konferenci Agrární komory ČR jste jménem Zelinářské unie Čech a Moravy vystoupila s poměrně krutými fakty. Byla o tom, že pěstitelé zeleniny snižují rozlohu pro její pěstování, protože se jim to ekonomicky přestává vyplácet. Je to opravdu tak?

Bohužel ano. Letos se pěstební plochy pro zeleninu podle našich odhadů sníží o 5 %. Má to celou řadu příčin, od těch přírodních, které příliš neovlivníme, až po administrativní a ekonomické, které může ovlivnit stát. Pěstování zeleniny rozhodně nepatří mezi obory, u nichž je pozitivní ekonomický výsledek jistý – naopak, potýkáme se vysokou mírou rizik. Dá se říct, že jedinou naší jistotou je nejistota. Jsme závislí na vývoji počasí. Kvůli nepříznivému počasí můžeme přijít o vše v jednom okamžiku, to je teď s nástupem mrazů po velmi teplých březnových dnech aktuální problém. V posledních letech se musíme přizpůsobovat změně klimatu, květen už dávno není měsícem, kdy příroda začíná kvést. Vlivem oteplování se vegetační období posouvá, urychluje, a pak také může dojít v případě přechodného ochlazení k větším škodám. A navíc nás delší dobu trápí sucho.
K těmto nejistotám se ještě přidávají náklady na péči o porosty, sklizeň a skladování, které se zvýšením cen energií dramaticky narostly. Zdražila se také hnojiva a z důvodu války na Ukrajině se zkomplikoval přísun sezónních pracovníků, bez kterých se v zelinářství, které vyžaduje velký objem ruční práce, prostě neobejdeme. A aby toho nebylo málo, je náš vliv na výkupní cenu našich produktů velmi omezený. S ohledem na naši pouze asi 30% soběstačnost v dodávkách zeleniny a silnou pozici obchodních řetězců nejsme ti, kteří si určují cenu a mohou do ní promítnout zvýšené náklady. Naopak, někdy se nám pro nízkou cenu na evropském trhu už ani nevyplatí zeleninu sklidit. Nejsme prostě obor pro každého. A pokud se třeba všechny uvedené problémy sejdou po několik sezón, nemůžete se divit, že pěstitelé raději zasejí v podstatě bezproblémovou pšenici, kterou nemusí zalévat, ručně okopávat a sklízet, chladit, mýt a dostat do druhého dne na pult obchodů, a navíc ji prodají za dobrou cenu...

A hrozí nám skutečně velký nedostatek mrkve, salátu, rajčat, cibule z domácí produkce na našich talířích?

Už nyní se dvě třetiny toho, co u nás sníme, musí dovézt. A tato závislost je tím slabým místem, které určuje, jestli bude či nebude nedostatek té které komodity. Musíme si uvědomit, že čím více zeleniny dovážíme, tím méně máme vliv na celkovou nabídku a cenotvorbu. Nejsme země, jejíž klimatické podmínky by umožňovaly pokrýt naši spotřebu všech druhů po celý rok. Ale u některých druhů máme možnosti a schopnosti, aby naše závislost na dovozu byla významně nižší. Třeba u cibule dosahujeme soběstačnosti jen z 45 %, přestože podmínky pro její pěstování jsou u nás ideální. Proč ji tedy nevypěstujeme více? No protože nás drtí předotovaná konkurence ze zahraničí.
V některých zemích EU jsou prostě podmínky pro zelináře ze strany státu nastaveny podstatně příznivěji – ať už jde o včasnější zastropování cen energií, daňové zvýhodnění, administrativní zjednodušení atd. Chceme-li zvýšit naši soběstačnost, zajistit větší vliv na cenu a zároveň i větší bezpečnost v zásobování potravinami, potřebujeme větší pomoc od státu.

Co tento stav zavi­nilo?

Jednoznačně ztráta cenové konkurenceschopnosti naší zeleniny na jednotném evropském trhu. Umíme pěstovat zeleninu, která je naprosto stejně kvalitní jako v celé EU, ba i více (60 % naší zeleniny pochází z bezpečnějšího a šetrnějšího systému produkce), ale pro její pěstování máme ve srovnání s okolními státy horší podmínky, a proto je naše produkce prostě dražší – máme komplikovanější podmínky zaměstnávání sezónních pracovníků, nemáme úlevy na odvodech sociálního a zdravotního pojištění jako v některých okolních zemích, vloni na podzim jsme měli třeba vyšší náklady na energie nebo jinou úroveň pomoci v krizi. To vše nám naši produkci znevýhodňuje. V Polsku, které je jedním z největších dovozců zeleniny k nám, například mají nulovou DPH na potraviny. Prostě máme jednotný trh v celé EU, ale podmínky pěstitelů jsou v každé zemi jiné... A k tomu připočtěme obchodní sílu řetězců, které působí na evropské úrovni a často neúměrně navyšují koncové ceny. I z nedávného ověřování cen potravin u prodejců, které provádělo Ministerstvo zemědělství, je zřejmé, že to nejsou prvovýrobci, ale ani potravináři, kteří tolik navyšují cenu. Pro ilustraci můžu uvést třeba prodejní ceny cibule, které jsou v současnosti dvojnásobné oproti cenám producentů. Apelujeme tedy na stát, aby posiloval postavení prvovýrobců vůči obchodním řetězcům.

Nemohlo by pomoci v řešení celé záležitosti také Ministerstvo zdravotnictví ČR? Vždyť vše souvisí se vším. Plánuje-li se stále pozdnější odchod lidí do důchodu, musí být v přijatelné kondici, a aby mohli pracovat, měli by se tedy i zdravě stravovat.

Určitě by pomohla cílená politika a strategie pomoci těm sektorům, které stojí právě za produkcí ovoce a zeleniny, nezbytných pro zdravý stav populace. Takže určitě je nutná a žádoucí spolupráce státní správy v celé horizontále, která by ukotvila jasnou linku ovoce + zelenina = zdraví a zdraví = ovoce + zelenina, která bude v důsledku prospěšnou jak každému občanovi, tak pěstitelům a konečně i celé republice a jejímu hospodářství. Podporu zdravého stravování je třeba spojovat s podporou domácí produkce, protože ta je kvalitní, čerstvá a neznehodnocovaná dlouhým transportem a chemickým ošetřením.

Otázka je zřejmě širší než zjednodušení tématu na rozpory mezi zemědělci a obchodními řetězci, konkurenci zahraničních dodavatelů zeleniny, zvyšující se náklady na energie, hnojiva. Mluví se o špatně pojaté dotační podpoře u nás, o šikovnějším přístupu vlád jednotlivých evropských zemí k podpoře pěstitelů, jak jste naznačila...

Ano, nejsou to dotace, ale opravdu ono nastavení podmínek pro pěstitele. A také stále rostoucí administrativní zatížení. Je to opravdu úkol pro naši vládu, aby – vašimi slovy – šikovněji nastavila, nebo i jen srovnala a zjednodušila, některé podmínky v ČR, nebo podpořila pár kritických míst v celém řetězci (sklady, zpracovatelský průmysl), a nám (a potažmo každému občanovi) by bylo líp. My pěstovat zeleninu dobře, kvalitně, bezpečně a šetrně umíme – a chceme!

Čím může přispět Zelinářská unie k řešení současných problémů?

Snažíme se být tím mezičlánkem mezi pěstitelem a státem, který pomáhá hledat cesty ukot­vení toho, jak systematicky podpořit pěstitele zeleniny a ovoce. Snažíme se na druhou stranu šířit také povědomí mezi spotřebiteli, co vše mohou i oni ovlivnit, pokud budou po prodejcích chtít českou zeleninu. A že samozřejmě za to česká zelenina stojí – je naše, je čerstvá, je zblízka, je kvalitní.

Jakou tedy očekávat budoucnost?

Pokud budu mluvit za pěstitele, my zeleninu pěstovat chceme a opravdu věříme, že budeme moci i nadále. Potřebujeme s tím ale pomoci – od státu i od spotřebitelů.
Shrnula jsem vám, co nám pěstitelům stojí v cestě. Bojím se, že pokud nám stát nepomůže srovnat a zjednodušit podmínky, pokud se nadnárodní řetězce nepostaví čelem k možnostem lokální produkce, bude nás ubývat, bude mizet diverzita z českých polí, a vitamíny a zdraví prospěšné látky v té nejlepší podobě budeme jen dovážet. Ale abych nekončila tak negativně. ZUČM je připravena udělat všechno pro to, aby česká zelenina nejen nezmizela z našich polí a obchodů, ale aby se stala základem a oporou české potravinové nezávislosti. Máme k tomu u nás dost dobré vůle, úrodné země i pracovitých lidí.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi