Bylo tomu tak odjakživa. Generace střídá generaci. Podnikatelské rody s bohatou historií učí své potomstvo, jak zacházet s majetkem. Aby neubýval, ale naopak. Aby byl jasný princip budování hodnot, aby mladší pokračovatelé věděli, proč má jejich nástup do firmy smysl. Zachování majetku rodiny pro další generace je tedy velkou výzvou.

Děti i vnoučata mají většinou jiný pohled na využití rodinného bohatství, a to může vést i k prudkým názorovým diskuzím, neuváženým krokům i narušení vztahů uvnitř rodiny. V takových případech je dobré vzít v potaz rady úspěšných lidí, jejichž zkušenosti více než například sto let dokazují, jaké postupy, jaká praxe funguje.

Jak tedy pečovat o majetek, který za svůj život člověk vytvořil? Jak o něm mluvit s dětmi, aby je peníze nezkazily? Inspiraci nejen pro majitele firem najdete v rozhovoru s Vladimírem Fichtnerem, zakladatelem společnosti Ficht ner Wealth Managers, která se tématu rodinného bohatství dlouhodobě věnuje. Tento muž začínal ve finančním světě v roce 1991, kdy nastoupil jako šestý člověk k Petru Kellnerovi do PPF. V roce 1995 se přesunul do Pioneer Investments, kde později působil jako generální ředitel. V roce 2003 opustil svět korporátu a založil se svojí ženou Radkou investičně poradenskou firmu, která se dnes jmenuje Fichtner Wealth Managers. Majoritu ve firmě se ženou prodali v roce 2020 a Vladimír Fichtner opustil pozici ředitele. Nyní je předsedou představenstva Fichtner a.s. a pomáhá manažerskému týmu zavádět u klientů principy family governance nezbytné pro úspěšné mezigenerační předávání majetku nebo efektivní nastavování filantropických projektů s důrazem na samofinancovatelné nadace.

Netajíte se tím, že při konzultacích s majiteli firem čerpáte nejen ze svých zkušeností, ale i z knihy Vypůjčeno od vašich vnoučat (Borrowed from Your Grandchildren), kterou napsal americký konzultant Dennis T. Jaffe. Jak se na rodinné bohatství díváte?

Napsal jsem na téma rodinného bohatství knihu a desítky článků, ale stále se v této oblasti vzdělávám od lidí, kteří mají více zkušeností. V knížce Vypůjčeno od vašich vnoučat je spousta praktických rad a tipů. Její autor Dennis T. Jaffe si jednoho dne řekl, že se zeptá rodin, které přežily více než sto let, jak to udělaly. Výsledek opravdu stojí za to a já mám radost, že jsme se s Dennisem domluvili, že za námi zajede letos v říjnu do Prahy. Budeme mít šanci se s ním tři dny potkávat, společně také s našimi klienty, což bude určitě nesmírně zajímavé. My, kteří jsme často první generace bohatství, potřebujeme jako sůl, aby se s námi bavil někdo, kdo má 40 let zkušeností v rodinách po celém světě. Dennis dal dohromady věci, o kterých i my s našimi klienty přemýšlíme, a trošku je systematizoval. To je vždycky příjemné, vidět před sebou nějaký systém, určité vodítko. Nejenom, že se učíme novinkám, učíme se od jiných rodových dynastií, které jsou třeba už třetí, pátou či osmou generací bohatství. Rozumný člověk by se dle mého měl poučit z moudrosti i chyb těch druhých.

Na co je tedy potřeba myslet, aby rodinné bohatství rostlo?

Dennis Jaffe toto složité téma rozděluje do čtyř oblastí. První je sdílený účel bohatství a identita. Odkaz rodiny, zjednodušeně. Druhá oblast jsou pečlivě opečovávané rodinné vztahy. Třetí oblast se týká nastávající nebo další generace, aby byla schopná a připravená převzít štafetový kolík. A poslední je, co rodina může dělat a jak může používat rodinné bohatství pro pomoc ostatním lidem kolem sebe.

Jak je to tedy s budováním a posilováním vztahů v rodině?

Dennis mluví o tom, že aby mohla fungovat rodina, je potřeba vytvořit rodinnou strukturu, ne majetkovou. Něco, co pomáhá rodinu dávat dohromady. V první generaci vyrůstáme všichni v jednom domě. Přijde ale další generace, děti se odstěhují, mají nové partnery a názory, a jednotnost se začíná trošku drolit. Je potřeba mít organizovanou rodinnou strukturu. Někoho, kdo dává dohromady rodinná setkání. Kdo o nich přemýšlí, stará se, aby to jednotlivé členy bavilo, kdo tomu dává agendu. My se například dnes bavíme každý měsíc s naším rodinným koučem. Jako rodina tomu věnujeme pět hodin za měsíc. Když máme zasedání rodinné banky, tak k tomuto času přidáváme ještě čtyři hodiny. Vytváříme podhoubí společné komunikace. To je základ toho, aby bohatství mohlo fungovat mezigeneračně. Protože jinak 70 % rodin ztrácí své rodinné bohatství už ve druhé generaci. A po třech generacích dokonce 90 % rodin.

Jakou zásadní zkušenost jste udělal vy sám v tomto ohledu? Tedy v péči o rodinné bohatství?

Občas se v rodinách úspěšných lidí setkávám s tím, že v nich dlouho doutná nějaký konflikt, který pak jednoho dne vybuchne. Třeba hádkou mezi tvůrcem bohatství a jeho dětmi. Tomu se my chceme vyhnout. Společně s mou ženou Radkou jsme si již před lety řekli, že bychom chtěli, aby k nám naše děti (dva synové, kterým bude 30, a dcera, které bude 20) jezdily rády. Od té doby na tom intenzivně jako celá rodina pracujeme, jak jsem zmínil výše. Odměnou nám jsou většinou pozitivní zkušenosti v podstatě každý měsíc. Například když jsme se synem jeli autem ze Španělska, tak jsme si celou cestu, 25 hodin, nepustili rádio a jenom jsme si povídali. Mně udělalo obrovskou radost, když mi na konci cesty řekl: „No hele, tohle bych ti před dvěma lety neřekl.“ Díky tomu, že se v rodině bavíme, máme šanci předat našim dětem zkušenosti a hodnoty, a zapojit je do správy rodinného bohatství.

Vztahy jsou jedna věc, ale také je zde majetek. Jak konkrétně o něm ve vaší rodině přemýšlíte?

Když jsme prodali majoritu v naší firmě, tak jsme si řekli: zhruba třetinu současného majetku budeme mít až do konce života sami pro sebe. Máme tři děti, potom každé zdědí desetinu. Tím, že se už o některých věcech bavíme dnes, budou patrně vědět co s tím. Druhá část majetku je pro rodinné účely, financování bydlení, zdravotní péče. Součástí tohoto balíčku majetku je i neformální institut rodinné banky, do které může každý z rodiny přijít a říct, že by chtěl půjčit na nějaký projekt. A následně v rodinném kruhu diskutujeme, jestli ano, nebo ne, jakým způsobem to zafinancovat. Konečně třetí část majetku vyčleňujeme na filantropické účely. Naším cílem je vybudovat samofinancující se nadaci, která bude pomáhat naplňovat hodnoty, které jsou pro naši rodinu důležité.

Nezdá se vám, že na rodinný majetek naše společnost nahlíží ještě příliš očima doby před sametovou revolucí? Že být bohatý, úspěšný je cosi neslučitelného s životem většiny?

Nemám takovou osobní zkušenost. Všiml jsem si ale, že Zdeněk Bakala říká: „Přestěhoval jsem se do Švýcarska, protože tady nikdo neřeší, jaký mám majetek.“ Podle mého, nahlížení na bohatství spíše souvisí s tím, jakým způsobem člověk své bohatství buduje a jak se chová k lidem kolem sebe. Naše cesta k bohatství v žádném případě nebyla zadarmo. Byla hodně těžká a dlouhá. Potkali jsme spoustu lidí, kterým to, co děláme, pomohlo k budování jejich bohatství. Už od roku 2003, kdy jsme s investičním poradenstvím začínali, vím, že je možné stát se rentiérem, i když je člověk zaměstnancem. Jen na to musí myslet předem a něco pro to udělat. Myslím si, že mít peníze je normální, když je člověk schopen vyjít se svým platem a dávat si část peněz stranou. Spíš mi přijde divné, že to není tak běžná záležitost. Tady si myslím, že hrají roli finanční instituce a poradci, kteří bohužel spíše lidi obírají o peníze, než aby jim je nějak výrazně vydělávali. Kdyby finanční sektor dělal lepší práci, nemyslel tolik na sebe, ale více na klienty, tak by spousta lidí měla více peněz v první generaci. Natož pak ve druhé či třetí.

Intelektuální potenciál, lidský potenciál rodiny a jeho rozvoj. Jak je tohle důležité?

Dennis ve své knížce shrnuje spoustu věcí, které je dobré dělat ve vztahu k dalším generacím. Rodiny, které více než sto let rozšiřují své bohatství, identifikovaly následující hodnoty a vlastnosti, které podporují u svých dětí:

1. Štědrost neboli dávat zpět komunitě.
2. Respekt – vážit si lidí ze všech prostředí.
3. Pracovní morálka a dovednosti neboli schopnost rozvíjet, schopnost vydělávat si vlastní peníze, najít si práci, kde můžu uspět.
4. Sebeúcta a sebevědomí. Mít dobrý pocit ze sebe tím, že najdu svoji vlastní hodnotu nezávislou na materiálním bohatství.
5. Finanční gramotnost. Moudře zacházet s penězi.
6. Zodpovědnost za bohatství ve stylu: je mi to svěřeno a není to moje, ale je to půjčeno od dalších generací.
7. Šetrnost. Utrácení, ale obezřetné.
8. Ocenění ve stylu vážit si příležitostí, které bohatství nabízí.

Berte to prosím jako příklad. Podle mého by si každá rodina měla definovat své hodnoty. Tvrdá pravda je, že abychom našim dětem hodnoty předali, měli bychom je také sami uznávat a žít podle nich.

Co vnímáte jako nejčastější hendikep majetných rodin, a čím tedy začít, aby se situace zlepšila?

Začněte s finanční gramotností. Začněte sdílet svoje zkušenosti s tím, jak se starat o majetek a o peníze. Nebo podpořte děti v tom, že začnou investovat a pochopí, co svět finančních investic znamená a jak se můžou vyhnout různým průšvihům. S tím se dá začít klidně v deseti letech. Určitě bych se zaměřil i na šetrnost. Jestli si koupím každý druhý rok nové drahé auto, děti to samozřejmě vidí. A je to pro ně vzor toho, jak se asi má žít. Jestli si koupím auto rok ojeté, které má najeto 30 000 a je levnější, děti to taky vnímají. Důležité je také potomstvu zpřístupňovat možnosti, třeba prostřednictvím půjčky z rodinné banky. To, že jsme poskytli synovi kapitál z rodinné banky, aby mohl zahájit svůj developerský projekt, mu umožnilo začít možná o 20 let dříve, než by to udělal za běžných okolností. Protože by mu nikdo nepůjčil. Proto on může získávat zkušenosti už teď, když mu je 30, ne až ve chvíli, kdy mu bude 50. Když by sám třeba už měl kapitálu dost nebo by už byl lépe úvěrovatelný prostřednictvím bankovní instituce.

V čem zakladatelé firem chybují nejvíce, když se snaží o to, aby jejich synové a dcery jejich společnosti převzali a úspěšně vedli?

Přestože se osobně převážně setkávám s lidmi, co své firmy prodali, tak zrovna nedávno jsem diskutoval o rodinném bohatství s jedním majitelem miliardové firmy a jeho dvěma syny. Synům už je skoro 40. Tátovi je sice přes 60, ale pořád má všechno pevně pod kontrolou. Nechce se této kontroly vzdát, protože nechce svým synům přidělávat starosti. Takový rodičovský syndrom je podle mého jednou ze zásadních chyb nás otců zakladatelů. V podstatě tím svým dětem říkáme, že nevěříme tomu, že by to zvládli. To může zásadně poškodit jejich sebevědomí a vést k tomu, že nějaké věci dělají „natruc“. Naštěstí z toho existuje cesta ven. Není rychlá ani jednoduchá, ale existuje a našim klientům s ní také pomáháme. Hlavně vyžaduje vůli udělat z členů rodiny skutečné partnery a silné jedince schopné vést.

Přibližte nám ještě, co je míněno tezí dávat zpět společnosti.

Dávat určité komunitě, někomu, kdo neměl třeba takové štěstí. V naší rodině jsme se hodně soustředili na podporu školních aktivit nebo vytváření dobročinných akcí v rámci škol. To není jen o tom, že by škola jednorázově posbírala nějaké peníze. Každý rok se to opakuje. Díky tomu všechny děti, které se toho zúčastnily v průběhu dvanácti let, vědí, že něco takového existuje, že je něco takového možné.

Proč je to tak důležité, kromě toho, že zlepšujeme svět, ve kterém budou žít i nastupující generace?
Charita a filantropie je zajímavá v tom, že do ní lze vtáhnout děti, i když jsou velmi malé. Také pomáhá budovat rodinné bohatství a spojovat rodinu napříč generacemi. Vzpomínám si například, že jsme každému našemu dítěti přidělili nějaké peníze na to, aby je rozdělily podle svých preferencí někomu, koho chtějí podpořit. Dostaly zodpovědnost za hospodaření s finančními prostředky. Ale nepřemýšlely nad tím, za co je utratí, ale nad tím, kde mohou nejlépe pomoci. Takové zkušenosti jsou sdílené, protože se pak následně bavíme, jestli ten příspěvek dával větší nebo menší smysl. Každá rodina je samozřejmě jiná, ale jsem přesvědčen, a Dennis Jaffe to ve své knize Vypůjčeno od vašich vnoučat potvrzuje, že filantropie může mít pozitivní vliv na mezigenerační posílení rodinného bohatství.

za rozhovor poděkovala Eva Brixi