Ing. Alenu Novákovou jsem poznala ve slavný den, 20. dubna 2017 v pražském Paláci Žofín. Chtěla jsem se s ní seznámit a co nejdříve přinést i vám, našim čtenářům, něco z jejích názorů na svět, život a podnikání. Mé vnitřní já mi napovídalo, že bych neměla otálet, protože je to žena mimořádných vlastností a schopností, která dokáže, jak se říká, i hory přenášet, a tedy dostatečně inspirovat ostatní. Cítila jsem magii mezi nebem a zemí, zdvižený prst osudu, který mne nabádal k tomu, ať jdu za intuicí a tuto osobitou ženu oslovím. A tak jsem jí pár dní poté, co vešly ve známost výsledky soutěže MANAŽER ROKU 2016, jako finalistce tohoto výjimečného klání, zavolala. Cítila jsem sílu osobnosti, energii, jíž musí vnímaví poděkovat. To samo o sobě přispělo k následujícímu rozhovoru. Alena Nováková je předsedkyní představenstva společnosti LUKA, a.s., kterou najdete ve Vysokých Studnicích na Jihlavsku:

Vaše akciová společnost posbírala již řadu ocenění a letos v dubnu k nim přibyla další meta – probojovala jste se mezi finalisty prestižní soutěže MANAŽER ROKU. Za řízení podniku, obdivuhodné výsledky, novátorský přístup k práci. Jak vám je, když vás někdo chválí?

Zvláštně. Vzhledem k tomu, že jsem v roce 1995 převzala firmu v katastrofickém stavu, v podstatě předurčenou k rozporcování sousedními firmami a místními zemědělskými soukromníky, tak jsem samozřejmě nesmírně hrdá, že jsem ji dokázala zachránit a pozvednout. Že firma nejenom přežila, ale že vzkvétá, má předurčenou budoucnost díky některým velmi zásadním rozhodnutím, které jsem v posledních letech udělala. To sice občas zakalí nějaká negativní situace, třeba závist, která je takovým silným koloritem naší společnosti, ale podstatné je, že „jedeme“ dál a že je to vidět.

Většina firem si dnes naříká, že nemůže sehnat odborníky, ať už do dělnických profesí, nebo obchodních a technických. Je málo těch, kteří něco umí. Vám se podařilo seskupit inteligentní lidi, které práce baví, jak jste napsala v odpovědi na otázky, jež účastníkům soutěže položila Česká manažerská asociace. Čím jste je dokázala motivovat, přesvědčit? Proč pracují ve vaší firmě?

Asi tím, že jim dávám velkou důvěru. Nestojím svým zaměstnancům za zády, věřím, že to, na čem se dohodneme, je beze zbytku kvalitně splněno. Ve své podstatě všichni vědí, co mají dělat, každou vteřinu, minutu, den. Mám priority, myslím, že jsem je naučila chápat i všechny tahouny firmy. Určitě je motivační i to, že máme dlouhodobou koncepci, za kterou si tvrdě jdu a která má hlavu a patu. Je to dáno i tím, že jsem si riskla spousty let firmu táhnout sama, nebyla jsem vystavena tlaku jednotlivých úseků. Vždy, celých dlouhých 27 let, jsem se snažila, aby nebylo absurdního dělení mezi živočišnou či rostlinnou výrobou, aby i poslední člověk věděl, že je součástí celého týmu a že je pro mne potřebný. Nemusela jsem dělat kompromisy v nákupu strojů, osiv, hnojiv, protože tu zodpovědnost za rozvoj firmy jsem na nikoho nedelegovala, jenom na sebe. Asi to není úplně správný postoj, asi dneska by spousta odborníků na lidské zdroje či řízení firmy spráskla ruce a řekla by, že je to špatně, ale já jsem hluboce přesvědčena, že kdybych zvolila v minulosti moderní liberální přístup, nebyli bychom tam, kde dneska jsme. A samozřejmě z tohoto odhodlání se zrodily velmi moderní technologie. V neposlední řadě mám trvalý cíl, aby moji zaměstnanci byli za velmi náročnou práci nadstandardně oceněni.

Dodáváte mléko do jihlavské mlékárny, zvládli jste nepříznivé období tzv. mléčné krize v České republice, ekonomické výsledky jste naopak upevnili. V čem vám štěstí přálo?

Právě proto, že jsme celá léta zvyklí pracovat pod tlakem, řekla bych, že ten, kdo provozuje živočišnou výrobu, je vlastně od roku 2008 v permanentní krizi. Víte, rostlinná výroba je s dnešními skvělými technologiemi výrazně jednodušší, fenomén je sice počasí, ale to potom funguje na všechny stejně. Dnes je veliký problém právě v práci se zvířaty. Musíte naprosto přesně, skvěle pracovat 365 dní.

Máme zde velmi tvrdé zákony z pohledu veterinárního, životního prostředí, taky trochu zapácháme. V každém městě, větším městečku jsou ty úžasné montovny, průmyslové zóny, které dávají lidem veskrz čistou, víceméně lehkou práci, stravování, dobrý plat. My jim můžeme konkurovat blátem, zimou, větrem sněhem, nutností být stále v pohotovosti v zimě i v létě. Tak já se alespoň snažím nabídnout vynikající, moderní technologie, odpovídající plat, rodinnou atmosféru. Asi věta že „štěstí přeje připraveným“ je odpovědí na tuto otázku.

Naučili jsme se říkat, že svět je nejistota sama, a očekávat, že vlastně nic, co má platit, neplatí. Míváte také někdy strach, že business nepůjde?

Strach o business nemám. Mám strach o své blízké, přátele. Ale právě strach je to, co já osobně vnímám jako soustavný velmi negativní faktor nátlaku novodobé společnosti na jednotlivé osoby. Je nutné držet se trochu zpět, dodržovat základní společenské, morální normy. Mít v sobě pokoru. Nicméně si myslím, že právě tyto základní lidské hodnoty jsme opustili a máme obyčejný strach. A vlastně o co? O ty velmi relativní hodnoty, o peníze, které si státy a banky tisknou, jak potřebují? O blahobyt, který určujeme množstvím peněz, které utratíme v obchodech, leckdy za velmi nesmyslné věci? To je ten business? Společnost, i ta západní, se strašně posunula, a i tam je dnes vidět hrozivá ztráta základních morálních hodnot, které se velmi negativně dotýkají celé společnosti. Ale zdá se mi, že jak tyto společnosti žily spoustu let v demokracii, snáší tyto proměny podstatně lépe než ta naše.

A v čem hledáte optimizmus, východiska? V regionálním zaměření, určité soběstačnosti? Konkurence je veliká, nápady se kopírují, často ještě malí podléhají tlaku velkých...

Myslím si, že skutečná honba za halíři, ta děsivá globálnost, která se nyní posledních 20 let velmi prosazuje, by nás měla trochu zaměřit zpátky na ten region, kde žijeme. Já se snažím trochu cestovat, a v jistém období jsem mnohokrát pobývala v Itálii, a tam jsem slyšela pouze a pořád dokola: regionální potraviny, naše italská móda, naše auta, naše Dolomity, náš Řím. Možná díky tomu jsem si to pustila do hlavy, možná právě proto, že ti Italové to tak mají podstatně delší dobu, tak to možná už pochopili. My ještě ne, stále zde přetrvá pocit, že věci ze zahraničí jsou lepší cenově, kvalitativně. Už jsem si myslela, že jsme si to srovnali, ale když vidím, jak zásadní je cena potravin pro valnou část národa a vůbec lidem nevadí, že to zboží má leckdy podřadnou kvalitu, a přesto ho rádi a ochotně v těch řetězcích nakupují, je mi smutno na duši. Neplatí to samozřejmě plošně pro celou populaci, jsou výjimky a přibývá jich. Dnes už často vidíme právě i v té naší provozovně, jak se občané zajímají o to, kdo a kde co vyrábí a nabízí k prodeji.

Hlavním programem firmy LUKA je chov mléčného skotu, pěstování obilovin, kukuřice, víceletých pícnin, provozujete bioplynovou stanici, máte výrobnu sýrů, jogurtů, tvarohu – to je dost velká zodpovědnost za to, aby vše šlapalo, aby byl odbyt. Není to třeba v případě čerstvých výrobků jen o samém stresu? Co když neprodáte?

Je to občas o velikém stresu. Ne o tom, že bychom neprodali, nevyrobili, ale abychom splnili dlouhou řadu nařízení a předpisů, které se dotýkají kompletně celého portfolia našeho podnikání. Ty špatně napsané výklady, vyhlášky, neustálé změny, každoroční aktualizace programů, změny zákoníku práce. Množství kontrol. Svojí profesí jsem agronom, vždy jsem si myslela, že hlavní je dobře a efektivně hospodařit. Zjišťuji, že hlavní je ráno si otevřít počítač, zkontrolovat řadu věcí, a pak teprve poslat zaměstnance pracovat na pole. Hrůzné.

Také jste zřídili rakytníkové sady a na trh dodáváte několik rakytníkových výrobků, včetně čerstvého sirupu nebo džemu. Rakytník je rostlina budoucnosti, přesto o produkty z něj není v České republice dostatečný zájem. Čím to?

Obecně stále malou informovaností. Tím, jak je rakytník specifický svojí sklizní. Jak vypadá výrobek, protože se rozděluje ovocná dužnina a olejová část. Neznalí potenciální zákazníci si myslí, že je výrobek zkažený. Má svou zvláštní vůni, chuť. Nedávno jsem si přečetla v jednom deníku hodnocení malinových šťáv. A to je přesně ono. Kolik malin či malinové šťávy je vlastně ve výrobku. Chemické sloučeniny, překyselené, přeslazené, ale národ nakupuje. A potom má naše firma uspět s chemicky neošetřenou šťávou, neupravenou, nepřeslazenou. Je to o osvíceném spotřebiteli. Většina lidí netuší, že šťávu třeba moje maminka dělá z řepného cukru a ovoce. Všichni přijali tu chemickou sloučeninu, tu umělou chuť, ty falešné iluze.

Vím o vás, že hodně čtete, přemýšlíte, sbíráte informace. O zdravé výživě toho víte také dost. Stejně jako o úskalích manažerské profese. Tím více byste asi konzumaci rakytníkových výrobků doporučila všem lidem z businessu. Proč zejména?

Docela dost se snažím holdovat přírodním věcem. Když se seznámím se složením nějakého výrobku, někdy nestačím zírat, co že je to za chemickou sloučeninu. To mne prostě nepřestává fascinovat a někdy nechápu, že po různých skandálech, testech, které jsou veřejně publikované, spotřebitelé nadále tyto výrobky konzumují. Je pravdou, že odmala na nás působí ty pokroucené, umělé chutě, nesmírně přeslazené, přesolené a překořeněné zboží. Oproti tomu si myslím, že zákazy ještě nic dobrého nepřinesly a je na každém z nás, jak se stravuje. Ale nepochybně existuje několik rostlin, které stojí za povšimnutí. Někdo může namítnout, že jsem neobjektivní, ale dovolím si tvrdit, že jsem načetla i vyzkoušela vše, co si lze o rakytníku představit, a je to určitě potravina, kterou by měl každý čas od času okusit. A sám pro sebe něco udělat. Protože je to zdroj mnoha vitaminů, je dobré ho jíst jaksi preventivně. Nefunguje zázračně na všechny nemoci, ale zcela určitě zvyšuje imunitu, léčí veškeré sliznice, vředy, následky zažívacích potíží, je k hojení ran. Je to výrazný antioxidant, používá se při kardiovaskulárních chorobách. Udržuje harmonickou funkci centrální nervové soustavy. Má desetkrát víc vitaminu C než pomeranč.

Jste charizmatickou osobností plnou pokory, zdravého selského rozumu i odvahy, jste maminkou dvou dcer, špičkovou manažerkou. Přemýšlíte někdy o štěstí?

Nevím, jestli to nejsou moc silná a neobjektivní slova. O štěstí přemýšlím každý den. Jsem šťastná, že mám skvělou práci, zrovna před chvílí mi volala moje mladší dcera a říkala mi, že moji úžasní osmdesátiletí rodiče zuřili, že mi neměli dovolit vystudovat zemědělskou školu. Přesto, že vědí, že svou práci miluji, tak samozřejmě vidí, jak mne některé věci drtí. Ano, mám báječné děti, vnoučata, manžela, rodinu a pár kamarádů. To všechno mne činí opravdu každý den nevýslovně šťastnou. Zní to jako fráze, ale věřte mi, že to tak je. Rodina byla v minulosti často ochuzena o moji přítomnost, ale o to víc se snažím jí to dnes, pokud to lze, více vynahrazovat. Takže jsem šťastná, i když mám spoustu problémů jako každý. Mé životní krédo není originální, ale držím se ho: Co tě nezabije, to tě posílí.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi