Nacházím se na půdě jedné z nejmenovaných institucí a čekám, až na mě dojde řada. Lístečkový systém mne poctil číslem 682. Přede mnou čeká dalších 20 klientů, dá-li se to tak říct. Sleduji dění za přepážkami. Slečna úřednice, na niž se obrací starší žena, babička s hůlčičkou, je ze současných systémů a pokynů zmatená a žádá o pomoc, neodlepí v podstatě oči od klávesnice a monitoru. Řeč těla prozrazuje, že nemá chuť naslouchat. Z klienta se stává malý a ponížený člověk. Nezasluhuje si žádnou pozornost. Smrskává se v číslo, které mu vydal pořadník při vstupu. Úřednice se neusměje, nepoděkuje, řekne jen suché na shledanou. A tečka. Můj pocit z této scény byl plný rozčarování. A tak si říkám, jak chutná moc společně s jistotou zaručenou tabulkami. Je možné dát jí lidskou tvář?
Kateřina Šimková
Otevřít PDF
Otevřít PDF
