Počátek výroby vína se datuje do období mezi 6. až 5. tisíciletím před naším letopočtem v Řecku, či do 8. tisíciletí na území dnešní Gruzie. Pokud jde o nás, přímé důkazy o výsadbě vinic na jižní Moravě pocházejí z přelomu 8. a 9. století n. l. Ano, řeč bude o vinařství, a to současném českém a moravském, a především o tom, co samotné vinaře a představitele jejich profesních a oborových společenství nejvíce trápí. O rozhovor na toto téma jsme požádali Ing. Václava Valentu, člena představenstva Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR, který má tuto problematiku na starosti.

Od novely Vinařského zákona uplynuly dva roky. Jak vedení SPŽ ČR a vy osobně hodnotíte jeho přínos a v čem spočívají jeho klady, případně nedostatky?

Sdružení podnikatelů a živnostníků, ve spolupráci s Asociací soukromého zemědělství, aktivně vstupovalo do procesu přípravy tohoto zákona. Bohužel možná naivně jsme se domnívali, že jde skutečně o nápravu nešvarů v tomto podnikatelském prostředí a ochranu spotřebitele. Dnes je nutno k danému problému přistupovat pragmaticky, tj. s vyhodnocením, co bylo cílem novely a jak byl tento cíl naplněn. Předně – novela zákona č. 321/2004 Sb. v pozdějším znění měla přinést sjednocení s legislativou Evropské unie, a jak bylo neustále ze strany především Svazu vinařů deklarováno, měla zprůhlednit trh s vínem a ochránit spotřebitele odstraněním nekalých praktik při výrobě, distribuci a prodeji vína. Osobně si myslím, že dalším cílem měla být podpora našich vinařů a ochrana historického odkazu našich předků. Při přípravě tohoto zákona proběhlo rozsáhlé připomínkové řízení za účasti příslušných ministerstev, odborné vinařské veřejnosti, Asociace soukromého zemědělství a našeho Sdružení. Nutno však říci, že konečná verze přijatého zákona se podstatně liší od verze pracně připomínkované. Jak je to možné a proč tomu tak je, nevím, jistě by to byl dobrý dotaz na předkladatele zákona zastoupeného tehdy ministrem zemědělství Marianem Jurečkou.

Dobře tedy, jak je tomu z hlediska legislativy Evropské unie?

Nařízení EU č. 436/2009 uvádí v hlavě III kapitoly 1 článku 22 v definici pojmů písmeno b, a zde dovolte citovat: „malovýrobci vína, producenti, kteří vyrábějí průměrně méně než 1000 hl vína“. A zde se zastavím, protože náš novelizovaný zákon nařídil v § odst. 3 písmeno c téhož článku a paragrafu omezení toto množství na 750 hl vína a 1000 litrů sudového vína. Dále stojí za povšimnutí další paragraf, kde se cituje: „maloobchodníky“ fyzické nebo právnické osoby či jejich uskupení, jejichž podnikatelská obchodní činnost zahrnuje přímý prodej vína spotřebiteli v malém množství, jež stanoví jednotlivé členské státy, omezuje v bodu h plnění vína do prodejních nádob maximálně o objemu 60 litrů, což dříve používané KEG sudy splňovaly.

A co k tomu náš novelizovaný zákon?

Ten pojem maloobchodník vůbec nezná. Navíc možnost prodeje z nádob o objemu do 60 litrů zakázal, pokud se to netýká přímo výrobce nebo dovozce. Novela zákona nařídila obchodníkům vedení rozsáhlé evidence v souladu s výše uvedeným nařízením EU. Nicméně Evropské nařízení na úrovni maloobchodu tuto evidenci nevyžaduje. V článku 17 – výjimky, kapitoly III, který navazuje na ujednání o povinné evidenci vína je uvedeno, že Evidenční knihy nemusejí vést maloobchodníci a osoby prodávající nápoje ke spotřebě přímo na místě. V bodě 3 tohoto ustanovení je pak uvedeno, že členské státy mohou stanovit, že fyzické a právnické osoby a seskupení osob, které skladují nebo prodávají výlučně vinařské produkty v malých nádobách (rozuměj do objemu 60 litrů) a za podmínek uvedených v čl. 25 písm. b) bodu i, mohou být zproštěny vedení evidenčních knih, je-li možno kdykoliv provést kontrolu vstupů a výstupů na základě jiných dokladů (rozumějme dodací listy, faktury, průvodní listy vinných produktů). Tím zákonodárce zbytečně zpřísnil vyhlášku Evropské unie a zatížil koncový prodejní článek nesmyslnou agendou, která není pro potřeby obchodu vyžadována. Jenom další důvod pro vytváření prostoru pro udělování sankcí. Tady bych pro dokreslení chtěl zdůraznit, že výše uvedené povinnosti byly uloženy zákonem a prováděcí vyhláškou č. 88/2017 Sb.

Zdá se mi to nějaké složité...

Jen pro dokreslení, 13. listopadu 2019 obdrželo naše Sdružení přípis SZPI, Č.j.: SZPI/AA904-130/2019, ve kterém ředitel odboru SZPI sděluje, že maloobchodníci jsou zproštěni povinnosti vést výše nařízené evidenční knihy. Bohužel v přípise není uvedeno, která zákonná norma parlamentu nebo vlády ČR tuto úpravu zákona č. 321/2004 Sb. a vyhlášky č. 88/2017 stanovila. Cožpak povinnosti uložené zákonem a prováděcí vyhláškou lze zrušit přípisem úředníka? Domnívali jsme se, že změnu zákona je možné provést pouze zákonem. Čím se tedy mají podnikatelé v této zemi řídit? Tolik jen pro ilustraci přístupu našich zákonodárců k evropské legislativě. Nevím, proč naši zákonodárci zpřísnili evropskou legislativu, když na druhé straně nechali bez povšimnutí, respektive bez účinných opatření, skutečnosti, které byly a jsou oprávněně kritizovány odbornou i podnikatelskou veřejností.

Co vinaři vyloučením prodeje ze zavedených nerezových sudů KEG, respektive jeho výrazným omezením, získali?

Nárůst nesmyslné evidence, kterou ve své podstatě EU nepožaduje. Je na úrovni prodejců duplicitní, a tudíž zbytečná, s velmi nízkou vypovídací hodnotou, ale pod značnou sankcí výběru pokut. Víno plníme do plastů, místo do nerezu, vyloučili jsme ochranou atmosféru při skladování, přepravě a prodeji, která byla u prodeje sudů KEG zajištěna dusíkem, ale naopak jsme dosáhli mnoha negativ.

Můžete být konkrétní?

Například zmaření investic drobných podnikatelů do výčepní technologie, dále se obrovsky navýšil odpad, jak v podobě kartonáže, tak plastů, kde by mělo být východiskem to, že tuny zbytečně používaného plastu budeme slavnostně kompenzovat rušením výroby tyčinek na čištění uší. Je tu dále zvýšení ceny pro spotřebitele (obaly, manipulaci a zbytečné ztráty musí někdo zaplatit), zhoršení manipulace a zvýšení prodejních ztrát. A také podstatný nárůst administrativní zátěže podnikatelské veřejnosti, a s tím zvýšení sankcí a pokut i nárůst kontrolujících úřadů, a s tím spojené administrování v souvislosti s nárůstem počtu úředníků ve státní správě.

Chápu-li to správě, při tom všem zůstaly možnosti, jak šidit víno a okrádat spotřebitele nedotčeny...

Asi bychom si měli na počátku vysvětlit, jaké nekalé praktiky by měl zákon eliminovat a postihovat, aby spotřebitelé nebyli okrádáni. Uvedu to na jednoduchém příkladu, kterému se říká pančování vína. Tato skutečnost byla v boji za zavedení restrikcí vůči podnikatelům v předmětném zákoně spatřována pouze v prodejcích. Jenže jestliže dovozce nebo výrobce přidá do 20000litrové cisterny vína „jenom“ 1000 litrů vody (což je 5 %), nepozná to ani nejlepší degustátor, natož běžný spotřebitel. Lze to samozřejmě zjistit rozborem vzorků v laboratoři, ale tato povinnost u výrobců a dovozců samozřejmě uzákoněna nebyla. Takovýto „pančovatel“ vína tímto krokem vydělá obratem v průměru kolem 50 000 Kč. Když do 50litrového sudu naleje prodejce 5 % vody, což je 2,5 litru, vydělá 125 Kč. My jsme navrhovali plombování sudů, ale nebyli jsme vyslyšeni. Argumenty, že ani zaplombovaný sud nevyloučí možnost pančování, jsou sice možné, ale... Vždy je možné skoro vše. Jistě uznáte, že je jednodušší dát hadici do nádrže a pustit vodu, nežli složitě manipulovat s výčepním zařízením. Kdyby stejnou logikou postupovaly pivovary, nemohlo by se u nás vůbec čepovat pivo. Kde je tedy větší riziko pro spotřebitele?

A jak se s tímto nebezpečím vypořádala novela zákona?

Tak, že uložila dovozcům nahlásit přivezenou cisternu a deset dní čekat, jestli náhodou přijde, nebo nepřijde kontrola odběrů vzorků. Po uplynutí této doby může víno pustit do oběhu i bez kontroly. Kontrola je namátková a samozřejmě nikdo neví, kolik cisteren do republiky bylo dovezeno. Celní správa, místo aby využila již zavedeného systému EMCS, jezdí po okrese a „loví“ náhodně přepravce.

Co v tomto případě požadovalo Sdružení podnikatelů a živnostníků?

Využít již zavedení systému sledování zboží se spotřební daní (EMCS), aby každý dovozce byl nucen nahlásit každý kamion do tohoto systému před realizací dovozu. Samozřejmě víme, že u vína je nulová spotřební daň, ale nula je přeci také číslo a nejde o výše daně, ale o systém. Tím by celní správa a v podstatě formou sdílení i ostatní orgány státní správy získaly přehled o pohybu druhů a množství vína dovezeného, podotýkám dotovaného vína na náš trh. Naši výrobci by měli tuto povinnost, pokud by uváděli na trh sudové víno ve výši vyšší než malé (§ 3 odst.) zákona.
Je potřeba zeptat se Svazu vinařů a představitelů Vinařského fondu, jak se jim daří ochránit naše vinaře před dumpingovými dotovanými cenami ze zahraničí. Jaký mají přehled o množství a kvalitě dovezeného vína? Troufám si tvrdit, že velmi malý, neboť kde není evidence, tam lze jen obtížně něco dohledat. Pokud se tato vína podaří stočit do Bag in Boxů (BiB) tj. do spotřebitelského balení, tak už je to v podstatě bez kontroly. Na tomto faktu nic nemění skutečnost, že u nás se vyprodukuje přibližně 40 % spotřeby. Mám zprávy od svých dodavatelů, že díky takto nekontrolovanému dovozovému přetlaku mají především malí a dnes už i střední vinaři problémy s prodejem své produkce.

Jaká doporučení k návrhu Vinařského zákona jste měli?

My jsme požadovali jak zavedení systému EMCS pro sledování dovozů vína do republiky, zrušení zjednodušených přepravních dokladů, tak v případě výrobců a dovozců i povinnost nechat projít vzorky vína kontrolou a přidělením šarže a uchování referenčních vzorků. Dále jsme navrhovali povinnost výrobců plombovat sudy KEG a v neposlední řadě jsme souhlasili s tím, aby prodej stáčeného vína byl licencován podobně jako hostinská činnost, aby se zabránilo jeho prodeji v nevyhovujících prostorách jako masny, vetešnictví, trafiky a podobně. Kromě toho jsme navrhovali využít nemalých prostředků, které jsou vkládány vinaři do vinařského fondu, pro zřízení akreditované laboratoře, která by vinařům, ale i obchodníkům provedla rozbory vína.

Kromě jiného jste mnohokrát kritizovali zatěžování životního prostředí tisícovkami tun plastu, kartonů, používáním plastových Bag in Boxů...

Je smutným faktem, že Ministerstvo životního prostředí se s touto novelou smířilo, respektive se k ní nevyjádřilo, ať již zde byly jakékoliv důvody. Takže na jedné straně rušíme brčka a na straně druhé to nahrazujeme tunami plastů z BiB. Navíc víno v těchto obalech trpí, prodražuje výrobek konečnému spotřebiteli, vznikají v něm ztráty, a to jak nedočerpáním, tak i z důvodů kazivosti. Obtížně se s ním manipuluje a v neposlední řadě se i hůře skladuje. Je to krok zpět a bohužel hlavního cíle ochrany spotřebitele nebylo absolutně dosaženo.

Kde by se mělo bez rizik pro spotřebitele prodávat stáčené víno a jakým způsobem by to bylo možné prosadit?

Jednoznačně ve specializovaných prodejnách, a to jsou vinotéky. Víno je naše historické dědictví stejně jako pivo. Pivo si také nenatočíte do džbánku v masně nebo ve vetešnictví. Bohužel pánové ze Svazu vinařů a Vinařského fondu, kteří si tuto novelu prosadili, to tak zřejmě necítí. Jenom pro ilustraci, například za poslední čtyři měsíce se v blízkosti mého bydliště otevřely čtyři takové provozovny, a to v okruhu
500 metrů. Tak jaký je efekt tohoto zákona a kultura prodeje?

Jste skeptikem, či optimistou v pohledu na prosazení takových změn, které by vedly k odstranění nejzávažnějších problémů, o nichž jste se zmiňoval?

Ano, jsem skeptikem, pokud nezvítězí zdravý rozum a jednoduchá logická posloupnost řešení problémů, tak budeme vytvářet další a další úřady, další a další formuláře, a další a další prostor pro udělování pokut a sankcí. Hlavního cíle dosaženo nebude, stejně jak jím nebylo dosaženo přijatou novelou. Ta přinesla v oblasti prodeje stáčeného vína pouze nárůst cen pro spotřebitele, administrativní zátěž pro vinaře a prodejce, rozšířila kompetence úřadů, zvýšila sankční potenciál vůči podnikatelům, uzákonila nerovné podmínky mezi výrobci (například výrobci sektů nemusí na etiketu uvádět původ hroznů) a zhoršila kvalitu a úroveň prodeje vína. Možná by naši zákonodárci mohli při posuzování zákonů a stanovování sankčních norem jako jedno z posuzovaných hledisek posuzovat i to, zda přijímaná norma nevytváří prostor pro korupci, případně pro možnost jeho obcházení.

připravil Jiří Novotný