Ing. Hugo Kysilka má humor rád. To vím nejen z vlastní zkušenosti a klábosení s ním, ale i z dřívější pracovní komunikace, kdy vedl marketing jedné nadnárodní firmy, jež s našimi tituly úzce spolupracovala. Teď je zdánlivě v důchodu, ale řekla bych, že má práce i tak nad hlavu. On totiž maluje. A prohlížet jeho plátna je zážitek. Umím si v nich číst, Hugo mne vždycky pobaví. Jeho vtip je noblesní přesto, že si nebere servítky. Kdyby hlupáci porozuměli, dovolím si tvrdit, že by je pěkně dokázal urazit, setnout, jenže to naštěstí nehrozí. Jeho obrázky, to je kouzlo nadhledu, satira, černý humor, šprťouchlata ze všeho, co nás obklopuje. Hugo Kysilka se baví, proto baví i nás.

Na aprila byla otevřena další výstava vašich obrazů, tentokrát s tematikou jedné pražské čtvrti, nazvaná Žižkovské strmé uličky podle Huga. Co vás přimělo oživit nostalgii let dávno minulých?

Náhoda. Před dvěma lety jsem v jednom knihkupectví uviděl knihu se starými fotografiemi Břevnova, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy. A já si při studii této knihy všiml, že byla vydána i kniha Žižkov, svéráz pavlačí a strmých ulic. A bylo zaděláno na tento cyklus.

Kdy a kde tedy začal váš příběh Žižkova?

Jak jsem řekl, bylo to řádově před dvěma roky, v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. V tramvaji domů jsem si listoval a začal si představovat, jak by to vypadalo ty černobílé staré fotografie přetvořit na plátno barevně.

Jak dlouho jste cyklus maloval? Povedly se všechny obrazy, nebo některé zůstaly nedokončené a čekají teprve na svou příležitost?

No začal jsem někdy v polovině roku 2017, a když jsem začal malovat ty první obrazy, tak mne manželka ponoukala a přesvědčovala, abych takový cyklus vystavil právě na Žižkově. Tak jsem začal přemýšlet s tím, že jsme měli představu vše vystavit někdy v září minulého roku. Celý cyklus asi 24 obrazů jsem dokončil v loni v létě, ale nějak se nedařilo nalézt galerii právě na Žižkově. Měl jsem nabídku opět z Písecké brány v Praze, možnosti jsem našel i v jiných městech jako například v Pardubicích, ale obrazy zasvěcené Žižkovu je nutno vystavit jen na Žižkově. Vše se podařilo dohodnout s ochotnými představitelkami z Tower Parku v prosinci loňského roku. Dostat fantastickou možnost vystavit obrazy v dubnu přímo v Observatoři – to bylo pro mne neskutečné.
A zda se povedly? To nevím. Vernisáž byla úchvatná a ohlasy návštěvníků jsou pro mne neuvěřitelně krásnou zpětnou vazbou. Nikdy nelze předvídat. Až čas ukáže, zda se to povedlo, zda to lidi pobavilo a zda vás vezmou.

Je pro vás Žižkov stále živý a neokoukaný, anebo se změnil a je příliš současný?

Žižkov se nedá okoukat, je pravda, že necitlivá asanace v 70. letech minulého století řadu zákoutí definitivně zničila, ale i tak mnoho zůstalo a po citlivých současných rekonstrukcích to má stále obrovského ducha. A to nemluvím o té části Žižkova od Ohrady dolů, ale i o té, co vede z Ohrady až na Jarov. Tahle scenérie má své koutky a neskutečné množství hospůdek a pivnic, které vše zvláštně podbarvují. Osobně jsem zastáncem televizní věže tzn. Tower Parku. Je to dílo architekta, který něco vytvořil, navíc to oživení miminy od Černého je fantastické.

Ráda bych si nějaký obraz pořídila, je vůbec něco k mání, nebo jste vše beznadějně rezervoval či vyprodal?

Tak úplně na rovinu, z 22 vystavovaných obrazů mají defacto tři obrazy majitele, dva až tři jsou rezervovány. Ostatní vystavuji s tím, že pokud se budou líbit, tak jsou samozřejmě k prodeji. Mám takovou filozofii, že obrazy musí pobavit mne i ty ostatní. Mám i jednotnou a jednoduchou tvorbu cen na tato díla – musím si vydělat na další barvy a štětce a plátna. Nic více. Nejsem sklípkan, abych obrazy držel doma, naopak jsem rád, že těší ostatní.

Inspirace není nikdy dost. Co vám nyní běží hlavou?

Tak inspiraci mám už od počátku, kdy jsem začal malovat. První dva tři roky to byly motivy trochu chaotické, ale postupně jsem se snažil vytvořit vždy jakýsi cyklus. Na první výstavě v Brně to byla taková směsice, v pražské Písecké bráně jsem vystavoval více než 30 obrazů, a bylo vidět, že nelétám s nápady od čerta k ďáblu. Pak jsem vytvořil cyklus malých obrazů, kde jsem vycházel z Knihy Zneuznaní Edisoni. To samo o osobě mělo humor, ale celý cyklus obrazů si vyžádala prestižní galerie v Almati v Kazachstánu. Obrazy tam zůstaly ve stálé expozici. Jakmile jsem ukončil, no možná ještě neukončil, cyklus Žižkov, tak jsem začal malovat. Obrazy s tématem, kde hlavními „figurami jsou šašci, klauni, královny, králové, cirkus... To mne moc baví, protože ty náměty mají spoustu barevnosti a srandy.

Díky profesi jste tak trochu světoběžník. S tím souvisí četná přátelství i vaše malování. Kde všude, v jakých zemích, vaše obrázky visí?

Nejvíce obrazů je samozřejmě tady v republice, pak Slovensko a následuje Německo, Rusko, Kazachstán, Jižní Korea, Bulharsko, Estonsko, Arménie, USA, Maroko, Řecko, Norsko.

A kolik jste toho už namaloval? Počítáte to? Malbě se věnujete až v posledních letech...

No malbě se konzistentně věnuji 12–13 let. A obrazů, no sakra, těch je hodně přes stovku. Určitě. Problém vznikl navíc v tom, že o některé, přesněji asi osm obrazů, byl velký počet zájemců. To jsem musel nějak zodpovědně vyřešit. Takže jsem je nechal profesionálně ofotit a pak ve specializovaném ateliéru udělali do deseti kusů kopií. Ale aby to nebyla jen kopie na plátně, tak jsem tu kopii znova oživil barvami, aby opět byly více plastické, aby se maximálně přiblížily originálu. Poprvé jsem toto musel udělat, když jsem namaloval obraz s názvem Druhé vyvěšení rudých trenýrek, tentokrát na hoře Říp. Kopií jsem potřeboval vyhotovit 10, to samé bylo u Třetího vyvěšení rudých trenýrek, tentokrát na hoře Vítkov. Potom jsem tento postup aplikoval u obrazu Tramvaje číslo 9. Hodně obrazů jsem namaloval na přímou objednávku tématu. A neštve mne to, pokud znám dobře toho, kdo obraz chce a proč a pro koho ho chce, tak to udělám rád. Rád i maluji obrazy jako dárky, cíleně pro někoho například k narozeninám.

Většina děl je tedy rozebraných a zdobí příbytky a kanceláře přátel, kamarádů, známých, kolegů. Kdysi jste řekl, když by se chystala nějaká větší výstava, že si je od nich budete muset půjčit, aby vůbec bylo co vystavovat. Myslel jste to vážně?

No přiznám se, že pokud by byla možnost někdy udělat souhrnnou výstavu, tak bych asi tu a tam někoho požádal, aby obraz zapůjčil. Ale samozřejmě netuším, u koho všeho obrazy jsou, ne vždy jsem obraz stačil vyfotit. Navíc takové ambice nemám. Jsem strašně rád, že mám stále nápady, dokonce jich je více, než mohu realizovat.

Proč vlastně malujete? Je to výsostná potřeba, relax, radost?

Malování, studium umění, sběratelství mne vždy strašně lákalo. Ale času na koníčky bývalo ukrutně málo. Až před těmi 10–12 lety jsem si našel vždy chvilku. Neskutečně mne to naplňuje, mám z toho radost, často se nad náměty, když je namaluju, směju jak blázen. Ano, je to výsostná potřeba. Jako senior velmi často courám po Praze a nakouknu téměř do všech galerií a prodejen obrazů. Mám tam tu atmosféru moc rád, koukám, co kdo jak maloval a maluje, inspirujeme mne to. Navíc mám na chalupě malbert, barvy, štětce, a to samé mám doma na Žižkově, takže mohu, a to dělám, se tomuto koníčku věnovat, kdykoliv chci. Navíc mám plnou podporu rodiny, jak potvrzuje manželka, ten kdo si hraje, nezlobí.

ptala se Eva Brixi