Profesor Vladimír Mařík Třeba ve Wikipedii byste si mohli o prof. Ing. Vladimíru Maříkovi, DrSc., dr.h.c., který je dnes vědeckým ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT poté, co tento unikátní ústav vybudoval, přečíst spousty řádků. Je však málo lidí, kteří o tomto průkopníkovi několika oborů, věcné spolupráce mezi akademickým prostředím a firmami, nikdy neslyšeli. Vladimír Mařík je osobností, o jehož přízeň stojí mnoho z nás. Proč?

Moudře se mu podařilo vyjádřit to, co naše společnost, ekonomika, podnikatelé i ambiciózní doba vyžadují: vznešeně řečeno potřeby budoucnosti. Jeho znalostní i profesní základnou je po celý život ČVUT. Postavil na nohy CIIRC, závěry diskuzí převedl do života a postaral se o to, aby vize fungovala. Nejen za to byl letos v dubnu oceněn nejvyšší manažerskou metou. Stal se Manažerem roku 2018:

Obdržel jste jedno z nejvyšších manažerských ocenění, jehož lze v České republice dosáhnout. Každý rok se to podaří pouze jedinému muži a jediné ženě s výjimečnými výsledky. Kde a jak jste získával životní manažerské zkušenosti? Navigoval vás někdo, motivoval, vždy jste si přál řídit tým lidí? Nebo to byl proces postupný, spontánní, takříkajíc za pochodu a neviditelný?

Vysokého ocenění si velice vážím, a to i proto, že se touto činností zabývám vedle své hlavní profese výzkumníka a vysokoškolského pedagoga. K manažerské práci jsem se postupně propracovával, jak říkáte za pochodu, nepozorovatelně. Celý život pracuji na ČVUT, ale vždy jsem se snažil současně působit a „nasávat“ manažerské praktiky i v průmyslu. Jsou to dva zcela rozdílné světy, s jinými pravidly a mechanizmy řízení. Nicméně právě tato různorodost manažerských pohledů mě hodně obohatila a dala mi velký nadhled. Pochopil jsem, že i akademický prostor, zvláště český, potřebuje efektivní management, ale nezbytnou podmínkou úspěchu je chápat specifika akademického prostředí. Tak jsem to zkusil... A také bylo pro můj rozvoj důležité, že jsem se měl možnost setkávat s významnými řediteli a manažery velkých světových firem, jako např. s p. Schoichiro Toyodou z Toyoty nebo Don Davisem z Rockwellu. Vidět je přímo v akci, pozorovat, jak uvažují, jak organizují týmy a jak řeší problémy, je opravdu zážitek. Pochopil jsem, že základem úspěchu je kolem sebe mít schopné a motivované lidi. V tomto ohledu jsem měl obrovské štěstí! Kuriózní je, že jsem nikdy neabsolvoval žádný manažerský kurz – první akci tohoto druhu, na niž jsem si zaplatil účast ve velkém předstihu, byl kurz s osobním koučem Steva Jobse proslulým Johnem Mattone, který se konal 25. dubna 2019... a v půlce jsem musel odejít na vyhodnocení MANAŽERA ROKU.

No a v této soutěži jste byl vyhlášen za nejlepšího...

Ano, osud píše neskutečné příběhy.

Vybudoval jste vědecké centrum, které vzbudilo obdiv u nás i v zahraničí. Co dnes pro českou vědu a její přínos praxi znamená? Co je jeho cílem a posláním?

Jde o pilotní projekt centra budovaného na moderních principech, jehož cílem je spojování výzkumné excelence nejméně evropského formátu s potřebami českého průmyslu. Centrum vytváří efektivní ekosystém spolupráce akademického prostředí s průmyslovou a společenskou praxí, propojuje výuku s výzkumem a je otevřenou platformou pro propojování a integraci výzkumných týmů uvnitř univerzity, uvnitř Čes­ké republiky, ale i napříč Evropou a světem. CIIRC se tak stal otevřeným hubem pro spolupráci české akademické sféry a českého průmyslu se světem, centrem každodenního výzkumného dění. Směřování k excelenci, otevřenost, spolupráce, propojování se světem – to je to hlavní krédo. A mám radost, že se nám ho daří naplňovat, průmysl je u nás v budově jako doma, o významných odbornících ze světa ani nemluvě... Ukázali jsme, že i v těžkých podmínkách českého veřejného školství lze vybudovat ústav, který si za šest let existence vybojoval velké mezinárodní uznání.

Specializujete se na informatiku, kybernetiku, robotiku, tedy směr budoucnosti, který může české ekonomice přinést významnou přidanou hodnotu, když se chytří lidé naučí efektivně spolupracovat, navzájem si přát úspěch a mít radost z toho, co se podařilo ostatním. Je možné v toto doufat?

Schopnost spolupráce je to, co se v Čechách musíme stále a donekonečna učit. Pokud ji významně posílíme, vznikne síla, která v kombinaci se schopnostmi našich inženýrů může z naší země udělat technologicky silnou a ekonomicky prosperující zemi. Máme na to. Ale opravdová spolupráce je klíčovou, rozhodující podmínkou.

Zavádění robotů na pracoviště vyvolává diskuze, někteří odborníci tvrdí, že robotům přisuzujeme až nepatřičnou pozornost, že na ně chceme příliš spoléhat, že jim přenechá lidstvo dokonce zodpovědnost či rozhodovací pravomoce. Další skupina tvrdí, že roboti budou doplňkem, který osvobodí člověka od rutiny a dá prostor k myšlení a tvořivosti. Další se obávají sociálních dosahů vlivu robotiky, jako jsou svazky manželské, legislativa a jiné. Jak vidíte roboty vy?

Na roboty a robotiku – zejména pokud za robota považujeme i autonomní automobil, samostatně poletující dron či uměle sestrojeného domácího mazlíčka – nahlížím trvale ze všech tří uvedených pohledů. Musíme si opravdu dát pozor, abychom nedali robotům příliš velkou zodpovědnost a moc – zatím však jejich revolta nehrozí, a ještě dlouho hrozit nebude. To, že roboti uvolňují člověka od rutinní namáhavé práce, už všichni vidíme, jenom se bojím, aby ti uvolnění pracovníci byli schopní a ochotní ke kreativnější a sociálně přínosnější práci. A dopady sociální už vidíme na vlastní oči – některým se nelíbí být řízen strojem či počítačem, jiné utlouká příliš mnoho volného času, mění se profese a společenské postavení lidí. Všechny tyto faktory ve vzájemné interakci je třeba mít trvale na paměti. Lidé a společnost, schopnost akceptovat roboty a spolupráci s nimi, jsou a budou tím rozhodujícím faktorem, který bude určovat dynamiku zapojování umělé inteligence a robotiky do našich životů.

Uměl byste si představit dobu, kdy bude váš manažerský tým složen jak z šikovných odborníků, tak robotů?

Určitě ano, ostatně kooperující smíšené týmy lidí a robotů už ve výrobě existují a přesunou se i do dalších aktivit. Budeme mít brzy inteligentní osobní asistenty (možná zcela nepodobné člověku), kteří sjednají všechny naše schůzky, vyřídí za nás podstatnou část telefonických hovorů či vyhledají potřebné pasáže v zákonech a předloží návrhy právních řešení. Budeme mít „neviditelné“, ale bezpečně fungující řidiče v automobilech atd. Takže i práce manažerů bude čím dál tím více prací, která bude mít charakter smíšeného týmu.

Myslíte si, že člověk dokáže v době, která nás přehlcuje informacemi a je víc než dynamická na základě překotně se rozvíjejících technologií, využít většiny předností, které má takto možnost získat? Člověk je přece jen křehká nádoba a ne vždy se umí na jiné podmínky vhodně v čase adaptovat... Otázka zní, zda nás technologie nepřipraví časem o zdravý rozum, zda se nestanou návykovými a zda neponičí schopnost člověka přirozeně komunikovat...

Vaše poslední otázka by měla použít slovesa v přítomném čase. Již dnes mnohé děti, ale i mnozí dospělí, vidí svět zploštěle, téměř výlučně přes obrazovku svého tabletu, monitoru či mobilu. Ztrácejí často smysl pro realitu i schopnost normálně komunikovat. Zmenšuje se jejich slovní zásoba, zastavuje se jejich sociální vývoj. Japonsko již nyní čelí obrovskému problému desítek procent „singles“ ve struktuře společnosti, z velké části vinou nových technologií. Proto doporučuji vyvažovat vliv technologií kulturními prožitky, cestováním (bez tabletů), personální interakcí v rodině apod. Ta hrozba odcizení člověka je reálná a již aktuální.

Do jaké míry nás bude v příštích letech ovlivňovat a formovat umělá inteligence?

Nečekejme, že nás navštíví jakási záhadná, božská umělá inteligence a vstoupí sama do našich počítačů. Umělá inteligence je normální vědní disciplína, pracující s matematickými modely reálných situací, procesů a jevů. Je zaměřena na využívání efektivních a optimálních rozhodovacích algoritmů, opírá se o znalosti vyvozené učením z rozsáhlých datových souborů. V umělé inteligenci tedy jde o kombinaci reálných dat, znalostí a vhodných algoritmů. Hlavním přínosem této disciplíny je to, že nás učí myslet jiným způsobem, dívat se na svět jako na komplexní systém s mnohočetnými dynamicky se měnícími vzájemnými vazbami. A ta změna v myšlení, v přístupu k řešení složitých problémů je to, co nás myšlenkově a osobnostně posune hodně dopředu.

Trápí mne, že se málo využívá potenciál lidí. V každém Čechovi je kousek malého vynálezce, kutila, každý v sobě nosíme spousty nápadů, aniž o tom víme. Co s tím?

Nové technologie, pokud budou s rozumem využívány, mohou tento skrytý potenciál skvěle využít, stimulovat nás. U řady studentů zřetelně vidíme, že se tomu tak skutečně děje. A pokud si v sobě zachováme i kousek nám vlastního Járy Cimrmana, a za to bych se hodně přimlouval, může být z toho nejen velký užitek, ale i hodně legrace. A spokojený, tvůrčí život každého jedince, život, plný realizací zábavných, a přitom užitečných nápadů, je dlouhodobým výsostným cílem technologické revoluce.

Přišel jste na to, jak účinně propojit možnosti vědeckých kapacit, škol s potřebami firem? Je to opravdu složitý oříšek? Co chybí k jeho rozlousknutí? Je to také o osobní odvaze, nadšení, chuti zdravě riskovat?

Ta úloha není vůbec nijak složitá, stačí jen trochu motivace a úsilí. Školy by se měly nebát více se otevřít světu, více věřit svým skutečným schopnostem a vyjít ze své uzavřené bubliny. Průmysl by měl mít daleko větší důvěru ve schopnosti akademické sféry, měl by si více vážit znalostí a projevovat větší trpělivost. Velké výsledky se rodí pozvolna. Bez odvahy, nadšení a důvěry z obou stran se nikdy nic pořádného nenarodí.

Kdy a jak odpočíváte? Cestujete, vaříte, nebo pěstujete bylinky, čtete poezii, sbíráte staré kalkulačky nebo sádrové trpaslíky? A máte nějaký zaručená trik, jak se zbavit stresu?

Mám rád cestování a poznávání zajímavých zemí. Putovat s batůžkem do Antarktidy nebo se podívat do zapadlých vesniček v Himálajích, připomínajících český venkov 15. století, to je přesně něco pro mne. Právě z Nepálu jsem se vrátil před měsícem se zcela nabitými baterkami. Naučil jsem se problémy hodit za hlavu, zapomenout na ně, když je zrovna neřeším. A když je řeším, tak pracovat s plným nasazením. Mám velkou podporu od manželky, bez níž by to opravdu nešlo. Před léty, kdy jsem se setkával s obrovskými překážkami v začátcích budování CIIRC, mi manželka odpověděla na můj dotaz, zda to mám zapotřebí, v smsce takto:
„Zapotřebí to nemáš, ale můžeš si to dovolit!“ Tak tedy beru stres a problémy na své cestě jako skutečné privilegium, které si mohu dovolit přijmout a které přede mne postavil život jako výzvu. Správný manažer miluje výzvy! A tak je hned vše pro mne lehčí!

za odpovědi poděkovala Eva Brixi