Šárka VávrováDostala se mi do rukou publikace nazvaná Jak k nám tělo promlouvá. Vydalo ji nakladatelství Grada pod značkou Alferia. Knihu napsala Šárka Vávrová. Z obsahu jsem zjistila, kolik kapitolek bych si měla přečíst, abych se o sobě dověděla více, než se mi zatím podařilo. Ověřila jsem si, že za mnohé zdravotní potíže si člověk může opravdu sám. Tím, že si nerozumí a ani netuší, že by měl. Proto jsem se autorky zeptala:

O tom, že vše souvisí se vším, se začínáme přesvědčovat poté, kdy nás osud donutí více přemýšlet sami o sobě. Jenže to se stane zpravidla až tehdy, když je nám ouha, když nás sklátí nějaká nemoc, problém, nehoda. Proč si sami sebe neuvědomujeme dříve?

Většina lidí má přes den zapnutý tzv. autopilot, což znamená, že vůbec nevnímáme svoje pocity, emoce, sami sebe. Ať si toho jsme, nebo nejsme vědomi, nerozhodujeme se na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí. Prostě často rozhodneme, a poté teprve zjišťujeme, že jsme se takto rozhodli.

Před začátkem léta jste vydala zajímavou a poučnou publikaci právě o tom, jak k nám naše tělo promlouvá. Co to znamená, když začneme mít vysoký tlak, nadbytek cholesterolu, když zlobí oči nebo kolena. Co vás vedlo publikovat právě tyto informace?

Ráda bych zdůraznila, že se neprofiluji primárně jako psychosomatik, ale jsem především vztahový terapeut, kouč a herecký kouč. Před časem jsem vydala svou prvotinu Deník koučky, jež má představovat určitou encyklopedii možných životních problémů. V knize se zabývám čtyřmi oblastmi: partnerstvím, penězi, prací a volným časem. Na otázky týkající se zdraví však nezbyl prostor. A jelikož jde o velké téma, vznikl nový titul, který na danou problematiku poukazuje. Věnuji se v něm jazyku našeho těla, propojeného s myslí. Pouze přináším informace, jak některým onemocněním předejít a jak rozklíčovat jejich původ. Ve své praxi se věnuji zejména vztahům a při dotazování a vyprávění různých příběhů mi často klienti uvádějí své zdravotní potíže a chronické stavy. Já jsem tyto zkušenosti shrnula a zjistila, že jejich psychické potíže korespondovaly s tím, jaké měli v životě problémy, jak prožívali stres. Ukázalo se, že jde o stereotypy a já si je vždy důkladně zaznamenala a následně vnímala jejich opakující se efekt. V jejich pozadí vždy stojí stres, strach, emoce, vztek, bolest, úmrtí někoho blízkého, problémy ve vztahu, úzkost, obavy z budoucnosti nebo nezpracované problémy.

Stěžujeme si na všechno možné a říkáme tomu zjednodušeně tlak doby. Neomlouváme tím i svou vlastní neschopnost zvládat, co je potřeba?

Nemyslím si to, tlak této doby je opravdu veliký a značnou roli v tom hraje konzumní způsob života. Chceme mít lepší život. Lepší auto, něž má soused, chatu, dům na hypotéku, dovolenou v létě, v zimě a stále se za něčím ženeme, a to jsou věci materiálního původu. Zapomněli jsme žít ten normální život. Zapomínáme na sebe, na své potřeby. Plníme potřeby druhých a toho, co se od nás očekává. Srovnáváme se. Srovnáváme se se sousedem, kamarádem, nadřízeným nebo na sociálních sítích, kde nemáme dostatek lajků, dostatek followerů, nejsme dostatečně krásní, hubení, úspěšní a bohatí. Žijeme, vlastně ač je to velký paradox v dnešní době, kdy je všeho dostatek, ve věčném v nedostatku. Nedostatku sebehodnoty. Vědomí sama sebe, sebejistoty.

Na mnoho lidí se skutečně kladou extrémní nároky, ukázkovým příkladem jsou podnikatelky a manažerky, na nichž leží břímě businessu i péče o rodinu, jistá celospolečenská objednávka, jíž se snaží ony vyjít vstříc, často však platí i svým zanedbaným zdravím. Co s tím?

Věnovat se právě svému sebevědomí, což neznamená sebehodnotu, ale vědomí sama sebe. Být si vědomi toho, kdo jsme, co potřebujeme, kam míříme, kde je náš cíl, jaké jsou naše priority. Pokládat během dne sami sobě otázky: „Jak se cítím? Co potřebuji? Jak mi je?“ A vlastně i otázky typu: „Kdo jsem?“ Mnoho lidí totiž o sobě vůbec nic neví. Potlačené emoce znamenají nemoci. Tělo se brání tím, že ho neslyšíme, nevnímáme, ignorujeme. Jsme vždy poslední na konci řady. Před námi stojí děti, rodina, partner, práce, rodiče... a mnoho dalších. Pak se ptám: Kde jsem já? A na to odpovídá právě tělo a fyzické potíže. Poté nás tělo donutí se nad tím zamyslet.

Slýcháme také: pokud máte cíl a baví vás dělat to, co jste zvolili, nenechte se odradit, jděte za svými sny. A jdeme, pracujeme třeba i 20 hodin denně, několik let bez dovolené, nadšení pro věc je nevysychající řeka. Najednou však nemůžeme dál, mobil bychom nejraději vyhodili do popelnice, počítač ani neviděli. To však není řešení. Jak najít vhodný kompromis?

Tento stav je už za hranicí a říká se mu syndrom vyhoření. Pokud přejdeme tu hranici únosnosti, přijde syndrom vyhoření a pak nás už nezajímá to, zda musíme zaplatit hypotéku nebo koupit dítěti boty. Prostě jeden den už nevstaneme z postele. Tomuto stavu se musí předcházet, protože návrat je tak obtížný, že to trvá třeba i půl roku, než se dokážeme znovu zapojit do práce, kterou jsme kdysi tak milovali. Mozek prostě vypne tělo a nám dojdou potřebné hormony. Svým klientům radím, aby si našli nějaké prožitky radosti. Musí každý týden něco hezkého prožít, zasmát se, zaradovat. Dalším tipem jsou přestávky v práci. Probudit toho autopilota, kterého máme nastaveného, a přerušit tu kontinuitní práci tím, že si třeba dám svačinu jinde než u stolu v práci. Pokud možno venku na dvorku. Prostě vypnu a soustředím se chvilku na něco jiného než na práci. Oblíbené jsou také večerní záznamy alespoň třech hezkých věcí, které jsem ten den prožila. Donutíme tak mozek si znovu vybavit ten hezký pocit a vytvoří se v něm nové spojení – nová synapse, která nám dovolí se k tomuto zážitku opětovně vracet.

Psychosomatika se stává módním slovíčkem. Její principy však nastiňují mnohým cestu, učí nás souznít s přírodou, nepřemýšlet jen v excelu, číslech, ziscích, obratech. Často také dokáže skutečně pomoci, uvědomit si určité hodnoty. Čím ještě může být člověku užitečná?

Především tím, že vědomě vnímáme somatiku těla. To, co nám tělo ukazuje, jak mluví, co se v něm děje. Jsme vědomi a tam je možnost pracovat s mozkem a se zaběhnutými vzorci chování, které máme třeba z dětství.

Píšete o tom, co nám odkrývají potíže s ušima, se zuby, klouby nebo se zánětem žil – leckdo si řekne, že se tedy jednoduše problémů zbaví poté, co si přečte vaše slova. Ale tak jednoduché to zase asi není...

Moje kniha v žádném případě nemůže nahradit péči lékaře nebo odborníka. Pouze přináší informace, jak některým onemocněním předejít a jak rozklíčovat jejich původ. Jde o určitou filozofii, která mapuje možnosti, jak si od některých problémů těla ulevit změnou myšlení. Nenabádá nikoho k tomu, aby odmítal péči lékařů, pouze v souladu s léčbou lékařů doporučuje, jak pracovat s myšlením. Bohužel dnešní principy zdravotnictví jim neposkytují dostatek času, který by mohli svému pacientovi věnovat a popovídat si s ním i o jeho bolestech duše. Tato kniha by tedy mohla být pomocníkem při medicínské cestě k uzdravení a ukázat, jak najít prapůvod svých potíží a uzdravit ne­jen tělo, ale i duši. Pokud správně pochopíme nemoc, přinese to našemu tělu úlevu a duši klid. Dobrou zprávou je, že vše, co se pokazilo, se může napravit, postačí začít rozumět tomu, co nám tělo říká. A začít musíme nejdříve u sebe a svého vědomí. Nejlepším pomocníkem nám z počátku bude sebeláska. Pokud mám vztah sama k sobě, vím, co mi dělá dobře, a naopak, co mi nedělá dobře, a tak vnímám lépe své tělo. Tudíž bez sebelásky a vědomí toho, co prožívám, to jsou pouze prázdná slova.

Dají se nějak shrnout tělesné potíže nejvíce související s naším zaměřením na podnikání, snahou o to, aby žena byla finančně soběstačná, aby její firma dobře vydělávala?

Myslím, že tím jsou nejvíce zasaženy ženské orgány, kde žena musí plnit funkci v mužské energii, a potlačit tak svoje ženství. Svůj princip tvoření, bez boje, soutěživosti a ostrých loktů. A tak většina žen v poslední době řeší problémy s menstruací, neplodností, reprodukčními orgány, onemocněním prsů. Dalším rozšířeným psychosomatickým problémem je trávicí systém – nedokážeme mnoho věcí pochopit, přijmout nebo je musíme přijmout, aniž bychom s nimi souhlasili. Bolesti hlavy a migrény ukazují na tlak okolí nebo tlak, který vytváříme sami na sebe, a v neposlední řadě to jsou záda – naše opora, kterou tak často pod tíhou všech problémů ztrácíme. Nemluvím o stresu, který vyvolá další možné onemocnění.

Jaké nejjednodušší pravidlo doporučujete dodržovat ostatním, ale vy sama na ně občas zapomínáte?

Protože pracuji jako párový a vztahový terapeut, tak nejčastěji ženám říkám, že není potřeba dokazovat mužům, co vše zvládneme, jak jsme soběstačné a úžasné. Oni to vědí; a my jim tak dáváme najevo, že je nepotřebujeme, že se bez nich prostě obejdeme. I já si dost často musím připomínat, že jsem žena, jsem zranitelná, a můj muž je můj rytíř a já ho potřebuji k tomu, abych se cítila celistvá.

ptala se Eva Brixi
foto: Robert Tichý