Milujeme pohádky, protože v nich vítězí dobro nad zlem. Sem tam potřebujeme k životu iluzi, víru v lepší svět, jistotu, v níž se umíme pohybovat. Jistotu nám dát dnes nikdo nemůže, svět je turbulentní, jak jsme se naučili říkat. Ve hře je řada faktorů, které mění současné pořádky i nepořádky. Skončila doba radosti z toho, že něco platí a že se od toho odvíjí možnost předvídat, zařídit se do budoucna. Učíme se uvažovat jinak než před třiceti lety.

S chutí bychom využili služeb kouzelníka, který hůlkou mění to, co nám vadí. Rádi bychom uměli číst z křišťálové koule, která by nám umetla cestičku. To však nelze. Musíme vystačit s fakty, objektivním hodnocením informací, s analýzami ekonomů a svým zdravým rozumem. Podnikatelé k tomu přidávají silnou intuici, nepřeberné zkušenosti z businessu, nové poznatky, neobvyklou kreativitu, úctyhodné vize. A na tom se přece jen už dá trochu stavět. Jak hodnotí začátek roku 2025 Lukáš Kovanda, Ph.D., hlavní ekonom Trinity Bank, o tom je následující rozhovor:

Snad nejčastější otázka začátku roku: jak si povede česká ekonomika? Máme očekávat příznivější měsíce než dosud?

Česká ekonomika poroste výrazněji než loni, ale žádný zázrak to nebude. Lidé už nebudou pociťovat dramatický úbytek kupní síly jako v letech 2022 a 2023 a jejich životní úroveň by se mohla vrátit na úroveň roku 2019, pod níž se dosud nachází.

Oč mají firmy opírat své úvahy o budoucnosti? Má smysl vůbec něco plánovat, když se na celosvětové scéně děje tolik nepředvídatelného?

Firmy jsou na určitou míru nepředvídatelnosti zvyklé. Umět obstát v měnících se podmínkách, často i nečekaně se měnících, je podstatou trvalejšího podnikatelského úspěchu. Zlé je, že politici místo aby nepředvídatelnost tlumili, ji ještě umocňují. Například častými změnami daňových sazeb nebo novou a novou regulací, byrokracií a souvisejícími požadavky.

Co vzít v úvahu především? Klesající inflaci, politický vývoj v USA, změny v Sýrii, trvající konflikt na Ukrajině, stále značné ceny energií, nedostatek talentů?

Inflace by v tomto roce závažnějším problémem být neměla. Rizika číhají v geopolitické oblasti. S Trumpem v Bílém domě získají novou dynamiku stávající války, střety i tenze, ať jde o Ukrajinu, Blízký východ, či Tchaj-wan. Navíc může dojít na dosud vlastně bezprecedentní obchodní války. Ty by Česku uškodily jako málokteré jiné zemi. Ceny energií bohužel vysoké zůstanou, v porovnání s loňskem by však dále růst neměly. Nedostatek vhodných pracovníků je dlouhodobým problémem nejen Česka, ale i třeba Německa, jenž zrcadlí demografické stárnutí. To za rok nezměníme.

O čem vypovídá hospodaření státu a co lze v podnikání od toho odvozovat?

Veřejné zadlužení státu se stabilizovalo, alespoň v poměru k HDP. Avšak i za cenu zvyšování daní a odvodů. Místo, aby stát šetřil pořádně na sobě, dále tedy zatěžuje právě i podnikatele a ztěžuje podnikání. To je špatně.

Evropa stárne, a to nejen měřeno věkem obyvatelstva, ale zlenivěla také její mysl i ctižádost. Utápí se v regulacích a podléhá sebezničujícím mechanizmům. Mnoho nadšených zakladatelů firem z devadesátek to přestává bavit. Je šance najít cestu ven?

Šance určitě je, ale není vůle. Zejména není vůle mezi politiky – jak českými, tak bruselskými – cestu ven hledat. EU tak vskutku postupuje sebezničujícím způsobem. Pokud ale už americké korporace, banky i tamní miliardáři zavrhují klimatické cíle, diverzitu či inkluzi, je zjevné, že jsou to prodělečné činnosti. Jinak by u nich přece zůstali, jistě by si to před Trumpem obhájili, pokud by ziskovost zvyšovali. Leč ne, vyzkoušeli je a rádi se jich zbaví. Co teď bude se všemi těmi teoretiky, i v Česku jich je plno, co ještě nedávno kázali, že naplňování klimatických cílů i snaha o diverzitu či inkluzi nakonec podpoří ziskovost i ekonomiku jako celek? Ale hlavně: pokud Amerika upustí od toho, co není ziskové, co není růstové, zatímco Evropa při tom setrvá, nůžky hospodářské výkonnosti mezi oběma celky se dále rozevřou. Nyní ale bude zřejmější než kdykoli předtím, že Evropa se ekonomicky poškozuje sama a vědomě, snad dokonce záměrně.

Naopak vzniká řada technologických projektů, nápadů, podnikavost se nevytrácí, i Češi mění například svými patenty svět. To není zas tak špatné, co myslíte?

Samozřejmě, Češi mají podnikatelství, důvtip a nápaditost v krvi. Nebojím se o ně. Měli by ale dostat co největší prostor, aby se mohli rozvíjet. Jenže ten jim ubírají zásahy politiků, jejich regulace, a byrokratizace. V tomto ohledu je situace rok od roku horší.

Porostou-li v roce 2025 reálné mzdy, koupěschopnost lidí stoupne, firmám se zvýší odbyt. Rozhýbe to poptávku a nabídku, roztočí se kolo štěstí v české kotlině?

„Kolo štěstí“ to asi nebude. Budeme rádi, když se roztočí soukolí české ekonomiky alespoň tak, jak tomu bylo před covidem a válkou. Růst reálných mezd a pokračující vzestup spotřeby domácností by tomu měl zásadně napomoci.

Všichni se chceme mít stále lépe, méně pracovat, více brát. Je to opodstatněné?

Je to přirozené. Práce bolí. Na druhou stranu dává životu jedno z jeho klíčových naplnění. Soukromník si ohlídá, zda práce, kterou jeho zaměstnanec odvádí, dává smysl. A náležitě ji ocení. Horší je to ve veřejné sféře. V ní existuje stále určitá přezaměstnanost. Zaměstnanci ve veřejné sféře tedy často pobírají peníze, aniž odvádějí odpovídající práci. Je třeba redukovat počet zaměstnanců placených z veřejných rozpočtů, ale toho se politici bojí, neboť nechtějí ztratit voliče.

Spousta lidí se také těší na důchod, ale finančně není příliš zajištěna pro případ náhlých změn, ztráty soběstačnosti apod. Dokáže nynější důchodová reforma přimět zejména střední a mladší generaci, aby na závěr života víc myslela a využila například DIP a jiné možnosti k důstojnému stáří?

Důchodová reforma – stále tedy spíše sada parametrických úprav – je krok správným směrem, stejně jako DIP. I tak se lidé musí starat o své zajištění na stáří již od mladého věku, kolem 20 nebo 25 let, pokud chtějí mít stáří vskutku důstojné, a ne pouze o suchém chlebu a vodě. Od mlada mohou investovat třeba do akcií skrze právě DIP. Začít mohou s částkami, jako je 500 Kč měsíčně, což je pro většinu mladých zvládnutelné.

Jak se asi cítí malý český zahrádkář, když pozoruje rozhádanou českou vládu? A co z toho plyne pro ekonoma, analytika, který si dává věci a jevy do souvislostí?

Hádky na politické scéně patří k demokracii. Je třeba je brát s nadhledem. Navíc, mnozí politici se hádají jen před kamerami, jakmile ty se vypnou, normálně spolu mluví jako dobří známí. Politika je taky trochu divadlo pro masy. Na druhou stranu je pravda, že na dlouhodobých krocích typu zmíněné důchodové reformy by měla panovat shoda napříč politickým spektrem. A je velkou chybou, že tomu tak nyní. Reforma tak zase může být zrušena, jako před deseti lety ta tehdejší Nečasova.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi