Řecký parlament o víkendu schválil další balík úsporných opatření, kterým eurozóna podmiňuje poskytnutí druhého záchranného balíku ve výši 130 mld. EUR. Finanční trhy tento krok ocenily růstem cen většiny aktiv. Pokud bude první tranše pomoci skutečně uvolněna, Řecku se podaří krátkodobě odvrátit bankrot, který jinak hrozí v březnu, kdy bude splatná část dluhopisů země ve výši 14,3 mld. EUR.

Dlouhodobé perspektivy země jsou však stále nejisté. I když finálně dojde k dohodě se soukromými věřiteli o odpisu až 75 % jimi vlastněného dluhu, řecké zadlužení zůstane stále velmi vysoké. V praxi to znamená, že jinou demokratickou cestou než drakonickými úsporami se Řekové vydat nemohou.

Obyvatelstvo se v ulicích bouří proti podmínkám zahraniční pomoci, požaduje odchod z eurozóny a znovuzavedení domácí měny. Řecké veřejné finance však stále dosud nejsou schopny generovat primární přebytek. To znamená, že i kdyby se nakrásně Řecko odchodem z eurozóny zřeklo svých závazků a vymazalo svůj dluh úplně, ani tehdy nebude stát schopen financovat štědré sociální výdaje a celý svůj chod bez dluhů, tedy pouze ze svých příjmů. A o tom, že by v takové situaci Řecku již nikdo nepůjčil, asi pochybuje málokdo. Zákonitě by musela následovat ještě tvrdší úsporná opatření, privatizace veřejného majetku a řecké obyvatelstvo by oslabením drachmy přišlo o velkou část svých úspor. Řecká ekonomika je relativně uzavřená, příliš toho nevyváží, takže oživení zahraniční poptávky po zboží zlevněném oslabením měny je také spíše teorií. Ani turisté by se do nepokoji zmítané země v takové situaci příliš nehrnuli.

Zdá se tedy, že dlouhodobá zahraniční finanční infuze vyměněná za důsledné plnění úsporných opatření, vynucené možná i mezinárodní kuratelou nad řeckými veřejnými financemi, je celkově méně bolestivým řešením. V praxi to bude znamenat podobné radikální řezy jako u alternativy popsané výše, pro pacienta však o trochu šetrnější a pro chirurga ne tak vysilující. Pacient však v první řadě musí chtít, resp. chtít nejen nyní, ale také po volbách, protože uzdravení bude dlouhé roky trvající proces. Řekové v ulicích nevědí, za co bojují. Možná si neuvědomují, že na svém vlastním státním bankrotu žádná země ani její obyvatelstvo nikdy v historii celkově nevydělaly.

Lukáš Vácha, Conseq Investment Management, a.s.

Lidé i firmy pod hrozbou inflace přesouvají investice do realit

Loňský rok přinesl oživení realitního trhu. Objem investic a aktivita na trhu byly výrazně vyšší než v předchozích třech hubených letech, i když zdaleka nedosáhly rekordního roku 2007. Aktivní byli nejen velcí institucionální investoři, ale také jednotlivci, o čemž výmluvně svědčí nárůst objemu nově poskytnutých úvěrů téměř o polovinu oproti roku 2010. Hlavní příčinou je bezpochyby významný pokles cen v minulých třech letech. Zejména v případě rezidenčních nemovitostí ve velkých městech způsobilo oživení také částečné narovnání disproporce mezi cenami nemovitostí a výší jejich nájmů.

Nemovitosti tak zažívají svůj „come back" jako investiční aktivum. Po splasknutí přemrštěných cen tak opět začíná platit klasická teze, že investice do realit je jedním z konzervativních způsobů uložení peněz a v dlouhém období chrání před inflací. Pro řadu investorů mají oproti ostatním aktivům i dvě velké výhody. V první řadě si na ně lze fyzicky sáhnout a dobrý pocit z vlastnictví je tedy o řád silnější než v případě výpisů z majetkových účtů cenných papírů. Druhou, lehce „pofiderní", výhodou může být skutečnost, že investoři skutečnou hodnotu svých nemovitostí reálně zjistí až v okamžiku případného prodeje. Nevidí ji na webových stránkách, ani jim ji nikdo neposílá ve formě výpisů, takže mají mnohem menší „nervy" při případném poklesu trhu.

To však někdy navozuje nebezpečnou iluzi, že hodnota realit je snad stabilnější než ceny ostatních aktiv. Zejména investoři v USA nebo ve Španělsku, ale konec konců i v ČR, kteří investovali na vrcholu tzv. „realitní bubliny" před třemi nebo čtyřmi lety, jsou výmluvným důkazem, že tomu tak není.

Nemovitosti jsou aktivum jako akcie, dluhopisy či komodity, a rozhodně by tedy měly být součástí portfolia každého rozumného investora. Všeho však s mírou. Sázet výlučně na jejich nadpřirozenou schopnost ochránit investované peníze se nevyplácí, jak jsme se měli možnost v uplynulých třech letech přesvědčit i u nás.

Lukáš Vácha, Conseq Investment Management, a.s.

V loňském roce značně poklesl zájem o stavební spoření

Stavební spořitelny pocítily v loňském roce snahy vlády o snížení atraktivity stavebního spoření. Objem nových úvěrů klesl o 17,5 % na 48 miliard korun a snížil se i počet nově uzavřených smluv (685 tis. proti 906 tis. v roce 2010). Ministerstvo financí totiž podle vyjádření svých představitelů nevidí důvod, proč dále zvýhodňovat jeden finanční produkt oproti jiným, obzvlášť v situaci, kdy zdaleka ne všechny peněžní prostředky naspořené ve stavebních spořitelnách jsou využity pro svůj původní účel – pro financování bydlení. Státní podpora byla proto snížena na maximálně 2000 korun ročně. V dalších letech se navíc počítá s jejím omezením pouze na financování vlastního bydlení. Jeden z nejoblíbenějších způsobů ukládání soukromých úspor v České republice se tím stává méně zajímavým.

Logicky se nabízí otázka, kam se drobní střadatelé od stavebního spoření přesunuli. Část soukromých úspor se zaměřila na novinku uplynulého roku – státní dluhopisy pro občany, zbytek skončil tradičně na bankovních účtech. Peníze v bance se zdají být uložené naprosto bezpečně a za normálních podmínek tomu tak skutečně je. Banka působí zvenčí jako nedobytný trezor, navíc vklady u ní jsou pojištěny Fondem pojištění vkladů. Nicméně toto pojištění platí pouze do výše asi 2,5 mil. Kč (ekvivalent 100 tis. EUR). Vývoj na finančních trzích v posledních třech letech ukazuje, že padnout může libovolně velká finanční instituce. Je tedy třeba zvažovat rizika, která s sebou přináší uložení úspor u jakéhokoliv subjektu.

Pro konzervativně smýšlejícího člověka se jako alternativa stavebního spoření nabízejí nejrůznější typy bankovních vkladů (běžný účet, termínovaný vklad apod.) nebo o něco lépe úročené státní dluhopisy, které jsou nejsnáze dostupné přes podílové fondy. Jaká je pravděpodobnost úpadku některé z komerčních bank v porovnání s českým státem, jenž patří z pohledu relativní výše veřejného zadlužení mezi evropské premianty, na to už si musí odpovědět každý sám. V horizontu delším než jeden či dva roky je ovšem nezbytné v rozumné míře zapojit do portfolia také rizikovější aktiva, jako jsou např. akcie či na ně zaměřené podílové fondy, které mají vyšší potenciál zhodnocení. Jinak hrozí, že část úspor znehodnotí inflace.

David Kufa, Conseq Investment Management, a. s.