Jsou obory, kterým se daří i v době ekonomické nejistoty. A starožitnosti, respektive užité umění, k nim rozhodně patří. Potvrzuje to i Martin Cinolter, který měl ke starožitnostem blízko už od mládí.

Otevření jeho prodejny Starožitnosti Antiques Cinolter v roce 1991 ale předcházela i souhra náhod. Od té doby sídlí na stejném místě, v samotném srdci Prahy, kde je obklopen historií a spoustou krásných věcí. Do práce se tedy každý den těší. Zároveň ale rád cestuje, a v zahraničí hledá i poklady do svého obchodu. Už se mu ale stalo, že jel přes půl světa, aby tam našel šperk pocházející z Čech. Jaké další příběhy se s jeho obchodem pojí?

Proč zrovna starožitnictví? Měl jste k němu vztah vždycky, nebo to bylo spontánní rozhodnutí?

Řekl bych, že v podstatě kombinace obojího. Svět starožitností jsem objevil už v mládí a trochu paradoxně přes fotbal. Shodil jsem tehdy míčem pohár, rozbil ho a slepil nějakým levným lepidlem. Byl to starý barokní kousek a maminka mou snahu o jeho záchranu samozřejmě brzy odhalila. Ale místo aby mi vynadala, vysvětlila mi, jak krásná a hodnotná věc to je. Otevřelo mi to oči. Později jsem začal navštěvovat grafickou školu v Hellichově ulici. Nedaleko bylo starožitnictví, kde se mi líbila spousta věcí a chodil jsem se na ně často dívat. Prodavači z toho sice nebyli nadšení, mě to však neodradilo. Také jsem začal nosit hodinky po dědovi a později si koupil své – stříbrné od značky Mondia. Podobné záliby jsem měl i na vysoké škole a 12 let jsem se profesionálně věnoval historickému šermu. Potom se bohužel naše skupina rozdělila a já byl najednou bez práce. Sedět doma mě nikdy nebavilo, a proto, když mě oslovil kamarád, abych s ním začal prodávat starožitné hodinky, neváhal jsem. Spolupracovali jsme sice krátce a naše cesty se rozešly poměrně brzy, ale já už jsem s jistotou věděl, že mi práce v prostředí starožitností vyhovuje, dává mi vnitřní svobodu a naplnění.

Krátce nato jsem založil vlastní starožitnictví, firmu Antiques Cinolter s.r.o. Od začátku mám prodejnu přímo tady v centru Prahy, kde jsem neustále v kontaktu s historií, s krásnými věcmi, které za sebou mají často i zajímavý příběh. V každém případě dělají radost, mnohdy jsou i užitečné. A to jsou důvody, proč chodím každý den do práce rád.

Obchod tedy vedete už přes 30 let, jak se za tu dobu změnil trh se starožitnostmi?

Určitě je jiný. I starožitnosti, nebo jak já říkám užité umění, podléhají módním vlivům. Když jsem začínal, byl největší zájem o empír, baroko, rokoko, kdežto dnes jsou více oblíbené Art deco a 50. a 60. léta. Zájem je ale samozřejmě i o další styly. Stačí se podívat na domy a starožitnosti z té doby a dojde vám, že design užitého umění je naprosto nadčasový a dokáže oslovit široké spektrum generací. Dalším takovým příkladem je prsten Trinity od Car­tiera, který byl poprvé navržen téměř před sto lety. Kombinoval kroužky ze tří barev zlata a byl cenově dostupnější pro širší veřejnost. V podstatě hned se stal hitem a časem i klasikou, která už dávno neoslovuje jen původní cílovou skupinu. Dnes může mít i velmi netradiční podobu, jeden kroužek třeba keramický nebo osázený diamanty. Právě takové jednoduché, ale geniální nápady přežívají desítky let, někdy i staletí, a stejné je to s doplňky, nábytkem atd.

Z jakého období jsou nejstarší a nejno­vější kousky? A jaký předmět byl úplně nejdražší?

Nejstarší tu máme samozřejmě diamanty. Ale najdete u nás třeba dřevěnou sošku z období 3500 let př. n. l. Takové unikáty však málokdy prodávám, často si je nechávám. Jde totiž o výjimky, pro které musíte do specializovaných starožitnictví. V mé prodejně jsou běžně kousky staré maximálně 200–300 let. Hodně záleží na specializaci obchodů. Záběr veškerého užitého umění je obrovský. Jen když si vezmete porcelán, šperky, hodinky, kompasy, dalekohledy, hodiny, nábytek, věci ze dřeva, známky, mince, pohledy, hračky. Oblastí je tolik, že to nikdo nemůže uchopit komplexně. Dnešní doba přeje spíše těm, kteří se specializují na určitý konkrétní segment.

V českém prostředí to není jasně dané, ale už věci ze 70. let minulého století je možné považovat za starožitnosti. Někdy je ta hranice poměrně zřetelná, jindy rozostřená. V zahraničí funguje dělení na vintage a antiques, což jsou předměty staré 70 a více let.

Nejdražší jsem tu měl např. obraz známého francouzského impresionisty a vzácný šperk s bohatou historií a velkým množstvím drahých kamenů, který patřil královským rodinám. Náš obor je hodně o diskrétnosti, proto detaily neprozrazuji. Můžu ale říct, že nám rukama prošel i pohár polského krále Augusta III. Rexe.

Kdo jsou vaši zákazníci a jak v tomto ekonomicky nejistém období nakupují? Je předvánoční sezóna výrazně silnější?

Sice máme obchod v turistickém centru Prahy, ale já jsem vždy chtěl prodávat hlavně Čechům. Když jsme začínali, přišli sem maximálně dva Češi za den, a to ještě omylem. Chtěli totiž na úřad, který tu býval dříve. Jinak převažovali cizinci. Časem se mi však podařilo oslovit české zákazníky a nyní už na turistech nejsme závislí.

Na druhou stranu i náš obor podléhá módním vlivům, krizi apod. I v krizi část lidí hodně vydělává, přestože druhá část výrazně ztrácí. Vždy se ale najdou ti, kteří si mohou dovolit investovat do věcí. A v takovém období se prodávají spíš dražší kousky a majetek se přesouvá. Vliv recese se u nás tedy projevuje, ale spíš v tom, co lidé nakupují. Momentálně cítím lehký útlum a vidím, že se klienti zajímají o dobrou střední kvalitu. Výjimku ale tvoří špičkové šperky a starožitnosti, stejně jako například u aukčních domů.

Posledních pět let je poměrně turbulentních a úplně vymizely vrcholy sezóny. Dříve to byl slabší začátek roku, nákupy na jaře, lehký útlum v létě a druhý vrchol sezóny pak na konci roku. Nyní prodáváme víceméně pořád stejně, výkyvy sice jsou, ale menší.

Kdy jste začali prodávat i online a jak vám to funguje?

Už před mnoha lety jsem tvrdil, že internetový prodej je budoucnost a pozornost se skutečně přesouvá tímto směrem. Celý trh posunula do světa onlinu covidová krize. V našem případě funguje především koncept see online, buy offline. Užité umění je totiž emotivní záležitost, prodáváme emoce, krásu a skutečnou
hodnotu.

Jste hodně aktivní na Instagramu. Osvědčil se vám hlavně marketing na sociálních sítích?

Ano, sociální sítě všeobecně k propagaci využíváme. Je to zásluha našich mladých kolegyň, které se jim intenzivně věnují. A je vidět, že je ta práce baví. Podle mě jde o to, že například výrazný porcelánový hrneček potřebuje svůj prostor, je to individualita, která má svoji osobitost a my na ni tímto způsobem upozorníme. Nesmíme ho ale s ostatními zavřít do jedné místnosti. Moc krásných věcí pohromadě nikdy nefunguje. A právě v tom je výhoda online světa. Můžete si věc v klidu prohlédnout z pohodlí domova.

A jak vidíte budoucnost celého tohoto odvětví?

Myslím si, že v našem oboru bude mít vždy pevné místo kamenný obchod, kde si budete moct šperk vyzkoušet nebo se na něj zblízka podívat. Naopak v online prostředí si ho zase snadno porovnáte s konkurencí. Pouhá fotografie však nikdy nevyvolá tak silné emoce jako reálná zkušenost, v tom je digitální prostředí nedostačující.

Budoucnost vidím ve spojení offlinu a onlinu a již zmiňované specializaci – celý obor je náročný na znalosti a vědomosti, navíc se pořád rozšiřuje a je čím dál složitější. Dnes už sem spadají věci staré 30–40 let. A naše doba užitému umění nahrává, protože žijeme v období konzumu. Současné výrobky nejsou tak kvalitní jako dřív a mnozí raději sáhnou po starožitném kousku. My tedy vlastně recyklujeme to, co je kvalitní, a vdechujeme hodnotným předmětům nový život.
Obchod s užitým uměním je o důvěře, privátních službách, a samozřejmě i osobnosti starožitníka. Domnívám se tedy, že nikdy nebude masovým businessem.

připravila Dana Halušková