Zapomněl jsem si v práci mobilní telefon. Čím jsem starší, tím se mi to stává častěji. S tím už asi nic nenadělám. A chvíle bez mobilu mi připadají delší a delší a také jaksi bolestnější. I když nemusím vyřizovat důležité telefonáty, posílat SMSky nebo brouzdat po internetu, připomínám si, že „přítele na telefonu “ postrádám nejméně dvakrát do hodiny. Ptám se, jak jsem bez tohoto chytrého zařízení mohl vůbec půl století existovat. Rodiče už své děti bez mobilu nepustí ani na minutu ven, manželé si navzájem téměř nepřetržitě zjišťují svoji polohu a činnost, kdykoli se od sebe na chvilku odloučí. Vím, že smartphone umí milión věcí, že dokáže být nepostradatelným pomocníkem v nouzi, že se stává znakem společenské prestiže. Ale je život bez něj už opravdu nemožný? Asi ano, vždyť si ho nakonec pořídili i jeho zapřísáhlí odpůrci. Mladí lidé by považovali zákaz používání telefonu za nejhorší představitelný trest. Jen si nejsem jistý, jestli tahle závislost nevypovídá spíše o člověku než o přenosném elektronickém zařízení s čipem a anténkou, bez něhož už dnes neuděláme jediný krok.

Pavel Kačer