Někdy se člověk ocitne v samém centru dění. Před 27 lety jsem šel se studenty v tom památném pochodu pražskými ulicemi z Albertova a skončil v první linii na Národní třídě, kde nás zastavil kordon příslušníků pohotovostního pluku SNB. Nikdy nezapomenu na atmosféru, která tam tenkrát vládla. Na ten ohromný vzdor a odhodlání postavit se komunistickému režimu a vynutit si lepší budoucnost. Co následovalo pak, všichni víme. Stal se úplný zázrak, lidé prožívali chvíle štěstí z náhle získané svobody. Věřili jsme, že od nynějška se nám bude žít už jen dobře. Euforie však postupně vyprchala, nastaly opět všední dny, první zklamání, neúspěchy a podvody. Přesto, že se ideály zcela nenaplnily, ani nemohly naplnit, je dnešek nesrovnatelně jiný, nadějnější, barevnější než bývalý šedý, oprýskaný, znásilněný svět řízený jednou stranou. Měli bychom to mít na zřeteli, když se nám zdá, že zase všechno je špatně, nic nemá smysl a není vidět světlo na konci tunelu. Škoda, že se nemůžeme vrátit o desítky let nazpátek. Jen na chvíli, na týden, na dva, abychom měli opět čerstvé srovnání jako krátce před a po 17. Listopadu 1989.

Pavel Kačer