Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu potvrdil v pořadu Otázky Václava Moravce závěry šetření, ze kterých vyšlo najevo, že Ministerstvo životního prostředí aktuálně používá přes 120 informačních systémů, které navíc nejsou vzájemně propojeny. Problematika informační infrastruktury a systémů však sahá do celé státní správy. Z velké části se ale jedná o problém technologický.

Ministerstva i všechny složky státní správy využívají z historických důvodů stovky různých informačních systémů. Některé z nich jsou zastaralé, některé částečně nefunkční, jiné naopak pomáhají řešit každodenní agendu a chod státní správy si není možné bez těchto systémů představit.

„V pomyslném ideálním světě by bylo výhodné používat pouze jeden systém, který by dokázal spravovat všechny informace, které úřady pro svou činnost potřebují. A to i napříč ministerstvy a úřady. Důvodem je využitelnost stejných dat pro různé účely a centrální evidenci všech informací na jednom místě. Na otázku, proč tomu tak v praxi nemůže být a proč se nedaří počet systémů redukovat na rozumnou míru, se však nabízí hned několik odpovědí,“ upřesňuje Lenka Uzun ze společnosti Servodata.

Zděděno z minulosti

S narůstajícími možnostmi informačních technologií se od 90. let minulého století úřady začaly vybavovat zcela novými systémy pro ukládání a zpracovávání veškeré agendy. Nově vyvíjené a zaváděné systémy byly přizpůsobeny aktuálním technologickým možnostem, legislativě i samotným potřebám úřadů. Všechny tyto tři prvky se ale velmi rychle vyvíjejí. Údržba a aktualizace komplexních informačních systémů je proto technologicky i finančně velmi náročná. Technologické překážky přitom mohou často znamenat mnohem větší problém než způsob zadávání veřejných zakázek v oblasti ICT nebo odpovědnost jednotlivých manažerů.

Při modelové situaci využívá určitý úřad pro konkrétní agendu informační systém XY více než dvacet let. Za tu dobu bylo do tohoto systému vloženo obrovské množství informací a pracuje s ním několik tisíc uživatelů. Systém zpočátku fungoval efektivně, postupem času se však nároky na jeho využití neustále zvyšovaly a docházelo tak k jeho dalšímu rozšiřování, a to jak na softwarové, tak na hardwarové úrovni. Porovnáme-li však technologickou úroveň a původní záměr využití při zavádění tohoto systému před dvaceti lety se současností, najdeme propastné rozdíly. Proto bylo pro některou novou agendu a projekty, nebo jako reakce na změny v legislativě zavedeno několik dalších samostatných systémů.

Tak se dostáváme až k dnešnímu stavu, kdy je paralelně využíváno neefektivní množství systémů, které je náročné spravovat a ještě náročnější zajistit jejich propojení tak, aby mohly vzájemně využívat určitá data. „Tato problematika se však zdaleka netýká pouze České republiky. Obdobné problémy řeší nejen státní správa, ale i velké firmy. Ze značné části jde totiž o problematiku apolitickou, která souvisí s vývojem informačních a komunikačních technologií jako takových,“ dodává Lenka Uzun.

Proč nevytvořit jeden nový?

Pro specifické účely bude vždy potřeba využívat oddělené systémy. Kromě samotné funkčnosti hraje určitou roli i bezpečnost a zpřístupnění některých systémů online. Na druhou stranu by bylo možné některé systémy státní správy sloučit a některé nahradit modernější variantou. Celou problematiku však výrazně ovlivňují dva faktory: převod dat z původních systémů do nového a proškolení tisíců uživatelů, kteří řadu let využívají určité systémy a pracují s nimi každý den. Jde přitom o systémy, kde je kladen zvýšený důraz na zabezpečení (přeci jen jde o systémy uchovávající mimo jiné i záznamy o všech občanech naší země), robustnost a masivní objem dat.

To vše ale samozřejmě neznamená, že daná situace není řešitelná. Naopak, je možné využít běžný postup. Provést analýzu všech aktuálních systémů, na jejím základě připravit projekty pro nahrazení, sloučení či propojení tam, kde to bude efektivní, připravit řešení a zahájit implementaci. Stále ale platí výše uvedené, z čehož plyne značná technologická a potažmo i časová a finanční náročnost.

(tz)