Česká republika byla na půdě Evropského parlamentu, konkrétně na semináři „Problémy ve spolupráci v oblasti kvality a bezpečnosti potravin na vnitřním evropském trhu“ dne 20. března 2013 obviněna z účelové manipulace s fakty o polských potravinách a z neopodstatněného boje České republiky proti dovozu polských potravin.

Podle vystupujících polských představitelů dozorových orgánů i místopředsedy AGRI výboru EP Czeslawa Siekierskiho jsou polské dozorové orgány plně funkční a polské potraviny vysoce kvalitní.

Z českého pohledu se ale toto tvrzení zdá zcela neopodstatněné a dokonce nepravdivé. Jaká je skutečnost? Pro ilustraci je výčet polských potravinářských afér, které byly zahájeny v březnu loňského roku technickou solí používanou téměř 10 let pro výrobu potravin. Pokračovala vaječná melanž z provozoven neschválených pro produkci potravin, kyselina mravenčí v kysaném zelí (opakovaně), slupky z kakaových bobů místo kakaového prášku v kakau (opakovaně), jed na krysy v sušenkách, rozsáhlá aféra s náhradou drahého hovězího masa koňským – distribuováno prakticky do celé EU. Všechny tyto polské potravinářské problémy vyvrcholily v současné době zjištěním, že se v Lodžském vojvodství vyrábí masné výrobky z masa z uhynulých zvířat, a to dokonce po dobu 20 let.

Jsme přesvědčení, že ve světle těchto faktů, je zcela zřejmé, že v Polsku je výrazný systémový problém s kontrolou potravin a dozorové orgány jsou nefunkční nebo fungují velmi špatně. Jinak by se nemohlo stát, aby dlouhých 10 let žádný kontrolní orgán v Polsku nepřišel na to, že se do potravinářských výrobků používá místo potravinářské soli, sůl technická a dlouhých 20 let nezjistila veterinární správa, že masné výrobky jsou vyráběny z uhynulých zvířat. Zvláště pokud by byl, jako je tomu v ČR, na jatkách prakticky neustále přítomen veterinární dozor.

Jestliže tedy není možné se spolehnout na polské dozorové orgány, pak je z našeho pohledu lepší zavést zákaz dovozu potravinářských výrobků z Polska do té doby, než si dají na polské straně tyto záležitosti do pořádku. Lze se pak oprávněně domnívat, že s výše uvedeným přímo souvisí i vynikající cena polských produktů a následně pak enormní zájem obchodních řetězců polské potraviny nakupovat. Z výše uvedených skutečností je ale jasné, že nejde o žádný boj o český trh mezi českými a polskými výrobci, jak Poláci rádi uvádějí, ale především o ochranu českého spotřebitele. Navíc, bez ohledu na množství často opakovaných kauz, nemá český spotřebitel doposud prakticky vůbec žádnou šanci se dozvědět, co vlastně polské potraviny obsahují a často ani to, že byly vůbec v Polsku vyrobeny, což je zřejmé zejména u privátních značek obchodních řetězců.

(tz)