Když jsem na začátku roku oslovila Mgr. Ing. Irenu Melounovou, obchodní náměstkyni firmy Kooperativa vod družstvo, otázkou, zda jí pomáhá umění nejen v osobním, ale i v profesním životě, dostala jsem přenádhernou odpověď. Dlouho jsem na její slova nemohla zapomenout a přemýšlela jsem, jak je dál zúročit.

Cítila jsem, že jmenovaná společnost dokáže nabídnout odběratelům víc než jen výrobky z kovu, na přání i s designem v hlavní roli. Do stožárů na veřejné osvětlení se promítá stále více duch jmenovaného subjektu, totiž smysl pro novinky, které nám život nejen zpříjemňují, ale i zkrášlují, které v sobě nesou další, mnohorozměrné poselství. Nakonec vznikl následující rozhovor:

V lednovém čísle naší Madam Business jste naznačila, že umění do vašeho života patří stejně jako do života výrobního družstva, v němž manažersky působíte. Co se pod tímto snoubením ale vlastně skrývá?

Pracuji ve firmě Kooperativa vod družstvo, které od svého založení v roce 1969 zásobovalo celé tehdejší Československo kovovými klecemi pro zemědělství, zárubněmi a stožáry. Ruku v ruce s ekonomickou transformací se proměnily požadavky na výrobky a firma se čím dál tím více orientuje na zakázkovou výrobu jak podle vlastních návrhů, tak podle návrhů architektů, projektantů a umělců. Pro mě osobně má slovo umění mnohem větší význam, nejen umění ve smyslu uměleckých děl, ale v širším pojetí odvozené od slovesa umět. Takže naši svářeči, dělníci, konstruktéři a technici umí neuvěřitelné věci, vymýšlejí zlepšení relativně obyčejných běžných předmětů, a co hlavně, dokážou to vyrobit tak, aby předměty měly velkou užitnou hodnotu a byly bezpečné.

Spolupracujete tedy s designéry či umělci při vývoji vašich produktů? Vím, že se pyšníte designovými stožáry veřejného osvětlení...

Spíše zhmotňujeme jejich tvůrčí myšlenky a nápady, konstruujeme a vyrábíme to, co naskicují, spolupracujeme v určité symbióze a tvoříme krásné věci. To jsou projekty pro umělce a designéry dle jejich návrhů. A pak máme vlastní vývoj designových výrobků, ale tam jdeme cestou od materiálu k estetice a testujeme možnosti strojů a postupů práce na nich, co nám ještě dovolí. To odvezeme na výstavu či veletrh a ptáme se potenciálních zákazníků, jestli se jim to líbí, jestli by něco podobného někdo chtěl mít ve svém městě, v nové městské výstavbě. A takhle máme originální stožáry v opravdu malých obcích a městečkách, které se rozhodly kultivovat veřejný prostor nejen designovými lavičkami a odpadkovými koši, ale i elegantními stožáry.

Jak vznikl tento příběh?

Myslíte konkrétně tu spolupráci s umělci? Asi nejznámějším z nich je Krištof Kintera, kterého podle firemní legendy před zhruba 15 lety můj táta zahlédl při vaření kávy v kuchyňce, jak běhá po parkovišti a výrazně gestikuluje. Ten neznámý ho natolik zaujal, že vyšel před budovu a oslovil ho s otázkou, co se mu přihodilo. A mladík se rozčiloval, že firma, která se honosí tím, že je jednička ve výrobě stožárů pro veřejné osvětlení, odmítla vyrobit jeho lampu. Ukázalo se, že ho odmítl konstruktér s tím, že jeho plán je příliš odvážný, nepůjde to zkonstruovat v technických parametrech, že to staticky nevyjde a nepůjde to vyrobit dle norem. A táty se to samozřejmě dotklo, takže zavelel, že se to rozhodně zpracuje, navrhne a vyrobí. A tak to začalo. A když někdy ve svém díle Krištof Kintera řeší veřejné osvětlení a potřebuje stožáry, děláme mu odborný servis. Jsme zvyklí být subdodavateli velkých firem a velkých projektů na dálnicích, železnici, ale pracovat pro někoho tak inspirativního, jako je Krištof Kintera, to je zcela jiná liga.

Odborníci se shodují, že se dnes velmi těžko kvalifikuje, co vlastně umění je, a co není, protože svoboda projevu je nekonečná, každý z nás může vyjádřit, co cítí, odhalit své vnitřní já, a to v jakékoli podobě. A zda z toho vznikne umělecké dílo, patrně ukotví až čas a zájem publika. Jaký na to máte názor?

Když jsem byla na kutnohorském gymnáziu, jednou jsme při nějaké hluboké filozofické debatě v nočních hodinách se spolužákem řešili, že určitě někde ve světě nyní tvoří umělci, o jejichž tvorbě si budou vyprávět následující generace, a my třeba žijeme vedle nich a vůbec o nich nevíme. Stresovalo nás, že to největší umění propásneme. Třeba jako je notoricky známý Van Gogh. V literatuře by to byl Franz Kafka nebo portugalský básník Fernando Pessoa, jehož dílo objevili náhodou v truhle až po jeho smrti. Byl to obrovský básník a spisovatel, ale nikdo, nebo skoro nikdo, jeho ani Kafku za jejich života neznal, nečetl, neuznával. My máme sídlo v Uhlířských Janovicích, odkud pochází jedna z nejlepších současných, troufnu si říct, světových spisovatelek Radka Denemarková. Kdybyste se na náměstí zeptala na to jméno, opět se odvažuji tvrdit, že více než polovina, naprostá většina nebude vůbec tušit, že někdo takový žije. V současné době, ještě za života umělců, jsou díla, která vás osloví a mají hlubší myšlenku, kterou vyjadřují; myslím, že ta hranice mezi uměním a kýčem nebo mezi uměním a prostou svobodou projevu, za kterou není nic víc než touha šokovat, je velmi tenká, ale existuje. A ten cit pro rozpoznání hranice se kultivuje, učíme se ho chozením do galerií, na výstavy, v hodinách dějin umění a podobně. Mně ho pomohl začít hledat pan učitel Jiří Černý v základní umělecké škole. A pak jsem měla na gymplu hodiny se skvělou profesorkou dějin umění paní Blanku Altovou.

Umění má také lidi stmelovat, nabízet východiska, povzbuzovat k diskuzi, šířit víru v dobro. Má učit lidi objevovat nové obzory, přemýšlet o tom, co je hodnota a proč... Nechtěli bychom po této disciplíně lidského konání ale až příliš?

Určitě ne. Mělo by to být smyslem lidské existence objevovat nové obzory, a hlavně je překračovat a rozšiřovat, jak v umění, tak ve vědě. U šíření víry v dobro mám trochu husí kůži, je totiž strašně těžké dobro definovat, a říká se, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly...

Nakolik dokázal například design některých vašich výrobků ovlivnit zájem zákazníků, odběratelů?

Jsou to zatím desítky realizací, protože jsou časově mnohem náročnější, než výroba a prodej klasických trubkových stožárů z katalogu. Ale tyto vlaštovky začínají přilétat čím dál častěji. Expandovali jsme s designem nejen do Prahy a Středočeského kraje, ale i za hranice regionu, máme realizace v Ostravě, chystáme větší projekt v Beskydech, ve vinařství na jižní Moravě. Je těžké se vymanit nejen z nějaké škatulky, ale postupně se nám to díky kolegům z obchodu a marketingu daří.

Co řešíte právě nyní v businessu a propojení s krásnem?

Nevím, jestli pojem krásno není pro naši kovovýrobu příliš vznešený! Ale tak Boudník i Hrabal pracovali v továrně.

Nejsou odběratelé stále ještě příliš konzervativní? A bylo by odvážné pobídnout je k větší kreativitě? Jsou ochotni utrácet peníze za „více designové kousky“?

Myslím, že trend kultivace veřejného prostoru nabírá na síle. Byla jsem před pár dny na konferenci Pojďme dělat město a viděla jsem neuvěřitelné odhodlání, velké nadšení a entu­ziasmus jednotlivých lidí, kteří sami za sebe jdou a proměňují zanedbaná prostranství a parky tak, aby v nich lidi mohli trávit více času a setkávat se. A samosprávy pomáhají participací k tomu, aby občané spolurozhodovali o veřejném prostoru, co by potřebovali, aby se v něm cítili dobře. A tady je i naše místo ukázat, že můžete město a obec dotvořit nebo podpořit jeho genia loci i pomocí neobyčejných stožárů. A my jim nabízíme, aby si navrhli tvar, provedení, vyrábíme také z moderního cortenu, aby si i pomocí takového samozřejmého sloupu veřejného osvětlení ten prostor zkrášlili.

Kdy je vám osobně s uměním lépe, když jste smutná, nebo když se radujete?

Asi to takhle nemám rozdělené, nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela. V opravdu těžkých chvílích mi hrozně pomáhají písně a texty kapely Už jsme doma, to jsou ti ve žlutých převlecích ve filmu Knoflíkáři. Ale poslouchám je i při dobré náladě, ráda chodím na festivaly, kde hrají, jsou to neuvěřitelná místa nabitá sama o sobě pozitivní energií, třeba jako amfiteátr v Mikulově. S kamarády letos pořádáme jedenáctý ročník festivalu brazilských filmů Kino Brasil a snažíme se ukazovat nejen pestrost obrovské země, její krajiny, měst, venkova, pobřeží a vnitrozemí, ale hlavně pestrost uměleckou, promítáme artové i nezávislé filmy, měli jsme nádherný animovaný snímek O Menino e o mundo, Chlapec a svět. To bylo vizuální pohlazení, stejně jako Amazonia Groove, který se zaměřil na hudebníky žijící v Amazonii. Nebo dokument o brazilském fotografovi Sebastianu Salgadovi, to je čistá krása. A vy si nevyberete, s jakou náladou půjdete ten den do kina, ale umění vám ji vždy promění.

Čerpáte z obrazu, fotografie, sochy, knížky povídek chuť do života?

Určitě. Ráda se vracím ke Skácelovým básním plným magie ticha, k básním Václava Hraběte s ohledem na jejich životní nespoutanost, miluju Monetovy obrazy, které divákovi připomenou, že každá známá krajina je pokaždé jiná a nutí ho se na ni znovu a znovu podívat a obdivovat ji. Ta studna životní energie v umění je nekonečná, takže si každý může dopřát dle libosti.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi