Veronika Michlová je jednatelkou společnosti MOTO ITALIA s.r.o., importéra Ducati pro Českou republiku. Na ní a jejím týmu záleží, jak si světoznámá značka u nás povede, a také, svým způsobem, jak moc budou motorky dělat radost svým majitelům. Jenže spojení žena a motocykl není ještě tak samozřejmé jako třeba žena a květinový salón nebo žena a cukrárna. Jaké jsou tedy stopy businessu, po nichž se rozhodla vydat? Jaké nitky příběhu ji svázaly s Ducati? Napověděla mi letos v únoru putovní výstava v pražském obchodním centru Arkády Pankrác.

Zde byly přes měsíc k vidění na tři desítky motocyklů slavné značky Ducati. Bylo to poprvé, kdy veřejnost mohla zhlédnout prezentaci, která představila jak historii, tak současnost motocyklového fenoménu z Itálie. K vidění byl legendární model Ducati Cuccio­lo z roku 1949, kterým celá produkce značky začala, ale také aktuální modely letošní sezóny. Výstava se uskutečnila právě pod záštitou importéra Ducati pro ČR.

Kořeny značky sahají až do roku 1926, kdy vznikla doslova jako rodinná firma založená Antoniem Cavalierim Ducatim a jeho třemi syny Adrianem, Brunem a Marcellem. V té době se ale ještě nevěnovali výrobě motorek, nýbrž kondenzátorů, elektronek a dalších součástek k produkci rozhlasových přístrojů. Čas motocyklů přišel až po konci druhé světové války.

První motorkou Ducati vyrobenou v Bologni byla Ducati Cucciolo. A právě tento model z roku 1949 mohli návštěvníci výstavy také spatřit.
Mezi historické kousky expozice patřily modely Ducati 98 TS (rok výroby 1958), Ducati 125 Sport (rok výroby 1961), ikonický model Ducati Scrambler 350 (rok výroby 1973) a několik dalších.

Nejen pro znalce motocyklů byly lákadlem také další motorky se slavnou minulostí, jako jsou závodní Imola, Darmah či Hailwood. Opravdovou třešničkou na dortu pak byly závodní speciály 999R, Panigale V4S několikanásobných mistrů Troye Baylisse a Jorge Lorenza nebo Panigale V4S továrních jezdců Ducati Francesca Bagnaii či Alvara Bautisty. Tyto modely na výstavu zapůjčil Martin Klein, jeden z největších sběratelů Ducati na světě vůbec.

„Jsem velice ráda, že se naskytla příležitost ukázat naše stroje široké veřejnosti v době, kdy se nám mimořádně daří. Ducati je luxusní značka s téměř stoletou historií, která vždy patřila a patří k inovátorům a průkopníkům ve svém oboru. Její motocykly jsou ztělesněním základních hodnot značky Ducati, a to stylu, sofistikovanosti a výkonu,“ řekla tehdy Veronika Michlová.

Jaká byla vaše cesta ke značce Ducati?

Ve firmě MOTO ITALIA s.r.o. jsem od samotného vzniku této importérské společnosti v roce 2001, tedy více než 20 let. Založil ji tehdy Jindřich Hudeček, zakladatel HUDY Sportu, nadšený sportovec a amatérský motocyklový závodník, se společníkem Pavlem Prokopem. Značka tehdy v Česku hledala nové zastoupení, lidi, kteří by s tímto businessem souzněli. A já se sem dostala přes mého tatínka Petra Papežíka, jehož si pan Hudeček povolal na pomoc. Můj otec je celoživotně s motocykly spjatý, po revoluci s bratrem otevřeli servis a prodej motocyklů. Značce Ducati v té době rozuměl jako málokdo. Já byla čerstvě po vysoké škole, a on řekl: „Umíš s počítačem a anglicky, tak půjdeš se mnou...“ A bylo rozhodnuto.

Váš profesní příběh tedy není přímo spojený s Itálií... S italským jídlem, s mužem Italem, s nezapomenutelnou dovolenou v této zemi...

Ne, to není. Ale Itálii mám ráda, i když třeba italsky bohužel neumím, vlastně ani nepotřebuji, protože naší firemní řečí je angličtina. Ostatně, ne každý možná ví, že Ducati patří v současné době pod koncern VW.

Jeden by si řekl: Ducati a ženská. Co vy na to? Milujete motorky, nebo je to jen váš business?

Jak jsem naznačila, pocházím z prostředí, kde motocykly prostě vždycky byly. Byli jsme taková bláznivá rodina. Třeba o Vánocích několikrát stála pod stromečkem v obýváku nová motorka, co si táta zrovna pořídil. Od patnácti jsem všude lítala na skútru, co mi rodiče koupili. To bylo super, líbila se mi ta svoboda. I řidičák na velkou motorku jsem si v osmnácti udělala, ale jenom jsem přesedla na větší skútr. Když jsem do firmy nastoupila, bylo mi 24 let. O oboru, který je i v současnosti spíše mužskou doménou, jsem toho moc nevěděla. A na pořádný motorce vlastně nikdy nejela. Lákalo mne to, ale ačkoli motorek byl plný dům, žádnou z nich mi táta půjčit nechtěl. Prý se o mne bál. Já myslím, že se bál spíš o ten motocykl...

Takže řidičák jste měla, ale zkušeností tolik zase ne...

I tak by se to dalo charakterizovat. Ze začátku jsem motocykly i prodávala. Samozřejmě brzy se ukázalo, že bez zkušeností za řídítky se neobejdu. Takže jsme s tátou vzali Monster 620 a šla jsem na to. Doteď si pamatuju, jak mi ta motorka přišla děsně silná a těžká. Ale bavilo mne to a brzy jsem neměla problém vyzkoušet cokoli z naší nabídky. No a tím jsem si postupně získala u zákazníků respekt. Viděli, že ač jsem žena, své práci rozumím, a byli ochotni se se mnou bavit. Časem jsem vystřídala i několik vlastních motorek a ročně najela kolem 10 000 kilometrů.

Je řidičák na motorku podmínkou vaší manažerské role?

Podmínka to není, výhoda bezesporu ano.

Určitě musím o našich motocyklech hodně vědět, a také o našich zákaznících. Umět se vcítit do jejich potřeb jde s řidičákem lépe. Já sama jsem v určité etapě života zjistila, že motorka pro mne už není ideální dopravní prostředek. S malým dítětem pořád něco/někoho někam vozíte, vyzvedáváte. Dneska se svezu pro radost na nových modelech, ale vlastní motorku už bych nevyužila. No a ve volném čase už chci po těch letech taky změnit téma. Rychlý pohyb mne baví, ten potřebuji, navíc mám vášeň pro sport, musím se hýbat. Takže jsem se zamilovala do silničního kola. Jsem soutěživá povaha. Na kole jsem dokonce začala jezdit závody pro veřejnost, v ženské kategorii 40 až smrt nás moc není, tak mám i pár pěkných umístění. Hodně času trávím se synem, jezdíme na výlety, sportujeme. A taky pro radost jezdím na koni, s kamarádkou se staráme o jednoho parkurového vysloužilce.

Neprodáváte ale jen motocykly, ale také elektrokola, oblečení, i něco pro nejmenší, včetně bryndáčků a overalů až po plážové oblečení...

To dělá dnes každá značka, která má potenciál využít loajalitu zákazníka. Zákazníci to tak chtějí. Tak proč jim to neumožnit. Vybíráme z katalogu, co by tak mohlo v Čechách uspět, a jde to. Máme hodně motorkářů srdcařů, kteří rádi koupí svému potomkovi bryndáček s logem motorky, kterou milují. To tak prostě funguje.

Jak se tedy dnes nakupují nové motocykly?

Hlavně je třeba se rozhodnout v předstihu. Dříve se Ducati vyráběly na sklad, ale to je dávnou minulostí. Nyní je třeba i rok dopředu objednávat, a co si neobjednáte, tak Ducati nevyrobí. Pro nás je ideální mít na skladě určitý počet kusů od všech modelů ve všech barvách. Plus minus se to daří.
Nové motocykly jsou k dostání jen v kamenných prodejnách, přes e-shop nikoli. Dnes je motocykl natolik sofistikovaný výrobek, prošpikovaný elektronikou a technologiemi, že je k prodeji nutná asistence odborníka. Ten také ví, že si koupí přichází zákazník udělat radost, splnit sen, motorku si zkrátka nekoupíte jako vysavač. Člověk, který touží po motocyklu, chce mít i z procesu nákupu zážitek, chce si to užít, vyzkoušet, dát si s námi dobrou kávu. Vytvořit si vztah. A to je na naší práci pěkné, to si užíváme i my tady v prodejně v pražské Hostivaři.

S kolika prodejci v ČR spolupracujete?

Máme osm partnerských firem, kterým dodáváme, nejsou to naše vlastní prodejny, ale zajišťujeme jim technickou podporu, a ony mají status autorizovaného prodejce a servisu.

A existuje přehled o tom, kolik lidí vlastní motocykl Ducati?

Takové číslo nemáme, ale asi by nebylo těžké zjistit, kolik nových motorek jsme uvedli
do oběhu, odhadla bych, že od roku 2001 asi tak 10 000.

Kdy se stroje prodávají nejvíce?

Sezóna začíná březnem. Vrcholí v červnu, začátkem léta. Hodně to ale závisí na počasí. Máme vypozorované, že jakmile lidi uklidí lyže, kolegové v servisu se nezastaví. Takže naše hlavní sezóna je březen až září.

Kolik žen je mezi zákazníky?

Také záludná otázka. Moc ne, i když jich nenápadně přibývá. Odhadem je to zhruba 5 %. Ukazuje se, že jezdit na motorce není pro ženy už problém, že jsou odvážnější a nebojí se rychlosti.

Jsou i sběratelé motocyklů této značky. Čeho si na nich vážíte?

Vážím si jejich houževnatosti i znalostí. Nejznámějším je Martin Klein, světově uznávaná kapacita sběratelské obce a vážený člověk u značky Ducati. Někteří sběratelé pořizují motorky rovněž jako investici, což určitě není špatný nápad.

Testovala jste všechny modely, které máte v sortimentu?

Testovala jsem všechny, které máme jako předváděcí. Úplně všechny modely ne. Ale jsem si jistá, že i ty bych zvládla.

Jak vnímají vaši příznivci elektromobilitu? A vy sama?

Možná bude znít můj názor nepatřičně, ale posuzuji to jako shůry nařízený pokrok. Za cenu obrovských nákladů budeme v Evropě usilovat o snižování emisí. A zbytek světa bude dál vesele a levně vyrábět bez ohledu na ekologii. V tom logiku nevidím. A navíc motorky a baterie – zatím jsou tak velké a těžké, že to prostě zatím není optimální řešení.

Tuším, že vaším srdcem nejde jen obchod, ale že si hodně zakládáte na tom, aby vaše snaha měla smysl...

Samozřejmě dobrý pocit z odvedené práce je pro mne i moje kolegy důležitý. Spolupráce s Ducati se za těch více než 20 let velmi změnila, naším partnerem je úspěšná koncernová značka s vysokými nároky. O to víc mne těší, že Ducati je s naší prací pro značku spokojená. A že s našimi obchodními partnery máme korektní až přátelské vztahy. Jsme malá firma, na velkou manažerku si tu nemusím hrát. Mám úžasný desetičlenný tým, kde se jeden na druhého můžeme spolehnout, důvěřujeme si. Kolega Petr Portužák, vedoucí servisu, je ve firmě jen o pár měsíců kratší dobu než já. Nad námi je jen majitel, Jindra Hudeček. To nám dává možnost interní věci řešit jednoduše, o to více srdcem. Je to ale zároveň velká důvěra. Svoboda vykoupená zodpovědností. To mi vyhovuje.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi