Když jsme s Dagmar Hančovou, manželkou majitele firmy Jahodárna Vraňany Hanč a obchodní manažerkou této společnosti, procházely kolem jejich fóliovníků s jahodami, jen tak mimochodem jsem se zeptala, kolik kilometrů denně nachodí. Bylo kolem třetí odpoledne a mně bylo jasné, že jí ještě nějaký ten kilometr po pozemku čeká. Odpověděla, že teď má ušlapáno kolem 15 000 kroků. Celý den v roušce, v plném nasazení, připravena řešit cokoli, co souvisí s obchodem, marketingem, běžným provozem jahodárny. Zdálo se mi, že její pracovní den nikdy nekončí, a to se posléze potvrdilo, ale že se jeden vlévá do dalšího jako samozřejmost, jíž se podepisuje do řádků historie českého ovocnářství:

Kdy jste se rozhodli, že se stanete takřka největší jahodárnou v České republice? A co vás k tomu přivedlo?

Nebyl to náš prvoplánový úmysl, ale manželova láska k ovocnářství, které na Vysoké škole zemědělské v Praze vystudoval. Jeho vztah k oboru, a hlavně chuť věnovat se zahradničení a novým metodám pěstování bylo tím hlavním, co dalo vzniknout našemu areálu, našim podnikatelským pokusům zpočátku i snaze se uživit. A to, že jsme dnes jednou z největších jahodáren v ČR, to už tak nějak přišlo samo. Podstatné asi bylo, že jsme se chtěli hodně učit, aplikovat zkušenosti ze zahraničí, že jsme se rozhodli udělat z našeho koníčku vášeň, jejímž prostřednictvím nabídneme zákazníkovi to, co má rád. Jahody. A další ovoce a zeleninu. Hodně jezdíme na zkušenou do Německa a do Holandska, tam se rádi rozdělí o nejnovější poznatky, můžeme s nimi konzultovat, ptát se, pustí nás na své plantáže, nebojí se, že bychom jim „ukradli“ tajemství úspěchu. No a také jsme chtěli ukázat, že i u nás v Česku je možné vybudovat takovou firmu, takovou pěstírnu jahod, jako jsme to viděli v cizině. Nechtěli jsme zůstat u jednoho políčka, ale pracovat ve velkém, abychom zákazníkům mohli dodávat sladké jahody převážnou část roku.

Byla to jediná cesta, kterou jste zvažovali?

Ano, o ničem jiném jsme nepřemýšleli. Proto neustále budujeme, rozšiřujeme, sníme. Letos přes zimu jsme postavili vlastní moštárnu a také jsme se pustili do stavby nové prodejny. Bude to náš farmářský obchod, kde zájemci jak nakoupí, tak se budou moci občerstvit, seznámit se s naší nabídkou, zúčastnit se řady akcí, které pro ně připravujeme již roky, třeba na podzim v souvislosti se sklizní jablek nebo dýní.
Objekt stavíme v souladu s přírodou, bude to dřevostavba, včetně střešní zahrady, a moc se na to těšíme. Otevřít bychom chtěli příští rok na jaře. Dřevostavbu jsme zvolili přesto, že nás přijde dráž než jednoduchá plechová hala, přejeme si, abychom se tam cítili dobře my i zaměstnanci, a hlavně naši zákazníci. Aby tam byla pozitivní tvořivá energie, která člověka naplňuje.

Dnes jste také největším pěstitelem jahodových sazenic u nás, váš sortiment ovoce a zeleniny se také rozrostl. Kolik lidí se o to všechno stará?

Moc nás není. Rodinní příslušníci čtyři a osm zaměstnanců. Na výpomoc si v hlavní sezoně najímáme hodně brigádníků, hlavně nyní, když zrají jahody. Ty pěstujeme samozřejmě i na poli, především pro samosběr, a pak ve fóliovnících, kde sklízíme od poloviny dubna do poloviny listopadu. Kromě toho se profilujeme jako pěstitelé jahod, malin, borůvek, brambor, okurek nakládaček nebo cibule... A to všechno musí někdo sklidit... Sázíme na dobrou organizaci práce a jakost výpěstků.

Jakým odrůdám jahod dáváte přednost?

Těm pevnějším, hodně fandíme staré české odrůdě Carmen. Není náročná, roste pěkně, má vysoké výnosy. Její plody jsou odolné proti otlaku, jahody jsou to krásně lesklé a úžasně aromatické. A to jsou přesně vlastnosti, které zákazníci požadují. Nejsme naopak nadšenci stáleplodících odrůd, příliš se nám neosvědčily. I když jako sadbu je nabízíme, zájem o ně mezi malopěstileti roste.

Vaše fóliovníky plné jahod jsou malým zázrakem. Není to drahý špás?

Jde o finančně velmi náročné řešení, proces se řídí počítačem. Myslíme si však, že má budoucnost. Bez vytápění dokážeme správnou regulací vlhkosti, větráním, optimální výživou a světelnými podmínkami dopřát rostlinám vše, co potřebují tak, že i měsíc před Vánoci si u nás můžete koupit košík čerstvých plodů. Je to jedna z vymožeností technologií, inovací, směr, na který jsme vsadili a který hodláme rozvíjet. Zkoušíme takto pěstovat i maliny. Chceme dokázat, že domácí pěstitelé mohou zásobovat český trh stejně dobře jako ti z druhé poloviny zeměkoule.

Sázíte na samosběr jahod, jak to je s dalšími plodinami?

Na samosběr slyší stále více milovníků jahod. Pro nás je to jediné řešení, jak efektivně toto oblíbené první ovoce lidem nabídnout. Každý si natrhá, kolik uzná za vhodné, za příslušný poplatek, ovoce má čerstvé a tehdy, kdy je potřebuje. Samosběr pak uplatňujeme ještě v případě cibule a okurek nakládaček.

Počasí je váš největší přítel i nepřítel. Jak ho učíte, aby vám pomáhalo?

Počasí je naše největší riziko, největší stresový faktor. Ovlivnit se nedá. Nám nezbývá, než věřit, že to vyjde.

Vaše aktivity se rozrostly, lidé si na vás zvykli a naučili se k vám jezdit. Co je stavebním kamenem dobrých obchodních vztahů?

Jedno jediné: vycházet se zákazníky dobře, uvědomovat si, že to děláme pro ně. Nevyvyšovat se, poctivě pracovat, to obchodní partneři i koncoví spotřebitelé ocení. Od začátku jsem bývala i já s ostatními členy rodiny na prodejně, lidé mne znali, věděli, že si s námi mohou popovídat, zeptat se, že je neodbydeme. Vždy jsme se snažili vše řešit takříkajíc na férovku. Chceme být zákazníkům dobří sousedé. Někdo se přijde poradit, co se škůdci, jiný by rád věděl, kam co zasadit, proč mu borůvky nebo ostružiny málo plodí. Snažíme se vysvětlit, nabídnout pomoc. Dnes se stále profilujeme jako rodinná firma, z rodiny tu působíme čtyři. Každý z nás pracuje denně 12–16 hodin, od pondělí do neděle. Nezastihnout nás ve firmě, to je zázrak.
Všechny vztahy jsou o komunikaci. Když jsme začínali, tak jsem byla v prodejně já, švagrová i tchýně. Všechny tři jsme se ke kupujícím chovaly jako k naší rodině. A to se nám nyní vrací. Zákazníci vědí, že se na nás mohou spolehnout. Hodně k nám jezdí z Prahy, ale také z Českých Budějovic, i z Karlových Varů nebo z Plzně...

Co je na podnikání nejsložitější?

Najít k sobě lidi, kteří přemýšlejí podobně. Kteří to berou vážně. Kterým jde o věc. Které ta práce baví a zajímá, i když je to fyzicky velmi vyčerpávající. Najít parťáky, kteří to nešidí a jsou zodpovědní. Hodně se opíráme o kvalitu. Dobrovolně vstupujeme do projektů kvality, získáváme ty nejvyšší certifikáty na pěstování jahod. Letos i na jejich sazenice. Certifikáty jsou naší vizitkou, potvrzují naše strategické hodnoty. A prověřuje se od hygieny brigádníků až po způsob zasazení rostlinky. Když se takový certifikát podaří získat, je to víc než výhra v loterii.

Jak zvládáte svou roli manažersky?

Manžel je hlava celé firmy. V jeho kompetenci jsou především nové technologie, nové poznatky, vývoj. Já se starám o maloobchod i velkoobchod, pracovní síly, reklamu. A protože působíme jako rodinná firma, zapojily se i naše děti. Snažíme se, aby ve firmě zůstaly, aby za čas pokračovaly a aby to neměly tak těžké jako my v začátcích. A jak to zvládám? Asi tím, že mne to baví.

Není business ve větru a dešti příliš velký risk?

Dříve jsme velmi riskovali, nevěděli jsme, zda se zúročí naše úsilí. Většinou ale štěstí stálo při nás, ale měli jsme i rok, kdy 90 % úrody pomrzlo. Jistotu nemáte nikdy. Nejožehavějším je stále počasí: sucho, mráz, kroupy, lijáky v sezoně... To si nevyberete.

Prodáte vždycky všechno? A jak zužitkujete přebytky? Máte je komu nabídnout?

Polovinu jahodové úrody prodáme do obchodní sítě a polovinu prostřednictvím samosběru, ať jde o pole, či fóliovníky. Loni jsme naposledy ve fóliovnících sbírali 20. listopadu. A letos jsme v nich začali sklízet 25. dubna.
Nesmírně si vážíme toho, že se veřejnost k nám naučila jezdit. Že má chuť tady nakupovat, že si na nás zvykla a že zjistila, že tady sežene, co potřebuje. I letos během koronavirové krize se potvrdilo, že taková zařízení jako naše mají smysl. Tím, jak muselo pobývat hodně lidí na home office, doma, tím více jich toužilo aspoň po nějakém kontaktu. Zahradnická centra mohla prodávat jako jedna z prvních, lidé si sem, podle mého, jezdili i pro ten sociální rozměr. Poptávka byla obrovská. Začínali jsme ráno, končili pozdě večer, spali jsme tu ve stoje. Ale řekli jsme si, že to dáme. A dali jsme to.
A jestli máme přebytky? Prodá se skoro vše. Když je nadmíru jahod nebo jablek, vyrábíme džemy, mošty, šťávy.

Čím se bude letos vyznačovat samosběr jahod?

Doufám, že příznivým počasím. Když zrají jahody, na polích máme šest odrůd, nemělo by moc pršet, to jim nesvědčí. K tomu, aby vše probíhalo, jak má, i letos najmeme kolem 20 brigádníků, kteří se o samosběr starají. Od začátku června organizují, regulují, navigují, radí, kontrolují i dohlížejí nad tím, aby se porosty nezničily.

Budete nakupovat další pozemky?

Rádi bychom, protože z velké většiny zatím hospodaříme na pozemcích pronajatých. Vlastních máme 80 hektarů z 300 obdělávaných.

Jsou Češi stále většími milovníky práce na zahradě, v sadu, na políčku?

Troufám si tvrdit, že ano. Vrací se záliby, které patřívaly k našim národním rysům. Možná je to zběsilým životním stylem, tempem, tlakem na výkon, který pociťují nejen podnikatelé a manažeři, ale i zaměstnanci. Kde jinde lépe vyčistíte hlavu než na zahradě? A jakou radost máte z vlastnoručně vypěstovaných ředkviček, salátu, rajčat?

za rozhovor poděkovala Eva Brixi