Osobnost politické a společenské scény. Jan Wiesner, do 31. prosince 2023 prezident Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR. Člověk, který kus svého života věnoval tomu, aby se podmínky podnikání u nás měnily k lepšímu.

Aby se podnikatelé a firmy mohli seberealizovat, aby prostřednictvím profesních uskupení předávali podněty ke změnám vládě, jednali s odbory. Muž, který je ztělesněním činorodosti, odvahy a optimistického pohledu na život. Ještě o Vánocích s partou doma na hájence odstraňoval popadané stromy, aby se k němu dostaly děti a vnoučata, těžký sníh totiž napáchal hodně neplechy. Pár dní před silvestrem zase s posilou čistil od nánosu potok, aby se nevylil z břehů. Normální chlapská práce. Pak přehodil výstroj a odjel do Prahy do sídla Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR předávat agendu svému nástupci Jiřímu Horeckému. Celé dny v jednom kole. Jednání, akce, schůze, výjezdy, anebo těžká fyzická práce, pomoc ve firmě manželky i při zušlechťování okolí obydlí. V létě oslavil 80. narozeniny. Klobouk dolů.

Jak vlastně vznikla myšlenka na založení Konfederace?

Konfederaci jsme založili proto, jelikož bylo potřeba sestavit partnerskou platformu vůči tehdejší vládě i odborům. Postupně se rodila i tripartita a bylo nutné, aby se utvořilo seskupení podniků, aby se firmy daly dohromady a založily pracovní orgán, a to velmi záhy po sametové revoluci. To se odehrálo v roce 1991. Podobně tomu bylo i na Slovensku, i tam vznikla slovenská Konfederace, spolupracovali jsme. Nutno dodat, a na to jsem hrdý, že naše Konfederace byla první ze všech profesních uskupení, která u nás vznikla s uvedeným posláním.

Kdo byli první členové?

První byl Svaz podnikatelů ve stavebnictví ČR, přistoupil Svaz průmyslu a dopravy ČR, Družstevní asociace ČR a všichni její členové, tedy Svaz českých a moravských výrobních družstev, Svaz českých a moravských bytových družstev, Svaz českých a moravských spotřebních družstev, později Zemědělský svaz ČR. Přidal se ATOK, tedy Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu, Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR a pak Unie zaměstnavatelských svazů ČR. A formující se Svaz obchodu ČR. Nabrali jsme sílu, vyjasňovali program. Posléze po rozdělení ČSSR jsme fungovali dál a po roce 1994 se vyčlenil jako samostatná jednotka Svaz průmyslu a dopravy ČR s tím, že bude reprezentovat především silná průmyslová odvětví a pro ně bude prosazovat a zajišťovat jejich potřeby. Takže vznikli dva silní hráči – Konfederace a Svaz průmyslu, nijak si neprotiřečili, ale prosazovali potřeby podnikatelů společně. Dodnes se Svazem průmyslu Konfederace velmi úzce spolupracuje, máme stejné cíle, děláme řadu věcí dohromady, abychom cíleně napomáhali odstranit z praxe záležitosti, které jsou v neprospěch podnikání. Mezitím některá uskupení vystoupila, jiná se přidala. Zkrátka vývoj v čase.

Postavení Konfederace nabíralo na síle, získávala si větší a větší pozornost. Byl nějaký přelomový rok v její historii?

Každý rok byl důležitý, každý přinesl něco nového. Vývoj Konfederace byl o členech, jichž přibývalo, ale i ubývalo, o programu, který postupně vytvářela, o pozici při vyjednávání, která sílila. Dnes je toto profesní uskupení pojmem, společenstvím, které má váhu i patřičnou image.

Při příležitosti významného životního jubilea jste se rozhodl skončit v jejím čele s tím, že předáte štafetu mladší generaci. Jak jsem si všimla, berete to s nadhledem a vesele. Ne každý to ale dokáže...

Je to nutnost. Nebudu se utápět v nostalgii. Vím také, že jednou je třeba skončit a mojí navigací byly 80. narozeniny v létě. Uvědomil jsem si, že je třeba uvolnit cestu mladším, kteří mají jiný pohled na věc, a do práce přinesou zase něco nového. Setrvávat ve stereotypech není dobré. Já jsem svazovým funkcím věnoval velkou část svého života, rád jsem přispěl k tomu, aby se podmínky alespoň v něčem měnily k lepšímu. Ale dělal jsem to rád a s chutí. Nyní jsem pochopil, že generační výměna je nutná, navíc jsem se stal mezi kolegy, šéfy ostatních svazů, asociací, sdružení, nejstarším. A v tomto věku je také třeba už trochu odpočívat nebo se věnovat dalším povinnostem než jen práci, než být všude možně, jen ne doma. Je třeba žít i jinak, než jen nestíhat a být od rána do noci pryč. Předávám vedení KZPS ČR a s tím i řadu funkcí v různých pracovních týmech. Zažil jsem všechny české vlády v plném nasazení, znal jsem všechny, kteří v nich působili. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl se svými kolegy a partnery přispět ke změnám, které měly smysl. Nyní postupuji pomyslné žezlo dál, aby si i můj nástupce vyzkoušel, co to obnáší, a aby měl prostor pokračovat v tom, co jsme započali.

Téměř každý den jste byl v centru dění, brzy vstával, řídil auto, dojížděl do Prahy, stále jste organizoval, komentoval, snažil se prosazovat změny ve všech oblastech. Nebude se vám přece jen stýskat?

Trochu určitě ano, ale dohodli jsme se s Jiřím Horeckým, že mu předám všechno, co jsem začal, rozjel, a ponechám si jen zlomek agendy, jako je např. bezpečnost a ochrana práce a prevence úrazů. Budu spolupracovat dál s Ministerstvem práce a sociálních věcí a odbory, aby tato agenda přinášela také své výsledky. Poslední dobou jsme se točili na místě, a to nebylo dobré. Prevenci úrazů na pracovištích je potřeba řešit razantněji, a hlavně svižněji, než se nám doposud dařilo. Je totiž potřeba donutit stát, aby na této záležitosti více participoval. Aby se například část peněz, které se vyberou od zaměstnanců a zaměstnavatelů za úrazové a zdravotní pojištění, věnovala na prevenci a konkrétní projekty proti úrazovosti. Ta je totiž u nás ještě poměrně velká. Usilujeme o to 20 let, tak věřím, že naše představy nyní dotáhneme do konce. Den až dva dny v týdnu budu tedy stejně do sídla Konfederace dojíždět, už mám připravený stůl...

Budete nyní tedy spíše lenošit, nebo máte v plánu spousty práce? Jaké?

Rodinu jsem značně zanedbával. To přiznávám. Svou ženu také, ta podniká, stará se o 500 ha lesa, organizuje těžbu a výsadbu nových porostů, pečuje o ně... Máme honitbu, i té je potřeba se věnovat. Lenošit tedy rozhodně nebudu, na to nezbude čas.

Vaše paní se také nezastaví, sedm dní v týdnu pečuje o firmu, budete jí po­máhat?

Manželka je na celou firmu sama. Celé dny je buď v kanceláři, nebo v lese, víkendy nevyjímaje, práce je hodně a jen zajišťování pracovníků a brigádníků je velice náročné. Když s některými činnostmi pomohu, trochu se jí uleví. A že je pořád co dělat, to potvrdí nejen ona. Naše podnikání velmi tvrdě zasáhl kůrovec, zničil porosty. Máme další paseky, ty se musejí postupně osázet, ty je potřeba náležitě ošetřovat, dát do pořádku. Aby se ten kousek země mohl zachovat a předat dalším generacím. Jen letos bylo nutno zasadit přes 60 000 stromků, pozemky se ještě musí oplotit, oplocenky tudíž vyrobit, udržovat, sehnat na to lidi.

A jak si představujete důchod?

Sem tam si odpočinu. Ale hlavně budu dělat, co je potřeba. Jak v Konfederaci, kde zůstávám jako čestný prezident, tak doma. Navíc máme takové pravidlo, že dvakrát do roka jezdíme s mojí paní do lázní v Třeboni, určitá regenerace organizmu je nutná, a tam si to skutečně užíváme. A v Třeboni je báječné kino, na to se vždycky těšíme, jindy zajít do kina nebo do divadla, to bývala spíš výjimka, nebylo kdy.

Lidí v seniorském věku přibývá, hodně jich ale nechce zůstat doma a sedět jen tak, rozhodli se i nadále být užiteční. Neměl by je stát více motivovat? Vždyť v době nedostatku pracovních sil je každá ruka dobrá...

Úplně souhlasím. Motivace není nikdy dost. Navíc lidí, kteří by chtěli pracovat, je dost. Důchodci mohou výborně pomoci například při sezónních pracích, nárazově, tam, kde je to zrovna potřeba, pokud jim to zdraví dovolí. Mohou jen pár dní v týdnu, nebo pár hodin denně, někdy jim nevadí ani víkendy. Tam, kde je to možné, klidně ať pokračují ve své profesi třeba jako poradci nebo mentoři. Je škoda, že se do složitých rozměrů dostaly dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti, přibyla administrativa, byrokracie, firmám to přidělá spousty starostí navíc, a to povzbuzující zrovna není. Poukazujeme-li na snižování byrokracie, pak jsou novinky v dohodách cesta úplně mimo. Motivací státu by byly podmínky jednoduché, jasné, které by nenaháněly husí kůži ani lidem, ani firmám.
Hodně toho bude před školstvím. Kolik let se bavíme o nutnosti vyučovat řemesla! Řemeslníci chybí, přitom kdo na poctivé řemeslo vsadí, o práci a zakázky se bát nemusí. Vždy po nich bude poptávka, vydělají si slušně. Proč dovážet lidi z Indie a dalších zemí, aby zastali vysoce kvalifikované práce, když bychom si je mohli vychovat tady? Navíc máme pořád jako vysoce průmyslová země nejen v genech jisté předpoklady zvládat chytré věci a technologie, ale máme i značné know-how. Jsme zkrátka pořád ještě dobří. Několik let se jedná o změnách systému školství ve prospěch technických škol středních i vysokých, ale zatím ke konkrétním změnám a podpoře nedošlo. Jenže na rozvoj inovací je nutno lidi připravovat, tedy vzdělávat, vytvářet podmínky. K tomu, aby lidé pracovali rádi, aby je to bavilo, aby mladí třeba právě ta řemesla chtěli. Je třeba technická vzdělávání propagovat, zejména ve sdělovacích prostředcích od televize po tisk i na sociálních sítích.

Co byste vy sám udělal pro to, aby starší rádi pracovali a měli lepší náladu než nyní?

Hlavně bych je neotravoval zbytečnostmi, nadbytečnou administrativou. Snažil bych se prosazovat podmínky práce, které mají smysl, aby se věci posouvaly logickým směrem. Aby mohli pokračovat v profesích, které je zajímají, aby se mohli zdokonalovat, pokud to bude nutné, a aby se nevytrácel optimizmus. Aby si byli vědomi, že i jejich snažení může přinášet něco důležitého pro nastupující generaci. Že jejich život není zbytečný. Aby nepodléhali spotřebnímu způsobu života a byli si vědomi trvalých hodnot. Snažil bych se, aby nebyli přesyceni strachem, který se do nich pumpuje. Aby to nebyl strach, co lidem znepříjemňuje život. Stačí, jaké nesmysly k nám někdy přicházejí rovnou z EU. A pak od našich politiků a úředníků, kteří místo aby minimalizovali dopady nejrůznějších nařízení, tak jen papouškují nesmysly, a nesmyslné požadavky ještě přidávají.

Návod na věčný optimizmus?

Pracovat a nebát se. Prezentovat příklady dobré praxe. Ty táhnou, inspirují. Vracet se ke vzorům. To platí stále. Ukazovat, co se všechno podařilo šikovným podnikatelům, co dokázali z ničeho. Jak rozvíjeli své nápady a kolik toho mohou ostatním nabídnout. Měli bychom komentovat vynikající myšlenky, zlepšováky, výsledky, ukazovat, že umíme. Nebát se říci, že i mladí lidé jsou nesmírně šikovní, podporovat jejich nadšení. Tím se zlepší nálada i chuť pracovat. Nejde o to, aby lidi chodili do práce, ale aby k ní měli vztah. To posiluje. To naplňuje dobrým pocitem, přináší vnitřní uspokojení člověku. Svět jde rychle dopředu, vyžaduje celoživotní učení, přechod na nové technologie, inovace, automatizaci a digitalizaci. Jen tak můžeme ve všech oblastech být konkurenceschopní a v silné konkurenci uspět. A když se toto podaří, bude i více optimizmu.

za rozhovor poděkovala Eva Brixi