Perníkáři společně s pekaři, mlynáři a sladovníky byli společně v jednom cechu, kterému jeho artikule z roku 1512 potvrdil Vilém z Pernštejna. Bohatý cech byl později obdařen i výpisem z majestátu, kterým byl cech vybaven samotným císařem Maxmiliánem r. 1570. Císařovna Marie Terezie pak znovu potvrdila výsady perníkářům v roce 1759. Za vlády Vojtěcha z Pernštejna se již jedna pardubická ulice jmenovala Perníkářská. Nástup rozšířené výroby nastal během průmyslové revoluce po roce 1859, kdy zaujaly perníkářské firmy jedno z předních míst v pardubické ekonomice a přispěly k pověsti města Pardubic jako města perníku.

Na přelomu 19. a 20. století nastává „zlatá doba" pardubického perníkářství. Ve městě pracovaly menší i velké firmy. Po sametové revoluci v roce 1989 se změny ve vlastnictví velkých perníkářských firem podílely na ukončení výroby několika z nich.

Nově vzniklé firmy na výrobu zdobeného i plněného perníku mezeru na trhu zaplnily. Roku 2004 vzniklo Sdružení Pardubický perník. Společnosti, jež sdružení založily, se proslavily například výrobou figurálního perníku (vyrábí se vykrajováním, případně vypichováním různých tvarů z perníkového těsta, a to jak dvourozměrných, tak trojrozměrných, např. srdce, perníkové figurky, chaloupky aj.) a plněných perníků (jde o dva stejné korpusy spojené ovocnou nebo tukovou náplní polévané čokoládovou, případně cukrovou polevou). V současné době nabízí až osm druhů plněných perníků s ovocnou náplní, jahodový dortík s tukovou náplní a perníčky polévané cukrovou polevou.

Největší snahou Sdružení Pardubický perník je propagace Pardubického perníku a dodržování technologických postupů. Jedním z hlavních cílů je také zajištění a prosazení regionálně chráněného názvu Pardubický perník v Evropské unii pro všechny výrobce Pardubického perníku na katastrálním území města Pardubic.

V roce 2008 došlo k zápisu Pardubického perníku do rejstříku CHZO.

Více informací na www.oznaceni-eu.cz

Dějiny perníkářství

Dějiny perníku jako pečiva připravovaného z mouky, medu a různých druhů koření jsou prastaré. Perník byl nalezen ve staroegyptských pyramidách a připravován pro stoly egyptských faraonů. Pochutnávali si na něm i ve starém Římě.

První středověké zprávy o perníkářství jako o „sladkém“ řemesle nebo umění pocházejí ze střední Evropy z konce 13. století. V roce 1293 byl ve slezské Svídnici ustanoven perníkářský cech. V německém Ulmu je první perníkář zaznamenán v roce 1296. Nejznámějším perníkářským městem se stal tehdy Norimberk.

Vraťme se do Čech, kam perníkáři ve větším počtu přicházejí za vlády Karla IV., kdy Čechy zbohatly, a Praha se stala jedním z nejvýznamnějších měst.

Zprávy o výrobě přicházejí i z klášterů, kde se kromě sladkého perníku pekl i silně pepřený perník, který chutnal k vínu a nesl název peprník. Teprve až se obliba perníku rozšířila, začali jej vyrábět živnostníci ve velkém. Perníkářství vzhledem ke složitým výrobním postupům a nedostupnosti některých surovin (hlavně různého cizokrajného koření) náleželo ke specializovaným řemeslům vázaným cechovními regulemi.

V Praze bylo jakési sdružení perníkářů již v roce 1348. Samotný perníkářský cech byl zaznamenán až v roce 1524 na Novém Městě. V ostatních městech se perníkáři vyskytovali jednotlivě a sdružovali se do společných cechů s pekaři, koláčníky, sladovníky, mlynáři a voskaři.

Za husitských válek hrozila perníkářům pohroma, snad přímo zánik. Táboři perník pokládali za přepychové zboží a chtěli jeho výrobu zakázat. Nic bližšího o postihu perníkářství není známo, ale tuto těžkou dobu přežilo. Perníkářství bylo následně opět výnosným řemeslem a dostat se do cechu perníkářů nebylo lehké.

 Více informací na www.oznaceni-eu.cz

(tz)