V živé paměti mám řadu jednání, konferencí, a jiných setkání odborníků, osobností z výroby, obchodu, marketingových guru a nejrůznějších šéfů, snad až exotů a vůbec lidí s báječnými myšlenkami, nápady a nadhledem, kteří se pokoušeli popsat, naladit i povzbudit českého výrobce potravin. Tak, aby fungovala správná a užitečná dělba práce, která pomůže jak businessu, tak kupujícímu. Tedy fakt, že někdo umí vyrábět, a jiný mu to prodá, protože to také umí. A hlavně ten, který touží koupit, zboží sežene a rád zaplatí.

Diskuze vždy skončily u otázky, co všechno je potřeba k tomu, aby to, co nazveme českou potravinou, splňovalo hlediska, jež se vžijí pro takovéto prosté, přitom až odvážně označení. V mnohých debatách významně figuroval Ing. Zdeněk Juračka (například ve spojení se značkou COOP), vlastně toto názorové tříbení rozehrál, a vyprovokoval mnohé s jediným cílem: aby už jednou alespoň na čas bylo jasné, co chceme kupovat a proč to má být české, co to ekonomice přinese, a co vlastně jménem české může být označeno.
    V souvislosti s tím vším je COOP Centrum družstvo výrazným subjektem, který podporuje aktivity, jež s pojmem česká potravina rezonují. Ale nejen proto jsem se Zdeňkem Juračkou v roli reprezentanta COOP a předsedy Svazu čes­kých a moravských spotřebních družstev, která je vlastníkem značky, téma znovu otevřela:

OP Centrum družstvo se opět stalo partnerem soutěže Česká chuťovka. Je to proto, že fandíte českým výrobcům potravin? Ostatně – jste řetězcem s českým kapitálem, v jehož prodejnách najdeme nejvíce českých potravin v porovnání s prodejnami řetězců ostatních. Je to výsledek historického vývoje?

Pojem česká potravina je otázkou, která trvale zakotvila a je na programu dne. Diskuzi na dané téma vyvolala i nedávná schůzka ministra zemědělství se zástupci řetězců, která byla výjimečná tím, že nebyla pouze zdvořilostní a měla na programu dva zásadní diskuzní body. Jedním byla kvalita potravin, druhým pak podíl prodeje českých potravin v maloobchodě ČR. K oběma jsme museli připravit předem podklady, což byl problém. Pořád se totiž neustálil pojem česká potravina do zcela přesné a vypovídající definice. Stalo se tedy to, co se dalo očekávat. Přesto, že ministerstvo poskytlo všem v současné době platnou definici české potraviny, po zveřejnění čísel okamžitě vznikly dohady či určité náznaky toho, zda vykazované procentní podíly prodeje českých potravin jsou hodnověrné. To se stalo i v případě COOPu, kdy Kaufland nepřímo zpochybnil naše čelní postavení v této oblasti.
    Pravdou je, že výklad pojmu česká potravina by si zasloužil samostatný článek a další širokou debatu. Podstatné je to, že stávající definice dozná zřejmě další změny po datu platnosti novely zákona o potravinách, ale určitě se nad touto záležitostí bude diskutovat dále.

Právě značka COOP je již určitou symbolikou prodeje českých potravin, což je podle mne nesmazatelná konkurenční výhoda...

Abych se dostal na téma COOP a česká potravina, musím osvětlit ještě jednu věc, která se často podceňuje a nesprávně se vykládá její význam. Jde o zodpovězení otázky, jaký vliv má podíl prodeje českých potravin na hodnocení postavení určitého maloobchodního subjektu na trhu.
    Protože toto hodnocení bývá především na bázi ekonomické síly a výsledků, dojdeme rychle pro mnohé k paradoxnímu či překvapivému závěru, že řetězce, vykazující nejmenší podíl prodávaných českých potravin, mají pozici na trhu velmi silnou, jsou spotřebiteli dobře hodnoceny, a hlavně jsou vyhledávány jejich služby. Není těžké si tedy odvodit, že podíl prodeje českých potravin jako hodnoticí kritérium pro ekonomickou sílu na trhu je bezpředmětné. Všichni obchodníci sice hlásají, že budou podíl těchto prodejů navyšovat, ale může to být zastírací manévr či v lepším případě pochopení důležitosti podpory českého potravinářského průmyslu z titulu růstu zaměstnanosti a s tím spojený růst poptávky po obchodních službách.
    Protože hodnotím současné postavení COOPu na českém trhu jako velmi dobré, narazím na problém, do jaké míry tento fakt vlastně souvisí s tímto rozporuplným ukazatelem, kterým je skutečnost, že zároveň vykazujeme největší podíl prodeje českých potravin u nás. Vysvětlení je poměrně jednouché. Spotřební družstva jsou na trhu více než 150 let a základem a cílem jejich činnosti vždy bylo úzce spolupracovat s českými výrobci a vzájemně se na trhu podporovat. To platí i dnes, zvláště a aktuálně ve spojení hektického rozvoje regionální výroby a prodeje českých potravin, ke kterému se COOP hlásí a plně je podporuje. My tedy máme podporu, a to nejen regionálních českých potravin, takzvaně v krvi, ale bereme to zároveň jako marketingovou výhodu. Proto u nás spojení velkého podílu prodeje českých potravin a zároveň úspěšnost na trhu plně odpovídá.
    S podporou těchto aktivit souvisí i aktivity další, kdy partnersky stojíme například za Českou chuťovku a obdobnými projekty.

Je na našem trhu ještě stále prostor k zakládání dalších společností, které budou zásobovat domácí obyvatelstvo místními specialitami? A dá se předpokládat, že spotřebitelé budou žádat stále více českých produktů, i když je pro mnohé domácnosti rozhodující cena?

Požadavek či představa vedoucí k rozšíření trhu, a zejména sortimentu regionálních českých potravin jde samozřejmě dát do souvislosti se zvyšováním poptávky po těchto produktech. Nadále však trvá stav neefektivní podpory tohoto podnikání ze strany státu. V této souvislosti jsme jako systém COOP nabídli vytvořit a poskytnout jakýsi manuál pro začínající regionální výrobce, který by jim měl naznačit cestu k uvedení firmy na trh, a hlavně k jejímu tržnímu úspěchu. Na naši nabídku však nikdo nereagoval. Mrzí mne to hlavně s ohledem na české výrobce, jimž jsme chtěli pomoci. Platí totiž známé pravidlo, že se snadněji vyrobí, než prodá. Naše zkušenost ukázala, že mnozí výborní výrobci mají velmi malé poznatky o fungování trhu, a tak často dobrá snaha i dobrý produkt zůstane bez patřičné odezvy zákazníka. Přitom stav trhu se dá hodnotit jako stále poměrně volný a ještě dlouho umožňující vstup dalších výrobních i obchodních subjektů právě z oblasti výroby a prodeje regionální české potraviny. Nevšímavost státu či jeho málo efektivní činnost ke zlepšení stavu přes veškerou snahu nového ministra zemědělství asi nepřinese patřičné ovoce.

A myslíte si, že naši potravináři budou časem aktivněji spolupracovat se zemědělci a obchodem?Je to vůbec možné a mohlo by to být efektivní? Aspoň na regionální úrovni? Že půjde více také o vztahy, morálku, udržitelnost než jen o business čísel?

Skutečnost je taková, že úroveň vztahů mezi zemědělci, zpracovateli a prodejci je již dlouho na bodu mrazu. Mnoho let, ještě jako prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, jsem hledal příčiny tohoto stavu. Není jednoduché je přesně pojmenovat, neb jich je samozřejmě více. Je to dle mého názoru malá či nechtěná odbornost nebo nadhled při posuzování postavení jednotlivých subjektů na trhu z pozice hodnocení a výběru kriterií vztahujících se k závěrům, kdo je na trhu úspěšný či silný, kdo slabý a co je to vlastně tržní úspěch. Mnohdy se v zájmu zkreslení skutečného stavu používají úmyslně hodnoticí kritéria, která jsou zavádějící a vzájemnou řevnivost ještě zvětšují. Jako příklad může sloužit úmyslně zveřejňovaný chybný a pro potřeby ČSU a veřejnosti nepoužitelný výpočet marží obchodníků, jejich zaměňování se ziskem a podobně. Ke zlepšení těchto vztahů určitě nepřispěl ani Zákon o významné tržní síle, který je právně nedokonalý, jednostranně zaměřený proti obchodu a pro praxi málo použitelný. Hodně těmto vztahům ublížila jejich politizace. Dnes politik, který nenadává na obchodní řetězce, jako kdyby nebyl. Hodně problémů však dělá i zhoršení mezilidských vztahů představitelů jednotlivých sektorů, a mohl bych takto pokračovat.
    Buďme však optimisty. Vy znáte mou úvahu o obchodě, který je, jak říkám, vlastně krásnou hrou, která nepotřebuje režiséra. Vždy platilo a na trhu nadále bude platit, že dobrý výrobce se s dobrým obchodníkem vždy dohodne a nepotřebuje k tomu ani stát ani jeho legislativu.

připravila Eva Brixi