Povědomí o potřebě chránit duševní vlastnictví je v České republice slabé a v oblasti výzkumu, vývoje a inovací není této problematice věnována dostatečná pozornost. Jedním z cílů vládní politiky v Inovační strategii České republiky 2019–2030 je proto zvýšit povědomí o ochraně duševního vlastnictví ve výrobní a aplikační sféře, a to již ve fázi výzkumu, a zvýšit využívání ochrany duševního vlastnictví zejména malými a středními podniky.

Právě zde je však řada problematických míst, týkajících se mimo jiné řešení sporů a související ochrany know-how a obchodního tajemství, kdy nejsou tyto předměty duševního vlastnictví dostatečně účinně chráněny a může dojít k nenahraditelným ztrátám jejich komerčního potenciálu, zejména patentů. V České republice se přitom nedostatečným způsobem využívá nástrojů alternativního řešení sporů (ADR), zejména mediací. Cílem tohoto příspěvku je proto úvaha o tom, jak může tento způsob alternativního řešení sporů přispět k podpoře efektivního řešení sporů v oblasti ochrany duševního vlastnictví a jak může profese mediátora ovlivnit výsledek mediace a očekávání jejích účastníků. 

Efektivní způsob řešení sporů v oblasti IP

Mediace (z lat. mediare = být uprostřed) je způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda. Uplatňuje se v právu i mimo ně, zahrnuty jsou v ní nejen právní, ale vždy také psychologická či sociální specifika. V českém právním řádu je mediace zakotvena v zákoně č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci).

Mediace je metodou rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení konfliktů za asistence třetí neutrální strany, která vede jednání sporných stran k tvorbě vzájemně přijatelné dohody. Jde o neformální proces řešení konfliktů, ve kterém jsou obě strany přítomny dobrovolně. Jejím cílem je jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, na jejíž podobě se podílejí všichni účastníci mediačního procesu. Dohoda má vždy písemnou podobu. Zahrnuje konkrétní postupy řešení, rozdělení odpovědnosti, úkolů a sankcí za její nedodržení. Stvrzuje se podpisy stran konfliktu a mediátora. Z hlediska závazkového práva tak může dohoda nabývat charakteru právní smlouvy.

Mediace má oproti soudnímu řízení nesporné výhody, pro které je přínosem pro její účastníky. Mezi hlavní výhody mediace patří skutečnost, že:

• Ponechává účastníkům kontrolu nad procesem řešení jejich konfliktu a podobou konečného výsledku;
• Je časově a ekonomicky úsporná, protože probíhá bez dlouhých čekacích lhůt a zbytečných finančních nákladů;
• Snižuje napětí, s kterým přicházejí účastníci k mediátorovi, a nevytváří ovzduší napětí, ale prostor pro případnou budoucí spolupráci;
• Mediace jsou neveřejné, přičemž důvěrné informace uchovává mezi zúčastněnými (povinnost mlčenlivosti).

Úspěšnost řešení konfliktních případů formou mediace je velmi vysoká, podle světových statistik zhruba 75%. Mediace se začala prosazovat nejprve v občansko-právních a obchodních věcech, na přelomu 70. a 80. let pak ve větším měřítku rovněž v trestním řízení. Je velmi rozšířená v USA, ale také ve Velké Británii a v Austrálii, kde se využívá až v 60 % sporů, především ve věcech obchodních (hospodářských), rodinných nebo ve veřejné sféře (zpravidla ochrana životního prostředí), přičemž zhruba dvě třetiny sporů se vyřeší uzavřením dohody.

Postavení mediátora je ve vztahu k oběma stranám vyvážené, neboť v procesu vyjednávání zajišťuje rovné postavení účastníků a pomáhá jim vidět jejich problém v širších souvislostech. V některých evropských zemích existuje velký počet advokátů-mediátorů, organizovaných mimo jiné podle jednotlivých spolkových zemí (Německo, Rakousko), přičemž existují i odlišnosti z hlediska zaměření mediací s ohledem na specifické podmínky jednotlivých zemí. Např. v Norsku má mediace více než dvousetletou tradici a je zaměřená na péči o nezletilé. Klíčovou roli zde kromě psychologů a sociálních pracovníků hrají mediátoři.

Mediace se tedy s úspěchem využívají ve všech vyspělých zemích Evropy i USA či Austrálie nejenom k řešení rodinných sporů (rodinné mediace), ale také k řešení obchodních, justičních, bankovních nebo dokonce vládních sporů ze smluv (Spojené království). Je proto nutné zabezpečit, aby mediační činnost vykonávaly osoby, které budou odpovídajícím způsobem vyškoleny a mohly se tak stát adekvátními partnery soudců rozhodujících tuto agendu, kteří by následně pouze schválili mediační dohodu. O to více, pokud jde o specializované spory k právním duševního vlastnictví.

V této souvislosti je velmi důležitá otázka, jak může profese mediátora ovlivnit celý proces mediace a její výsledek. Mediátor je sice pouze prostředníkem, který dvěma znesvářeným stranám usnadňuje vzájemnou komunikaci a vede je k vyřešení jejich konfliktu, ale za určitých podmínek může stranám aktivně pomoci hledat řešení jejich sporu. Mediátor obecně při výkonu mediace není poskytovatelem právních nebo patentových služeb, ačkoli je k jejich poskytování jinak jako advokát nebo patentový zástupce oprávněn, naopak poskytuje spíše psychologické poradenství směřující k odstranění konfliktu. Mediátor není smluvní stranou mediační dohody, ani tuto dohodu nutně nesepisuje. Panuje však všeobecná shoda na tom, že není možné po mediátorech, kteří nemají právnické vzdělání, spravedlivě požadovat, aby nesli odpovědnost za soulad mediační dohody s platným právem. Teoreticky by bylo možné, aby tuto odpovědnost nesli mediátoři, kteří jsou současně advokáty, neboť u nich překážka chybějícího právnického vzdělání odpadá. Stanovení rozdílných podmínek pro různé skupiny mediátorů však není vhodné, a to zejména z důvodu právní jistoty stran konfliktu.

Zcela zásadní v procesu mediace je však právě osoba mediátora, její znalosti, zkušenosti, její schopnost jednat s lidmi a také schopnost empatie, ale zároveň udržování objektivního pohledu na problém stran. Role mediátora je podle zákona o mediaci komplexnější a klade na odbornou způsobilost osob, vykonávajících funkci zapsaného mediátora, specifické a poměrně vysoké nároky. Při nastavování parametrů zkoušky mediátora byl brán zřetel na multidisciplinární charakter role mediátora a byla zohledněna skutečnost, že účinné vedení mediačního procesu vyžaduje nejenom nezbytné teoretické znalosti, ale zejména praktické dovednosti. Zkouška je proto koncipována tak, aby prověřila nejenom teoretické znalosti uchazeče z oblasti práva, teorie mediace, komunikace a sociální psychologie, ale zaměřuje se také na praktické dovednosti uchazeče, tj. schopnost kompetentně mediační proces řídit a účinně asistovat stranám v konfliktu v nalezení dohody.

Je nezbytné, aby mediátor byl schopen přistupovat ke všem stranám neutrálně, konstruktivně podporovat jejich komunikaci a překonával svojí zkušeností, znalostmi a osobností momenty stagnace mediačního jednání. To přispívá k důvěryhodnosti mediátorů v očích účastníků. Mediátor je tedy třetí nestrannou osobou, která nemá zájem na výsledku sporu, pouze asistuje stranám při nalezení vzájemně přijatelného řešení, aniž by spor rozhodoval. Mediátor vede mediační proces, má v tomto procesu vůdčí roli, avšak není soudce, rozhodce, nehledá viníka sporu, nemá vystupovat jako poradce (tuto roli zastávají advokáti stran). Je rozdíl mezi právní informací a právní radou. V případě evaluativní mediace může se souhlasem stran a při zachování nezávislosti mediátor nejen objasnit právní stav, ale může pomoci i odbornou radou pomáhat hledat řešení. Jeho doporučení musí však být pro strany nezávazná. Z tohoto důvodu je kvalifikace mediátora jednou ze skutečností, které by měli účastníci sporu věnovat při výběru vhodného mediátora obzvlášť velkou pozornost.

V oblasti ochrany duševního vlastnictví je vliv profese mediátora na jeho mediační styl a také na výsledek mediace podle mého názoru zásadní. V této oblasti jde o urovnávání vysoce odborných neshod a sporů, které vznikají ve vztahu k vytváření, uplatňování a hodnocení předmětů duševního vlastnictví, zejména ve věcech vynálezů, průmyslových vzorů, užitných vzorů, zlepšovacích návrhů, výrobních a provozních zkušeností (know-how), nekalé soutěže, ochranných známek, označení původu zboží, programů pro počítače a ostatních předmětů autorsko-právní ochrany a práv příbuzných. To platí zejména v případech, kdy strany nejsou schopny vyjednávat, jejich vzájemné vztahy jsou vyhrocené, soudní řešení nemusí přinést očekávaný výsledek, v dané věci je nejednoznačný výklad práva, hrozí vysoké náklady na vedení sporu, existuje časová či ekonomická tíseň stran nebo spor je příliš komplexní.

Významná pomoc
s náležitou odbornou péčí

V případě ochrany duševního vlastnictví je proto mediace nanejvýše vhodná, přičemž je třeba zdůraznit zejména neveřejnost jednání, neboť v těchto věcech, zejména patentových, může jejich zveřejněním dojít k nenahraditelné ztrátě komerčního potenciálu vynálezu, know-how či obchodního tajemství. Výběr vhodného mediátora s ohledem na jeho profesi a mediační styl může významně pomoci účastníkům efektivně vyřešit jejich spor. Je tedy zřejmé, že výběru mediátora musí strany věnovat velkou pozornost a je v jejich zájmu přihlédnout k profesnímu zaměření a mediačnímu stylu mediátora. Zkušenosti, znalosti i osobnost mediátora může mít zásadní význam pro výsledek mediace. Mediátor podporuje schopnosti účastníků urovnat konflikt vlastními silami, jeho úkolem není daný problém posuzovat či hodnotit, ani rozhodovat o konkrétní podobě jeho řešení. Postavení mediátora musí být proto ve vztahu k oběma stranám konfliktu vyvážené, mediátor musí mediaci vykonávat osobně, nezávisle, nestranně a s náležitou odbornou péčí. Soud by měl být skutečně tou poslední možností, jak spor mezi stranami vyřešit, a to platí dvojnásobně v případě sporů k právům duševního vlastnictví.

JUDr. David Karabec, MPA

Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze absolvoval JUDr. David Karabec, MPA, v roce 1988, kde také získal v roce1989 doktorský titul v oboru právo. Od počátku roku 1990 se podílel na poradenství začínajícím podnikatelům a v roce 1993 se stal komerčním právníkem. Od roku 1996 působí jako advokát. Ve své odborné advokátní praxi se věnuje zejména problematice průmyslových a autorských práv, licencí, ochraně know-how a obchodního tajemství, nekalé soutěže, jakož i procesnímu zastupování klientů v těchto oblastech práva. V roce 1999 absolvoval Institut průmyslově právní výchovy ÚPV a v roce 2019 dokončil dvouleté specializační studium Master of public administration v oblasti výzkumu, vývoje a inovací (MPA VVI), kde získal manažerský titul MPA. Aktuálně si doplňuje vzdělání postgraduálním studiem (LL.M.) alternativního řešení sporů (mimosoudní řešení sporů, mediace, arbitráž) v oblasti ochrany duševního vlastnictví. V roce 2017 založil specializovanou konzultační, poradenskou a vzdělávací společnost JUDr. David Karabec, s.r.o., která se zaměřuje na konzultační, poradenskou, vzdělávací a publikační činnost v oblasti ochrany autorských a průmyslových práv, licencí, ochrany know-how a obchodní tajemství, nekalou soutěž a franchising. Společnost provozuje vlastní Školící a mediační centrum v oblasti ochrany duševního vlastnictví.