Když se sestavuje státní rozpočet, chtěl by každý přidat – na platy, na výzkum, na investice, na spokojený život. Proč by ne, když domácí ekonomika roste, vytváří více zdrojů a mělo by být z čeho rozdávat. Jenže i v tomto období relativní prosperity si stát musí půjčovat, letos sto miliard korun, příští rok o třetinu méně. Že i on musí dluhy platit, vzdor přesvědčení řady politiků, že nikoli, je smutná, ale neoddiskutovatelná skutečnost. A nyní se dostávám ke zmíněnému paradoxu. Vláda počítá s tím, že na splácení vypůjčených peněz i s úroky si opět peníze vypůjčí. Ale občany před podobným způsobem hospodaření varuje. Možná, že pro veřejné finance platí jiný metr - se sto padesáti centimetry, zatímco obyčejní lidé se musí spokojit s tím, který má centimetrů jen sto.
Pavel Kačer
Otevřít PDF
Otevřít PDF
