Josef SléhaČeští výrobci potravin dokážou dělat zázraky. Ať vaří knedlíky nebo produkují uzeniny, pečou chleba nebo dorty, ladí receptury na neobvyklá piva, perníky nebo kávy, míchají bylinkové čaje či nabízejí neskutečně chutné sýry. Dalo by se jmenovat do nekonečna, kolik dobrot již hodnotili porotci České a Dětské chuťovky, soutěží, které většina potravinářů už dobře zná. Jaké bude letošní klání? Kdo se přihlásí a kdo získá v říjnu cenu? Na odpovědi je ještě brzy. S ředitelem projektu Česká chuťovka, Ing. Josefem Sléhou, CSc., však bylo i tak o čem povídat:

Českou chuťovku čeká 12. ročník, přihlášky se sbíhají ve vašem počítači. Objevují se mezi nimi výrobky firem, které se zatím neúčastnily?

Letošní rok je pro nás, ostatně asi jako skoro pro každého, hodně nevyzpytatelný. Na rozdíl od mnoha jiných pravidelných akcí jsme se však bez jakéhokoliv váhání rozhodli tradici České chuťovky ani letos nepřerušovat. Domníváme se totiž, že život by měl, pokud možno, běžet bez nějakého zbytečného oklešťování dál, že bychom neměli podléhat přehnané panice a strašení všelijakými černými scénáři, což podvazuje nejen nejrůznější společenské aktivity, ale neprospívá to ani ekonomice, ani náladě mezi lidmi. Ukazuje se však, že všeobecný pocit nejistoty tady nicméně existuje, a tak se nám přihlášky do soutěže zatím schází znatelně pomaleji než v předchozích letech. Očekáváme ale, že větší část firem se bude jako obvykle přihlašovat až s blížící se uzávěrkou, která je 17. září. Nicméně už teď jsou mezi přihlášenými také firmy, které budou mít v naší soutěži svou premiéru. Každoročně tvoří podíl úplných „nováčků“ mezi soutěžícími 10–15 %, naprostou většinu pak reprezentují ti, kteří se více či méně pravidelně vracejí. Předpokládám, že podobně tomu bude i letos, byť další rekord v počtu účastníků tentokrát asi z pochopitelných důvodů trhat nebudeme. Ale nechme se překvapit!

Určitě se hlásí i stálice, věrní účastníci. Co si na jejich invenci a inovativnosti ceníte nejvíce?

Těch stálic už je mezi účastníky soutěže opravdu hodně, familiárně jim říkáme „chuťovkáři“, protože se s nimi už navzájem dobře známe, a patří tak vlastně do jedné velké rodiny, ať už jsou to třeba jen živnostníci, nebo naopak společnosti celorepublikového významu. Všichni totiž mají jedno společné – myslí nejen na svou ekonomickou rozvahu, ale především na své zákazníky, kterým chtějí nabídnout jen to nejlepší. A na výsledné kvalitě, potažmo chuti soutěžních potravin, je to skutečně znát. V odborné porotě je mnoho renomovaných znalců napříč potravinářskými obory, a ti se jednomyslně shodují v tom, že úroveň přihlášených výrobků rok od roku stále stoupá a že je čím dál obtížnější nechat některé z nich bez ocenění. Hodnotitelská laťka se tedy nepřetržitě zvyšuje a porotci jsou mnohdy až udiveni, jakého mistrovství čeští potravináři umí dosáhnout. Občas se proto směju, když někteří výrobci při přebírání ocenění avizují, že už nevědí, čím by příští rok ještě mohli překvapit. Vím totiž, že už v tu chvíli zároveň přemýšlejí nad dalšími vylepšeními a inovacemi, a že přijdou opět s něčím novým – ne samozřejmě kvůli rozmnožení trofejí ve vitrínách firemních úspěchů, ale protože si chtějí hýčkat především své zákazníky. Jsou to zkrátka „srdcaři“!

Koronavirová krize se dotkla mnoha českých výrobců, panika a nálady plné strachu udělaly své, například i s náklady na provoz, ochranu zdraví zaměstnanců či zákazníků. Přesto mnohé firmy dál pracovaly na novinkách, které s nadšením uvádějí do prodeje. Česká chuťovka je příležitostí, jak o nich dát efektivním způsobem vědět...

Ano, je to tak. Každá podobná nepředvídatelná situace, která výrazně komplikuje život výrobcům, má kromě negativních dopadů i jeden pozitivní – nutí hledat efektivnější, a třeba i méně tradiční cesty k zákazníkům. S ohromením jsem také sledoval, jak někteří výrobci, třebaže i na ně samotné koronavirová opatření silně dolehla, neváhají nejrůznějšími způsoby podporovat své stálé odběratele, kterým šlo, a možná ještě stále i jde doslova o přežití. Za všechny bych mohl jmenovat třeba Pivovar Svijany (mimochodem v předchozích sedmi letech získal už 26 Českých chuťovek), ale podobně se zachovali i mnozí další. Hluboce před všemi smekám a jsem rád, že takoví novodobí rytíři jsou takříkajíc v našem stálém věrnostním „týmu“! Věřím, že svou přízní to dokážou ocenit i jejich zákazníci a že i výsledky letošní soutěže jim k tomu budou dobrým vodítkem.

Rozvířila se diskuze nad staronovým tématem, tedy soběstačností České republiky v pěstování plodin, chovu užitkových zvířat, výrobě potravin. Sbíhají se rozmanité názory, určitá řešení se hledají, možná připravují. Co myslíte – zasloužili by si domácí, lokální i drobnější výrobci kvalitních potravin podporu a více celospolečenského uznání?

Přiznám se, že jako ekonom nemám termín „soběstačnost“ příliš v lásce. Až moc mi to zavání jakýmsi vlasteneckým romantizmem či naivizmem, které se spíš hodí možná do mezních situací, jako jsou hrozící válečné konflikty apod. V tak zoufalé situaci snad ještě ani v době vypjatého koronavirového šílení nejsme, a doufám, že ani nebudeme. Pokud jde o strategické komodity, tak je samozřejmě určitá míra soběstačnosti rozumná, ale není třeba tyto požadavky hnát ad absurdum a snažit se třeba o soběstačnost v pěstování rajčat (neberte mě prosím za slovo) nebo jiných plodin, kterým se mnohem lépe daří v příznivějších klimatických podmínkách. Nedělal bych zkrátka ze soběstačnosti nějakou zázračnou mantru. Celá ekonomická historie lidstva je o stále hlubším rozvoji dělby práce, i té mezinárodní, o zvyšování efektivnosti výroby, a snažit se jít proti přirozené logice dějin by bylo poněkud naivní a k ničemu dobrému by to nakonec stejně nevedlo.
Na druhé straně, myslím, celosvětová koronavirová pandemie (byť přímo u nás o žádnou pandemii ani nejde) obnažila určité limity bezbřehé globalizace, z nichž bychom se také měli umět poučit. Je to samozřejmě celý komplex nesmírně složitých a provázaných procesů, samotný trh už všechno sám o sobě vyřešit nedokáže, zejména proto, že je nesmírně pokřivený všelijakými centrálními zásahy, dotacemi, subvencemi, kvótami, byrokratickými nařízeními, restrikcemi a bůhvíčím dalším. Nejtypičtější je v tomto směru, myslím, právě evropský zemědělský sektor. Takže ano, jsem pro podporu českých zemědělců a potravinářů, v mnoha směrech ji opravdu potřebují, ale mělo by to být podle mne formou rozumné hospodářské politiky, usilující o férové podmínky pro všechny, a ne nějakými selektivními direktivními zásahy, kdy to, co jedněm třeba pomůže, druhým naopak ublíží, protože budou konkurenčně znevýhodněni. Z pohledu České chuťovky vím, že u nás máme spoustu vynikajících potravinářů, kteří dokážou nabídnout zákazníkům tu nejvyšší kvalitu za rozumnou cenu, přičemž v loajalitě českých spotřebitelů k českým výrobkům se již podařilo také hodně udělat. Věřím, že svým skromným dílem k tomu koneckonců přispěla i naše soutěž. Nechme ale raději na výrobcích samotných, kde, v jaké kvalitě a za jaké ceny chtějí nakupovat suroviny, aby jejich výrobky byly co nejlepší a zákazník si na nich za přijatelnou cenu pochutnal. Žádný úředník od zeleného stolu, ať už toho evropského, nebo třeba jen českého, nemůže dohlédnout až tam, kam vidí nejlépe ten který výrobce. Čili férové podmínky pro všechny ano, svazování výrobců a distributorů všemožnými byrokratickými nařízeními ne. Soběstačnost se zkrátka podle mne nadekretovat nedá, když to hodně zjednoduším.

Právě Česká chuťovka se léta snaží vztah veřejnosti a spotřebitelů v tom nejlepším slova smyslu posílit, oceňuje podle fenomenální vlastnosti, chuti výrobku, přihlášené potraviny. Jak byste zhodnotil oněch 12 roků? Co ukázaly, co se podařilo?

Když to řeknu stručně, tak dosavadní vývoj ukázal, že Česká chuťovka má smysl, že se již pevně usadila mezi uznávanými značkami kvality českých potravin i přesto, že není financována z veřejných zdrojů. A to není určitě málo. Řada výrobců se s naší filozofií „značky, která si na nic nehraje“ s chutí ztotožnila, na získaná ocenění jsou držitelé právem pyšní a rádi se jimi pochlubí i svým zákazníkům, čímž si také upevňují jejich loajalitu. Zároveň ani nechci přeceňovat význam a dopad značek Česká chuťovka a Dětská chuťovka (ta letos slaví 10. výročí) na intenzitu preferencí českých spotřebitelů. Bez opravdu masivní plošné reklamy, kterou si zkrátka dovolit nemůžeme, je to běh na dlouhou trať, ale zatím běžíme bez ztráty dechu a na zvyšující se reputaci obou značek je to, troufám si říci, i stále více znát. Hodně nám v tom pomáhají kromě jiných i naši mediální partneři a jsem rád, že mezi ty nejdůležitější patří i tituly vašeho vydavatelství, které věnují soutěži i jejím úspěšným účastníkům vytrvalou pozornost. Za to vám patří můj upřímný dík!

Jaký vztah k tomuto unikátnímu projektu si vypěstovali věrní soutěžící? Najdou se mezi nimi i ti, kteří figurují v klání od prvopočátku?

Je třeba si uvědomit, že jsme začínali s pouhými devíti firmami a deseti oceněnými výrobky, přičemž k dnešnímu dni už má ocenění Česká chuťovka nebo Dětská chuťovka 220 firem. Ještě nedávno jsme ale v soutěži skutečně měli jednoho účastníka, který s námi byl nepřetržitě od samého počátku. Byl to pan František Janíček, vyhlášený řezník a uzenář ze Židlochovic, který se stal i historicky prvním Rytířem české chuti. Už ale odešel na zasloužený odpočinek. Jinak však máme celou řadu opravdu věrných soutěžících, kterých si velice považujeme – za všechny bych uvedl firmy Beas, a.s., a Uzeniny Beta, jež byly úspěšné celkem v devíti ročnících. Beas má za své pekařské a cukrářské výrobky na svém kontě již 27 ocenění, a Uzeniny Beta dokonce neuvěřitelných 48!

Produkce potravin je obor lidské činnosti, před nímž se sluší smeknout. Je to neskutečná odpovědnost i značné riziko. Jsou to investice, čas, odvaha. Jaká je vaše osobní charakteristika těch, kteří se rozhodli náš stůl obohacovat dobrotami?

Mohu mluvit jen o těch, které jsem stačil za ta léta v soutěži trochu blíž poznat. A pokud bych se měl pokusit najít něco, co mají všichni společného, je to ono velké „srdce“, které věnují své profesi i svým zákazníkům. Je radost slyšet, s jakou láskou umí o svých doslova vymazlených dobrotách hovořit, a stačí se třeba i jen podívat na jejich nefalšovaně šťastné úsměvy, kterými hýří během přebírání ocenění nejen na pomyslném pódiu v Senátu, ale i při všech těch neformálních setkáních, která se tam následně odehrávají. A vždycky se mi při tom potvrzuje i to, co vím už dávno – skutečný profesionál, mistr svého oboru, je zpravidla zároveň úplně „normální“ přátelský člověk, který nemá potřebu se nad někoho povyšovat, vyzařuje z něj sympatická skromnost, a v očích mu (nebo jí) září jiskřičky zápalu pro dobrou věc. S takovými je skutečně radost se alespoň jednou za rok potkat a radovat se s nimi z jejich úspěchů.

ptala se Eva Brixi