Ing. Zdeněk Jandejsek, CSc., prezident Agrární komory ČRO skutečných hodnotách pro život člověka se hovoří stále častěji. O čem to svědčí? O větší touze po harmonii, jiném stylu práce, soběstačnosti v produkci potravin, zdravém životním stylu, pohodě místo stresu, o potřebě jistoty? Ano i ne. Možná je to i důsledek chyb, jimiž se učíme a jejichž nápravou se posunujeme dál. Úloha zemědělství se v chápání souvislostí života širokou veřejností dostává, troufám si tvrdit, po letech temna na odpovídající úroveň. Když už nic jiného, lidé chtějí kvalitní čerstvé ovoce a zeleninu, mléko, maso, sýry i pečivo. Bez zemědělců by tato přání neměla šanci být splněna. Jak tyto záležitosti vidí prezident Agrární komory ČR, Ing. Zdeněk Jandejsek, CSc.? A jak na tom jsou čeští zemědělci? O tom je následující rozhovor:

Kdysi bývala naše země v zemědělské produkci takřka soběstačná. Jak je tomu dnes?

Ano, bývali jsme soběstační ve všech komoditách, které patří do našeho mírného klimatického pásma. Současná situace je velmi špatná, přestože máme relativní dostatek srážek, pole vhodná pro produkci, v podnicích špičkovou techniku a technologie i nejlepší dostupnou genetiku jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. V rostlinné výrobě je například soběstačnost v ovoci a zelenině asi 50 %. V živočišné výrobě pak dosahujeme u vepřového masa úrovně pouze 38 % naší produkce, u drůbežího masa a vajec podle vývoje trhu 54–62 %. U mléka pak po započtení všech mléčných produktů asi 85 %. Soběstační jsme v hovězím mase, ale je potřeba si uvědomit, že je to jen díky razantnímu poklesu jeho spotřeby. Jestliže jsme v roce 1990 snědli 26 kilogramů hovězího na osobu a rok, tak v roce 2017 to bylo již jen 7,8 kg.

Čím se liší podmínky zemědělské výroby u nás od podmínek jiných zemí v EU?

Výrobní podmínky máme stejné jako například sousední Německo. To však vyrábí na 100 hektarů zemědělské půdy 2,3krát více mléka, 5,3krát více vepřového masa a 3,4krát více hovězího masa. Přestože jsou přírodní podmínky stejné a naše náklady, leckdy i o něco nižší, nemáme šanci konkurovat cenám k nám dovážené produkce. Důvodem jsou podpory z národních rozpočtů zemí původní EU 15, které směřují k místním sedlákům a jsou na jednotku produkce zhruba 3–4krát vyšší než u nás. Síla národních rozpočtů těchto zemí postupně likviduje naši zemědělskou a potravinářskou výrobu. My pak vyvážíme téměř polovinu vyprodukovaného obilí bez zhodnocení, což je ale například základní surovina pro živočišnou produkci. S tímto obilím odchází z naší země také deficitní fosfor a chybí i organická hmota ze živočišné výroby, která je základním faktorem pro udržení úrodnosti a struktury půdy. Živá a na živiny bohatá půda pak dokáže dlouhodobě vázat větší množství vody, což se dnes ukazuje jako stále významnější faktor hospodaření.

Máme čím konkurovat?

Z hlediska kvality a nákladovosti jsme schopni konkurovat ve všech komoditách, jelikož naše výrobní výsledky jsou srovnatelné se státy EU15. Díky otevřenému trhu máme stejné vybavení, logistiku, podobné metody řízení, ale i vzdělání pracovníků. Není ale možno konkurovat národním podporám a pak ani síle obchodních řetězců, které ovládají koncovou distribuci a vedle masivních dovozů také tlačí tuzemské dodavatele k prodeji pod výrobními náklady, což ve svém důsledku přispívá k naší likvidaci.

Oč usiluje Agrární komora ČR v roce 2018? Co je prvořadým tématem?

Naše aktuální činnost nesměřuje pouze k národnímu rámci a prioritám, ale zcela zásadně se soustřeďujeme také na jednání k podobě Společné zemědělské politiky EU pro leta 2021–2028, která se momentálně v evropských institucích formuluje. Zde odmítáme zastropování plateb na obdělávané hektary, kde by více než 80 % vyráběné produkce přišlo o podpory, díky čemuž by došlo k dalšímu snížení soběstačnosti. Rádi bychom rovněž prosadili sjednocení úrovně národních podpor ve všech zemích EU tak, aby byl tento trh skutečně jednotný a rovný. Nezbytné je vyřešit otázku nákupních cen obchodních řetězců, protože přece nelze vyžadovat produkci od českých zemědělců a potravinářů pod úrovní jejich výrobních nákladů. Stále se mluví o nízké ceně potravin, ale tyto ceny od roku 1989 stouply v průměru o 60 %, ale náklady se zvýšily minimálně 3–5násobně. Při tom cena produkce v jiných odvětvích vzrostla až o 500–1000 % a hodnota vstupů je pro všechny sektory stejná.

Na nedávné tiskové konferenci týkající se produkce drůbežího masa a vajec jste prezentovali zajímavé údaje o používání antibiotik a dalších látek, vyšlo z toho, že čeští chovatelé jsou v nasazování léčiv velmi střídmí a obezřetní. Jak si tedy stojíme v porovnání se světem?

Česká republika ctí ve věci antibiotik odpovědný přístup a má plně funkční dozor nad jejich spotřebou, včetně distribuce, evidence a dohledatelnosti. Léčba antibiotiky je povolena pouze v oprávněných případech, to znamená pro snížení utrpení nebo omezení ztrát. Antibiotika se rozhodně nemohou nasazovat v situacích, kdy by hrozil zásah do potravinového řetězce. Například u kuřat je jejich užití možné, pokud se vyskytne onemocnění u nejmladších kategorií tak, aby byly dodrženy přísné ochranné lhůty před jejich zpracováním pro výrobu potravin. Ostatně to vše je v souladu s národním plánem pro snižování jejich spotřeby v humánní i veterinární medicíně. Z porovnání veřejných dat jasně vyplývá, že úroveň spotřeby antibiotik v České republice je například oproti Polsku, ale i Belgie či Španělska na jednotku produkce na poloviční úrovni. Z toho lze odvodit, že naše aplikace jsou nejenom nižší, ale zároveň cílenější.

Přibývá farem, kde se chovají ovce, kozy, daňci, králíci? O čem to svědčí? Trh je hladový po specialitách? Zákazník chce již více než vepřo-knedlo-zelo?

Jde o současný trend, kdy se rozšiřuje záběr zemědělství, což je pozitivní směr a současně se rozrůstá sortiment potravin. Chovy by ale měly vznikat tam, kde jsou odpovídající podmínky a zároveň vedle malých chovů by měly vznikat i ty střední, na které může vhodně a lépe navázat efektivní zpracování produkce, které je pak se svými výstupy konkurenceschopné, to je model osvědčený v zahraničí. Každopádně taková specializace bude vždy jen doplňkovou produkcí a není možné na ní stavět soběstačnost v živočišných komoditách.

Jak si vedou domácí pěstitelé zeleniny a ovoce? Mají šanci se uživit?

Producenti ovoce dosahují z pohledu kvality i výnosu z jednoho hektaru velmi dobrých výsledků, ale celkové výměry jsou jen na 30–40 % roku 1990 a jako v ostatních případech i zde jde o dlouhodobě nerovnovážné postavení k zahraniční konkurenci. Podpory intenzivních sadů ani podpory skladování a odbytu ovoce nebyly téměř žádné, což vedlo k likvidaci dvou třetin ploch sadů. Nehledě na to, že jde o značné vstupní investice s dlouhodobou návratností a pracností. Obdobný stav je také u zeleniny. Nejvíce chybí podpora při nákupu speciálního vybavení při setí, sázení a sklizni. Tato odvětví by měla být maximálně podporována, jelikož jde o intenzivní výroby s vysokou přidanou hodnotou, s vysokým podílem lidské práce, a hlavně s dlouhodobou tradicí u řady druhů ovoce i zeleniny.

Hodně se hovoří o tom, že ubývá orné půdy, že mizí voda, že se území České republiky stává pouští. Je stále příliš monokulturních porostů, smrkové lesy zdaleka nezadržují tolik vody jako smíšené a listnaté, velká pole bez remízků vyhnala zvěř do neznáma. Používá se příliš chemikálií, aby narostla líbivá mrkev, obří jablka, šlechtí se nové odrůdy, které jsou z výživového hlediska podřadné. Co s tím? A je to pravda?

Odpověď bych rozdělil do více rovin. Předně tedy problematika půdy, kde je tristní stav se řešením záborů kvalitní zemědělské půdy. Zde měl už dávno být vydán zákaz výstavby a další zábory by měly být podmíněny několikanásobným odvodem vycházejícím z bonity půdy tak, aby se záměry stavět přesměrovaly na využití starých a opuštěných zástaveb. Jednoduše tak, aby se již nevyplatilo stavět na zelené louce.
Nedostatek vody není jen dílem vyšších teplot a jiného rozložení srážek v posledních letech, ale souvisí také se špatnou motivací farmářů a zemědělců k vyvážené produkci rostlinné a živočišné výroby vycházející z kdysi nesmyslně nastavených dotačních pravidel, které umožňují hospodařit bez finální produkce. Díky tomu dnes máme pouze 29 % dojnic a 25 % skotu či 28 % prasnic ke stavům v roce 1990. A opět se tím dostáváme k nedostatku produkce statkových hnojiv, provázaných na absenci organické hmoty v půdě. Nevhodné jsou rovněž úzké osevní postupy, tedy střídání pouhých tří plodin, bez zařazení jetelů, vojtěšky či luskovin. Z pohledu úrodnosti půdy, její struktury, udržení živin a vody jde o cestu do pekel. Dostatek humusu v půdě by v zemědělské krajině rovnoměrně zadržel mnohem více vody než například plánované přehrady.
Co se týká lesů, tak největším problémem je nedostatečná aktivita a přednostní likvidace kůrovce, který intenzivně napadá dlouhodobě zatížené a oslabené lesní porosty. To může poškodit nejenom sektor lesního hospodářství, ale v provázanosti na význam lesů v zadržování vody v krajině se opět dostáváme i k této problematice. Se zvěří je situace trochu jiná. Chybí nám drobná zvěř, jako jsou bažanti, koroptve, nebo zajíci, ale takový je stav v celé Evropě, což pramení ze všeobecných civilizačních tlaků na takzvanou kulturní krajinu. V poslední době se prosadila snaha podstatně omezovat lovy drobné zvěře a postupně zajišťovat podmínky pro její navyšování. U jelena, daňka, srnčí a divokých prasat je situace opačná a jejich stavy je nezbytné regulovat na rozumnou úroveň a tyto pak dlouhodobě držet.
Rozhodně se nemohu ztotožnit s poslední částí otázky k chemikáliím, šlechtění a výživovým hodnotám ovoce. Dovoluji si tvrdit, že objem využívaných chemikálií se snižuje, dochází k cílené a přesné aplikaci v objemu i v čase, zemědělci jsou pod důslednou kontrolou, využívají se šetrnější prostředky, a třeba i agrotechnické postupy, které chemii šetří. Samozřejmě je nezbytné dodržovat technologickou kázeň, ale při současné úrovni techniky a moderních aplikací jde o víceméně standardní záležitost.
Šlechtění nových odrůd plodin i zlepšování genetické hodnoty hybridů hospodářských zvířat určitě nevede ke snižování kvality. Je to naopak, směřuje se k co nejlepším užitným vlastnostem, a například i k optimalizaci výživy. Možná bych zde upozornil na to, že nepříliš pozitivně působí šlechtění směřující k prodloužení trvanlivosti a odolnosti k přepravě, jako je například silnější slupka u jablek. Proto je vhodné pěstovat plodiny a chovat zvířata doma, kde jsou velmi dobré podmínky, jíst vše čerstvé, a hlavně vědět, i přímo vidět jak výroba a zpracování probíhá. Pomůžeme tím snížit i kamionovou zátěž životního prostředí.

Co naše zemědělství potřebuje a co ho čeká?

Zemědělství z pohledu významu produkce potravin, což jsou vedle vody a energie základní prvky existence lidstva, u nás potřebuje celkem málo, a tím je motivace zemědělců a zpracovatelů k produkci živočišné výroby. Nejen pro to, abychom zužitkovali svou základní produkci a posléze jedli místní potraviny, ale také z důvodu péče o kvalitu a úrodnost půdy a její schopnost dlouhodobě zadržovat vodu, jak jsme si vysvětlili výše. Dále potřebujeme nastavit skutečně „jednotný trh“ společné EU, vycházející ze stejné úrovně národních i unijních podpor, aby země se slabší ekonomikou nebyly v oblasti potravin likvidovány a ovládány. Profity v zemědělsko-potravinové vertikále musí být nastaveny vyváženě. Prvovýrobce přece nemůže pracovat se ztrátou a omezovat svou výrobu, když koneční prodejci slušně prosperují. Za současného stavu není možné trvale očekávat, že pokles cen potravin, když vstupy stále rostou. Zcela zásadní pro náš rozvoj pak také bude dojednání podmínek a celého rámce Společné zemědělské politiky po roce 2020, která bude formovat náš agrární sektor, výrobní podmínky, péči o krajinu i zaměstnanost obyvatel venkova.

Jaké sny má poctivý český zemědělec?

Myslím, že jich ani nemá moc. Předně chce hospodařit za stejných podmínek jako jeho konkurence v okolních státech EU – nebojím se v této souvislosti ani říct, že bych podpořil úplné zrušení podpor, a tím naprosto volnou soutěž, což by nám v pohledu k okolnímu světu nakonec i pomohlo. Ale jsem si zároveň vědom, že tato logika je pro staré země EU nepřijatelná. Dále chceme mít ze svého podnikání přiměřený zisk, který zajistí rozvoj společností investicemi do inovací, do zvyšování produktivity práce a do konkurenceschopnosti. Chceme prodávat potraviny, které uspokojí naše obyvatele svou kvalitou i chutí. A samozřejmě také chceme vedle intenzivní výroby zajistit péči o krajinu a venkov, kde se budeme všichni cítit dobře a na výsledky své práce budeme hledět s respektem a úctou.

otázky připravila Eva Brixi