Že byl také včelařem, chovatelem holubů a ryb, zemitým sadařem i zahradníkem, to o profesoru Milanu Zeleném nevěděl každý. Je to tak. Nebyl jen ctihodným akademikem, váženým i nenáviděným ekonomem, vyučujícím, jemuž naslouchali žáci z celého světa.

Nebyl jen vizionářem a mužem, který dokázal hájit své názory bez uzardění. Člověkem, který provokoval otázkami, na něž nutil hledat ostatní odpovědi. Moudrou osobností, jež osudově opustila svět loni na Štědrý den ve svém druhém domově, Spojených státech amerických. Byla to rovněž ikona podnikatelského světa, které stálo za to naslouchat. A přemýšlet o tom, co nám sděluje. K jeho blízkým spolupracovníkům patřila i prof. Ing. Růžena Petříková, CSc., členka Rady kvality ČR.

Jak podnikatelé u nás vzpomínají na Milana Zeleného?

Zmínila jsem to bezprostředně po samotné vzpomínkové akci jeho nedožitých 82. narozenin, která se konala 22. ledna 2024, příznačně v prostorách Baťovy vily ve Zlíně, a vrátila jsem se k tomu ještě několikrát po tomto noblesním rozloučení. Krásná slova plná upřímného smutku zazněla ve všech vyznáních, ale i pozdějších vzpomínkách jeho žáků, kolegů a osobních přátel, objevila se postupně v nejrůznějších médiích. Byla to slova hlubokého obdivu, respektu, lásky, úcty a díků. Řada z nás měla totiž štěstí se s touto mimořádnou osobností nejen setkat při příležitosti odborných konferencí, kongresů či seminářů, ale také s panem profesorem krátkodobě či dlouhodobě spolupracovat. Zejména za tuto druhou skupinu osobních přátel bych zopakovala to prosté: pane profesore, moc nám chybíte. Jelikož byl tento člověk vynikajícím znalcem díla bratrů Baťových, jak zmíním ještě později, dovedl toho využít a vynikajícím způsobem přiblížit všem zájemcům, podnikatelům a manažerům způsob jejich myšlení a navést mnohé z nich k následování. Důkazem může být řada našich úspěšných podniků, jejichž vedení se nikterak netají tím, že některé z podnikatelských principů a idejí Tomáše a Jana Baťových uplatňují v praxi dodnes.

Čím se vyznačovalo jeho myšlení a v čem může být právě pro lidi z businessu inspirativní?

Je toho opravdu mnoho, čím řadu z nás, a to nejen lidí z businessu, ale zejména jeho kolegy a osobní přátele, ze všech možných oblastí a sektorů, pan profesor navždy motivoval a inspiroval. Motivoval nás opakovaně zejména pomocí svých cíleně a bravurně kladených otázek, vědom si své zásady, že základem úspěchu je umět klást otázky s tím, že nás tímto často nutil přemýšlet o věcech a souvislostech dosud nepoznaných a hledat na ně příslušné odpovědi. O inspiraci prostřednictvím Soustavy řízení Baťa toho je známo více, a všem zájemcům o detailnější studium mohu doporučit sličnou publikaci Cesty k úspěchu – Trvalé hodnoty Soustavy Baťa (2020). Já se ale ráda zmíním o dalších, alespoň dvou úžasných a velmi obdivuhodných dílech, a to: Neučte se z vlastních chyb (2007) a Hledání vlastní cesty (2011), které mne provázejí už mnoho let profesním i osobním životem. Zásadní myšlenkou je v tom prvním případě hluboká pravda (volně cituji), že učit se jen z vlastních chyb je selháním, chyby byly již udělány, mnohé jsou nezvratné, náklady a škody již započteny a naše životy jsou o to chudší. Moudrý člověk se učí z chyb druhých lidí, ne z těch vlastních – nic nás to totiž nestojí. Ale mnozí jsou v tomto směru nepoučitelní a hloupí: těm, kteří se dopustili chyb, se škodolibě usmívají, často posmívají, aby se vzápětí dopustili stejných pochybení. Typicky čes­ké, řekl by, stejně jako to známé, že chybami se člověk učí. Toto přísloví pan profesor označil dokonce jako nejhloupější přísloví lidstva, protože stimuluje a omlouvá lidskou hloupost, opakování chyb a poškozování druhých lidí.

A konečně, jako „kvalitář“ si dovolím navázat jedním známým příměrem (volně cituji): Učení se z vlastních chyb jde přece proti základním principům řízení kvality, chybující nechápou, že cokoliv je třeba udělat, má se udělat dobře a správně hned napoprvé a pokaždé – ne napodruhé, napotřetí... (mnozí vzpomeneme na tomto místě naši velkou guru managementu kvality Anežku Žaludovou, která nám právě tuto zásadu často připomínala ve svých přednáškách). Za velice podnětné je zapotřebí rovněž zmínit úvahy Milana Zeleného o roli inovací ve společnosti s častým podtitulkem v tom kontextu, že informace nejsou znalosti a vědět ještě neznamená umět.

Osobnost, jíž jsou tyto řádky věnované, byla známá právě tím, že šířila a osvětlovala myšlenky týkající se principů Baťova úspěchu. Ale to není vše...

Pan profesor byl nejen celoživotním stoupencem, ale především velkým znalcem podnikání bratrů Baťových. Myšlenky, které máte zřejmě na mysli, rezonují v řadě jeho knih, článků, fejetonů a poznámek. Za ucelený výklad lze s určitostí považovat publikaci Cesty k úspěchu (2020), kde je autor veden snahou seznámit čtenáře příjemnou, zajímavou, i když mírně konfrontační formou, s některými principy unikátní Soustavy řízení Baťa. Přitom očekával, že tyto povedou ve svém důsledku k pochopení, že Soustava řízení představuje i v dnešním podnikání jediný ucelený a plně integrovaný systém podnikového řízení. A dnes už mnohé paralely této SŘB se současným moderním řízením jednoznačně dokazují tyto jeho pravdy a zcela přirozenou cestou bývají zapracovány do řízení mnoha našich úspěšných společností...

A jak to tedy bylo u Baťů? Tomáš Baťa používal při veškerém svém konání jednu jedinou věc – svůj zdravý rozum. Věděl, že má-li být trvale konkurenceschopný a nejlepší na trhu, musí být nejkvalitnější, nejrychlejší a nejlevnější. V praxi to znamená vyrábět efektivně, bez prostojů, bez chyb, a konečně bez zbytečných vnitřních nákladů a ztrát. A co to znamená v dnešní terminologii? V současné době běžně používáme řadu moderních metod (Zero deffect, Just in Time, Kaizen, Kanban, 5S, 8S). U Baťů pracovali stejně, jen nic z toho nebylo definováno jako metoda, přístup nebo ini­ciativa. Všechny procesy vycházely především ze zdravého úsudku o jejich smysluplnosti a přínosu. Baťa si vysoce cenil lidí – spolupracovníků, rovněž věděl, jak si udržet nejlepší z nich, a to zejména aktivní participací na řešení problémů a spoluodpovědností za další rozvoj firmy. Dnes mnoha manažerům a rádoby podnikatelům uniká to podstatné: nevidí do duše podniku. Vidí jen ty zmíněné moderní techniky, ale ztrácejí se jim systémy, a když řídí systémy, tak se jim ztrácí filozofie, kultura a hodnoty podniku. A to jsou ty atributy, ke kterým bychom se měli vracet a urychleně je akceptovat, ostatně zhruba tak, jak to bylo rámcově nastaveno na poslední konferenci Kvalita ve Valeči.

Tento výjimečný člověk fandil mladým lidem, kteří se chtěli vzdělávat, učit. Ctil praxi ve firmách, v provozu. Doporučoval nejen znát, ale hlavně umět.

A zde se dostáváme k problematice mně osobně velice blízké, nad kterou jsme s panem profesorem vedli hodinové debaty. A moc dobře vím, že stejné debaty vedl s akademiky, rektory, významnými řediteli společností, dokladováno je to závěrečnými texty z mnoha konferencí, seminářů a projektů tuzemských i mezinárodních. Jako osobnost globálního rozměru jednoznačně fandil mladým lidem z celého světa, kteří se chtěli vzdělávat a učit. Vzpomínám, že často říkal: Mládí je zejména o trvalém učení se, ambicích, výkonu a konkurenci, stáří pak o moudrosti, rovnováze a spolupráci. Cíleně proto věnoval svoji pozornost budování podnikatelských univerzit jako jednomu z hybných faktorů dalšího rozvoje s tolik potřebným cílem – co nejrychleji dostat studenty přímo do podnikatelského prostředí, kde mnohé profese v současnosti citelně chybí a průmysl si „stýská“, nebo je dokonce zcela paralyzován. Dovolím připomenout jeho moudrá slova, že naším hřištěm je celý svět, že je zapotřebí akcentovat velký přesun od informací ke znalostem, a konečně si přiznat, že my v naprosté většině našim studentům stále předkládáme pouhé informace... A na tomto místě bych se moc ráda vrátila k oné publikaci pana profesora Hledání vlastní cesty, kde řeší právě vztahovou problematiku: informace versus znalosti. Slovy pana profesora, všechno je v rukou a hlavách lidí. V jejich hodnotách, zkušenostech, motivaci a schopnostech, v tom, co umějí, ne v tom, co vědí. A jeho nejznámější a nejjednodušší příměr? Kuchařských knih je všude po světě plno, vynikajících kuchařů málo. Vše, co je popsáno slovy, čísly a grafy, to vše jsou pouhé informace. Ale informace nejsou znalosti a vědět ještě neznamená umět. A tak přesto, že mladí lidé přicházejí do praxe se slušným znalostním základem, na okamžité využití těchto znalostí v podmínkách praxe je připraveno pouze velice malé procento z nich, odhadem zhruba jen do 15 %.

Byl také vtipným společníkem, uměl glosovat nešvary. Co mu vadilo na české ekonomice?

Ano, byl velice vtipným a zábavným společníkem, a to za všech okolností. A i když byl mnohdy terčem dosti nevybíravé kritiky svého okolí za své, často velmi otevřené a kritické postřehy, vždy reagoval s noblesou, bez náznaku sebemenší arogance. Některými byl dokonce nazýván sucharem, šlo však o ty, kteří mu nikdy neporozuměli. Máme za sebou velmi náročné období, a možná, že ještě náročnější časy nás čekají, je proto veliká škoda, že pan profesor už nebude s námi, aby případně, jako zdatný vizio­nář, zformuloval, co a jak dělat, na co se připravit. Je totiž dostatečně známo, že v minulosti byl pravidelným kritikem české ekonomiky a s tím souvisejících rozhodnutí naší vládní garnitury. Snad nejvýrazněji a opakovaně v minulosti veřejně vystupoval např. proti šokové terapii, kuponové privatizaci, rozbití Československa, rozprodeji klíčových podniků do zahraničí, úplatkářské kultuře (tunelování a korupci), zanedbávání školství a vzdělávání, ničení životního prostředí trestuhodným vyčerpáváním půdy, pustošení kultury obecně a vykořisťování lidských bytostí. Není to, žel, kompletní výčet toho, s čím nesouhlasil, navíc mnoho těchto, jen velice heslovitě zmíněných atributů, by si zcela jistě zasluhovalo alespoň stručný výklad následků špatných rozhodnutí, na což nemáme dostatek prostoru... Dovoluji si proto opět odkázat na řadu fejetonů a článků z dob minulých, zejména pak na publikaci Neučte se z vlastních chyb, kde některé z výše uvedených přijatých rozhodnutí, včetně jejich následků, Milan Zelený trefně rozvádí, a to zejména pro ty, kteří jsou vedeni trvalou snahou tyto rozpory pochopit, inspirovat se, stát se tvůrčími a dělat věci jinak.

Milan Zelený byl světoběžníkem, přednášel nejen v Číně, ale také v Indii, v USA, i České republice. Trvale žil ve Spojených státech. Přesto se cítil až do svého skonu Čechem a naši zemi miloval. Čeho si vážil na naší povaze, historii, krajině, tradicích?

Nikdy se netajil láskou k Československu, Čes­ku a Slovensku, a do konce svého života se cítil být obojím, Čechem i Američanem. Ke konci svého života tak svoji přízeň vcelku spravedlivě dělil mezi Čechy a USA. Rád se účastnil domácího společenského i politického dění, a poté, když byl unaven, naštván či silně rozčarován, se vracel rád do Ameriky, aby se zase po nějakém čase naopak těšil zpátky k nám, jak říkával, na knedlíky, guláš a pivo. V té stálé změně nakonec našel zalíbení, stala se trvající součástí jeho života.

A ještě aspoň jednu lásku pana profesora musím krátce zmínit, a to jeho usedlost v jižních Čechách, se zahradou, ve které postupně vysázel stromy, květiny a nejrůznější rostliny, pořídil si pávy, choval včely, holuby, ryby. Vše to vytvářelo dohromady jeden harmonický a vyvážený celek, v jehož středu zasadil kaštan a své „království“ nazval Castanea. V něm trávil převáž­nou část svých chvil u nás a rovněž právě tam, uprostřed překrásné přírody, napsal většinu svých úvah, článků, fejetonů, esejů. V jižních Čechách, uprostřed této překrásné krajiny, docházelo k pravidelným setkáním, kdy se k vybraným tématům povídalo a diskutovalo často dlouho do noci, vzniklo zde mnoho zajímavých rozhodnutí, projektů, modelů... A konečně – právě knihy, které jsem zmiňovala, obsahují řadu inspirativních myšlenek, názorů a řešení, jež jsme při uvedených setkáních společně diskutovali, aby nakonec vznikl unikátní a ověřený souhrn principů a hodnot řízení nazvaný Souhrn řízení Castanea, z nichž některé lze okamžitě využít v podnikatelské praxi.

A dovolte mi ještě poznámku. Je možná méně známo, že psal kromě esejů a povídek také pohádky pro děti, pohádky, které se však výrazně liší od všech těch našich hloupých Honzů a babek s roštím na zádech. Základními tématy je totiž něco víc, cesta ke svobodě, sama svoboda a vždy nějaká ta „chytrost“ závěrem, podobně jako tomu bylo u bajkaře Ezopa. Jedna z nejkrásnějších pohádek Bílý páv, určená pro jednu malou holčičku, byla inspirována právě překrásným prostředím usedlosti Castanea v jižních Čechách, a najdete ji i jako součást textu výše uvedené publikace Neučte se z vlastních chyb. Osobně doporučuji, a to ne­jen malým holčičkám...

za odpovědi poděkovala Eva Brixi