Titulek vybraný z myšlenek JUDr. Martiny Děvěrové, MPA, ředitelky Magistrátu hlavního města Prahy, snad nejlépe vystihuje charakteristiku toho, jak lze nazírat na společenskou odpovědnost. Základem je vztah.

Vztah člověka k člověku, hodnotám, které lidé vytvářejí, vztah k tomu, co má smysl. To, co dáváme nad rámec povinností, pravidel, předpisů. 

Na Magistrátu hlavního města Prahy dostaly aktivity společenské odpovědnosti svou specifickou podobu. Jak ji zde chápou, o tom
jsem hovořila právě s Martinou Děvěrovou:

Společenská odpovědnost je téma, které naštěstí zajímá více a více lidí, organizací, firem. Odhaluje a popisuje i vyhledává to, co ve vztazích mezi lidmi má být, často i je, ale ne vždy si to uvědomujeme a spatřujeme to. Nebo to neděláme a mohli bychom. Jak vnímá tyto hodnoty Magistrát hlavního města Prahy?

Společenskou odpovědnost vidí Magistrát hlavního města Prahy úplně stejně jako vy. Základem našeho přístupu ke společenské odpovědnosti je vnímání našich zaměstnanců jako lidí a posilování mezilidských vztahů nejen v oblasti pracovní, ale především lidské, osobní. Jde o návrat k prastarým hodnotám, jako je porozumění, sounáležitost, ochota pomoci, nebýt lhostejný, na které jsme mnohdy již zapomněli nebo jsme nabyli dojmu, že už nejsou důležité.

Co byste si pod pojmem společenská odpovědnost dokázala ještě představit, a nejen v souvislosti s magistrátem?

Vymezit všechny formy společenské odpovědnosti není možné. Zahrnuje jakékoliv věci, které lidé činí ne proto, že jim to někdo nařídil, ale protože se pro ně sami svobodně rozhodli a tyto činy přinášejí prospěch především jiným lidem než těm, kteří je dělají. A protože jediné omezení v této oblasti představuje lidská fantazie, může mít společensky odpovědný čin jakoukoliv podobu. Dokonce se může stát, že něco, co člověk udělá, ti druzí označí za společensky odpovědné, aniž by to tak původně bylo zamýšleno. Například jeden náš kolega ve volném čase maluje obrazy a jeden věnoval kolegyním, aby si jím vyzdobily pracoviště. A obdarované jeho přístup vyhodnotily jako společensky odpovědný počin. Místo, kde působí, navštěvuje mnoho lidí (veřejnost i kolegové) a všechny obraz vždy zaujme. Kolega-malíř si určitě neříkal: „Když dám kolegyním do kanceláře můj obraz, bude to společensky odpovědné chování.“

Umět se rozdělit o vlastní čas i prostředky k životu a nabídnout je tam, kde lidé z určitých důvodů strádají, nebo je dát ku prospěchu jakéhokoli dobrého počinu, je orientace, která řadu lidí vnitřně naplňuje, přináší jim štěstí, ačkoli se to zdá v dnešní složité době zvláštní. Není to cesta k rovnostářství, ale cesta nezištné pomoci, která má smysl.

Máte i vy svoji vlastní zkušenost, kdy jste někomu pomohla a naplnilo vás to radostí? Jak se dá takový pocit popsat?

Dveře mojí kanceláře jsou (obrazně řečeno) otevřené pro každého. Mám radost, když můžu zaměstnanci, který mne požádá o radu či pomoc (mnohdy ve věci, jež se netýká naší práce), opravdu pomoct jeho problém vyřešit nebo k řešení alespoň přispět. Uvědomuji si, že pro většinu lidí není jednoduché překonat ostych i obavy z toho, že se obracejí na šéfa úřadu. Stále ještě v nás přetrvává pravidlo subordinace. O to víc mne těší, že se tak děje stále častěji. Vnímám to jako obrovskou důvěru, která na jedné straně zavazuje, ale na té druhé je moc příjemná. Je to takové pohlazení po duši.

A jak se zrodila myšlenka ocenit osobnosti z pracovníků magistrátu?

S nápadem ocenit společensky odpovědné zaměstnance Magistrátu hlavního města Prahy přišel vedoucí mojí kanceláře Honza Šebek. Účastnili jsme se spolu konference o společenské odpovědnosti v Jihomoravském kraji, která nás oba zaujala. A protože Honza nemá od slov daleko k činům, za pár dní po návratu z konference mi předložil návrh, abychom se nejprve jako magistrát a následně i jako město Praha přihlásili ke společenské odpovědnosti. Pak už to nabralo rychlý spád, myšlenka oslovila i další kolegy z úřadu, navázali jsme spolupráci s jinými kraji, které tuto myšlenku také realizují (např. Moravskoslezský), vydali jsme společně s členy Rady hlavního města Prahy publikaci „Společensky odpovědná Praha“, začali vymýšlet další projekty a zapojovat stále
více lidí.

Kdo byl v roce 2017 oceněn a proč?

Rozhodování o tom, kdo bude oceněn jako společensky odpovědný jednotlivec z celého magistrátu, bylo velice těžké. Všechny nominace, které jsme dostali, by si to ocenění zasloužily, ale mohli jsme vybrat pouze jedinou osobu. Tou se nakonec stala paní Alena Baumruková, která svoji zálibu v pletení spojila s pomocí předčasně narozeným dětem (spolek Nedoklubko), seniorům (projekt Ponožky od babičky) i dalším potřebným. A nejlepší na tom bylo, že se nám rozhodnutí podařilo utajit do poslední chvíle. Paní Baumruková nejenže nevěděla, že bude na vánočním setkání zaměstnanců oceněna, ale vůbec netušila, že ji někdo navrhl. Nesmím samozřejmě zapomenout ani na společensky odpovědnou skupinu, kde ale bylo rozhodování mnohem jednodušší. S přehledem zvítězili Magistrátní Movembři – skupina kolegů i kolegyň, kteří se přihlásili do akce na podporu boje proti rakovině prostaty a jiným onemocněním mužů. V rámci této akce se jim pro Nadační fond Muži proti rakovině podařilo vybrat přes 50 000 korun, což je úctyhodný výsledek.

Budete v roce 2018 pokračovat?

Ocenění společensky odpovědného počinu jednotlivce a skupiny se setkalo s velkým pozitivním ohlasem nejen u našich zaměstnanců. Proto budeme v tomto projektu pokračovat i v dalších letech. V roce 2018 nás čeká ocenění společensky odpovědných počinů za hlavní město Prahu, které bude předávat paní primátorka Adriana Krnáčová, a v závěru roku chceme opět vyhlásit společensky odpovědné zaměstnance i skupiny v rámci magistrátu.

Co všechno byste těmito aktivitami rádi sdělili?

Jednou z mých ambicí, se kterými jsem před třemi lety přicházela do funkce ředitelky magistrátu, bylo navrátit práci úředníka jeho zašlou slávu a úctu, které se těšila např. za Rakouska-Uherska nebo první republiky, a ukázat nejen veřejnosti, ale především našim lidem, že úředník není jen stroj na razítka a rozhodnutí, ale především člověk jako každý jiný. A projekt společenské odpovědnosti k tomu podle mého názoru přispívá. Snažíme se svým zaměstnancům, ale i ostatním mimo úřad sdělit, že i na magistrátě pracují lidé, kteří mají své radosti a starosti, my ve vedení úřadu to vnímáme, snažíme se jim pomáhat a podporovat je.

Nechystáte k tomu všemu ještě nějaký speciální projekt, který by zaměstnance magistrátu představil jinak než jako spolehlivě fungující úřad s patřičnou image?

Při diskuzi s kolegy, kteří se podílejí na řízení projektu společenské odpovědnosti, jsme narazili na to, že vybrat projekty, do nichž se chceme jako magistrát nebo město zapojit, je velice složité a nelze vyhovět přání každého. Napadlo nás tedy, že bychom mohli vytvořit na intranetových stránkách magistrátu prostor, kde naši zaměstnanci budou moci sami nabízet společensky odpovědné akce, do nichž je možné se zapojit. Ať si každý může vybrat, zda se přidá k akci, která je podporovaná magistrátem či městem (např. Movembři, charitativní sbírka oblečení, knih a hraček pro Diakonii Broumov, finanční sbírka pro nadaci DEBRA) nebo může jít o akci s městem či úřadem nespojovanou. Někdy je důležitější dát lidem prostor pro to, aby mohli něco konat, než akci organizovat.

Přelom roků, konec jednoho a začátek dalšího vždy svádí pozornost lidí k hodnocení, vzpomínkám s přídavkem nostalgie, přemýšlení o tom, co pěkného by rádi ještě udělali. Co byste si přála, aby se v naplňování společenské odpovědnosti na magistrátu podařilo?

Moje přání se netýká jen společenské odpovědnosti, ale má obecnější charakter. Přála bych si, aby lidé přestali úřad vnímat jako nějakou abstraktní instituci, která jim často komplikuje život, ale uvědomili si, že úřad tvoří lidé jako oni sami, lidé, kteří se jim snaží pomoci v rámci daných pravidel. Ve vztahu k našim zaměstnancům bych chtěla posílit vědomí, že všichni dohromady jsme jeden úřad, a pokud budeme spolupracovat a táhnout za jeden provaz, můžeme dokázat velké věci. A jednou z nich je být společensky odpovědnými.

otázky připravila Eva Brixi