Na růst výroby biometanu budou mít hlavní vliv zejména současné zemědělské bioplynové stanice. V Česku je jich aktuálně téměř čtyři sta. Zemědělské odpady zároveň tvoří tři čtvrtiny všech dostupných surovin, ze kterých je možné biometan vyrobit.

Výraznějšímu růstu segmentu však zatím brání omezení u vtláčení zeleného plynu do středotlakého plynovodu. Zásadní podle expertů bude také přístup současných bioplynových stanic, kterým v nejbližších letech bude končit provozní podpora. Pokud se rozhodnou přejít na biometan, mohou do roku 2030 vzniknout v Česku vyšší desítky biometanových stanic.

Podle posledních dat Evropské bioplynové aso­ciace stoupla kapacita produkce biometanu v EU o 37 %, a to na 6,4 miliardy kubíků ročně. V zemích EU se na výrobě podílí více než 1500 zařízení, nejvíce z nich nově vzniklo ve Francii a Itálii. V Česku aktuálně fungují jednotky biometanových stanic, ty zatím poslední nově zprovozněné zahájily svůj provoz na jižní Moravě – v Rakvicích nedaleko Břeclavi a ve Vyškově. Zatímco druhá zmíněná používá pro výrobu biometanu všechny druhy biologicky rozložitelného odpadu, ta první vyrábí zelený plyn ze zemědělského odpadu. Právě z těchto provozů by přitom mohly biometanové stanice v budoucnu vznikat nejčastěji. „Největší potenciál pro výrobu biometanu čeká v přeměně stávajících bioplynových stanic zemědělských a bioplynových stanic na čistírnách odpadních vod. Současné kogenerační jednotky si tyto bioplynové stanice ponechají k produkci elektřiny a tepla pro vlastní provoz, případně k poskytování flexibility operátorovi ­trhu s elektřinou, ale většinu své produkce bioplynu využijí k produkci biometanu,“ řekl Petr Novotný z Institutu cirkulární ekonomiky. Hlavním důvodem velkého potenciálu zemědělských bioplynových stanic je mimo jiné to, že jich je v Česku nejvíce – jejich počet se blíží 400.

Velký potenciál zemědělských bioplynových stanic pro výrobu biometanu vychází také z toho, že celé tři čtvrtiny všech dostupných surovin, ze kterých je biometan možné vyrábět, tvoří právě zemědělské odpady. Na zbylou čtvrtinu pak připadají kaly z čistíren odpadních vod a také odpady z domácností. „Zemědělství je největším zdrojem emisí a odpadních materiálů, ze kterých se může bioplyn vyrábět. Jsou to především statková hnojiva či posklizňové zbytky. Když bychom tyto materiály nechali ležet volně v přírodě, budou významným zdrojem emisí skleníkových plynů. Takto je možné je zachytit v bioplynové stanici a využít pro výrobu biometanu,“ řekl Martin Schwarz ze sdružení CZ BIOM.

Jednou z překážek přebudování bioplynových stanic na ty biometanové bývá často také jejich vzdálenost od plynárenské sítě. Ačkoliv je tuzemská síť velmi dobře rozvinutá, ne všechny z téměř 600 bioplynových stanic se vždy nacházejí v její blízkosti. V takových případech je pak nutná investice ještě do dobudování potrubí, což může celkové náklady výrazně navýšit.

„Varianta vtláčení do sítě je v současnosti nejekonomičtější. Alternativou může být využití biometanu v blízkosti místa výroby, například v podobě plnicí stanice na CNG. Biometan se tak nevtláčí do plynárenské sítě, ale mohou ho například zužitkovat vozy s pohonem na zemní plyn,“ uvedla Monika Zitterbartová, výkonná ředitelka společnosti HUTIRA green gas s tím, že další variantou je také plnění biometanu do tlakových lahví a jeho následná doprava na místo vtláčení do plynárenské sítě.

Obecně však platí, že výhodu mají zejména ty bioplynové stanice, které se nacházejí v blízkosti plynárenské sítě. Podle dat společnosti GasNet je jich v Česku do vzdálenosti jednoho kilometru od plynovodu celkem 303. Po přebudování na biometanovou stanici pak může být zelený plyn vtláčen do sítě, zatím však pouze do vysokotlakého plynovodu. Řada odborníků tuto skutečnost vnímá jako jednu z dalších překážek pro větší rozvoj biometanu v Česku. Důvodem omezení je fakt, že v biometanu chybí vyšší uhlíky, které zvyšují výhřevnost. Vyčištěný biometan by měl vždy obsahovat minimálně 95 % metanu.

„Aby bylo možné biometan vtláčet také do středotlaku, je zapotřebí do něj přidat malé množství propanu, aby dosáhl stejné výhřevnosti jako zemní plyn. Propanizace se používá například u projektu biometanové stanice Ústřední čistírny odpadních vod v pražské Bubenči. Řada aktérů na trhu nicméně nutnost přidávání propanu do biometanu u středotlaku vnímá jako limitující. Důvodem jsou jak zvýšené investiční náklady, tak především ty provozní,“ doplnila Monika Zitterbartová.

Hlavním limitem většího rozvoje biometanu je však podle expertů dosud nedostatečná provozní podpora. Ačkoliv Evropská komise schválila koncem loňského roku státní podporu biometanu ve výši zhruba 60 miliard korun, zapojit se do tohoto programu ve formě takzvaného zeleného bonusu bude možné jen do konce příštího roku. „Existuje poměrně značné riziko, že se se biometanové projekty v tak krátkém časovém horizontu nestihnou připravit a peníze z programu se nevyčerpají,“ uvedl jednatel společnosti MJEnergie Pavel Urubek.

Řada aktuálně fungujících bioplynových stanic však bude muset v nejbližších letech řešit jinou starost, neboť jim bude končit provozní podpora kombinované výroby elektřiny a tepla. Do konce roku 2027 se to bude podle dat EGÚ Brno týkat 171 stanic. Pokud budou chtít získat další provozní dotaci, budou muset výrazně modernizovat svůj provoz, což s sebou ponese výrazné finanční náklady. Druhou variantou je pak přechod na výrobu biometanu a možnost čerpání zeleného bonusu.

„Před staršími bioplynovými stanicemi se z hlediska výroby biometanu otevírá obrovská příležitost. Bude však extrémně důležité, jak stát uchopí podporu těchto projektů i po roce 2025. Pokud se vše podaří, může segment biometanu v následujících čtyřech letech velmi rychle akcelerovat a dále postupně růst. Dosavadní provozní podpora totiž bude postupně končit i dalším bioplynkám. Výsledkem tak mohou být do roku 2030 vyšší desítky fungujících biometanových stanic. Potenciál je obrovský,“ uzavřela Monika Zitterbartová s tím, že například ve Francii aktuálně funguje již 675 biometanových stanic, přičemž jen za posledních rok jich přibylo okolo 200.

(tz)