Aféra s emisemi automobilů nebere konce. Když prasklo na Volkswagen, že používal „dvojí metr" pro své dieselové motory, aby při testech splňovaly přísné normy Euro, nikdo netušil, že špína se vylije i na další značky. Poslední informace hovoří o tom, že v Německu budou prověřovat software i automobilky Daimler (vozidla Mercedes). Nejde pouze o stovky miliard korun, které musí zaplatit VW za poškozování životního prostředí a spotřebitelů, jde rovněž o důvěryhodnost celého businessu. Tvrdé emisní limity byly zavedeny s podporou výrobců nejen z ekologických, ale i konkurenčních důvodů. Pouze několik největších hráčů může investovat dostatek prostředků na vývoj stále čistších pohonných jednotek. Ostatní buď zkrachovali (u nás například LIAZ), nebo jsou nuceni nakupovat motory cizích značek (Tatra). Stále není jasné, kdo všechno ještě v emisních podvodech „jel“ a proti komu se nakonec tato kauza obrátí. Platí stále, že podvod se nevyplácí? Pavel Kačer

Československo patřilo k motocyklovým velmocím. Jak ve výrobě jednostopých vozidel tak ve sportovních disciplínách se Češi řadili ke světové špičce. Dneska to už neplatí. Jawa jako značka je odkázána na non euro trhy a na motory, které v licenci vyrábějí Číňané. Motorkářů v našich zemích přibývá, ale nikdy už nedosáhnou počtů z dob, kdy motorka byla v rodinách hlavním dopravním prostředkem. Světový průmysl poznamenala poslední krize. Tehdy odbyt klesl o desítky procent a od té doby stagnuje. Svět se mění, nejlidnatější země přesedají z motocyklů do osobních aut. Na nejvyspělejších trzích zachraňují situaci padesátníci. Těchto motorkářů potkávám na silnicích stále víc. Mnoho z nich se vrací na jawě, hondě nebo čínském skútru do mladých let. Touží po relaxaci a mírném adrenalinu za řidítky, chtějí ještě poznat kus světa a odmítají stárnout. Motocyklové značky musí pamatovat na ně i mladou krev. A přitom nemohou moc riskovat na rozcestí, které je nasměruje buď do prosperující budoucnosti, nebo do zapomnění. Pavel Kačer

Úroda obilí a řepky bude prý letos nižší. Statisti spočítali, že se sklidí o deset, respektive o sedm procent zrna méně. Důvodem mají být především nižší hektarové výnosy, částečně i omezení pěstební plochy. Nevím, jak odborníci stanovují budoucí sklizeň. Jistě na to mají své normy, pravidla a výpočty. Mě musí stačit pohled na dozrávající porosty. Podle toho, co vidím, nemám o obiloviny a olejniny sebemenší starost. Počasí, alespoň u nás, těmto plodinám přálo, porosty vypadají velmi dobře. Pravda, můj pohled může být jen omezený, přesto se podle zkušenosti příliš neliší od toho, co nakonec skončí v sýpkách. Taky vím, že odhady bývají velké „politikum“. Když se čeká nižší nabídka nějaké komodity, její cena na burze letí nahoru. ČSÚ i další zřejmě úmyslně podhodnocují odhad očekávané sklizně, aby podpořili růst cen a odbyt. Kdo ze zemědělců by si nepřál vyprodat rychle všechno a co nejvýhodněji? Pavel Kačer

Přišla jsem na tiskovou konferenci, pravda, s mírným zpožděním. Podkladové informační materiály se na mne nedostaly, zato tak zvané holubí letce, tedy někdejším kolegům, kteří se chodí na akce už jen posilnit, občerstvit, popovídat si, aby nevyšli ze sociálního kontaktu, aniž  jim poskytnuté materiály poslouží pro další novinářskou práci, těm  se dostalo plné pozornosti. Však to znáte, děla slečna, jíž jsem potvrzovala účast s tím, že mne téma zajímá. Holubí letka snědla a vypila vše, co bylo k dispozici, někteří pak sál opustili, většina však ještě počkala na oběd. Ostatně, proč ne. My pracovitější jsme sice poobědvali také, ale tak nějak normálně, aniž bychom museli spořádat vše, co bylo přichystáno. Odcházela jsem docela naštvaně, protože surovinami, které potřebuji já k přípravě chutného menu, jsou informace, nikoli bramborová kaše s řízkem. V hlavně mi zněla stále dokola věta té slečny, která měla tiskovku na starost: Však to znáte... Ano, znám, a to je ten problém. Dotýká se mne, že přednost mají dobrodruzi, kteří pro osobní požitek s absolutní samozřejmostí nezodpovědnosti a absence etiky ovládají pódium mnoha tiskových konferencí, jsou vítáni, i když, ano, přicházejí včas...Jde o etudu společenskou, obrázek morálky, o podstatu věci. O zrcadlo, které obraz nekřiví, ale pravdivě přenáší. Ale pozor, i s tendencí paušalizovat a zobecňovat. Eva Brixi

Podle zjištění britského tisku stráví člověk ve frontě půl roku svého života. Myslí se tím čekání u pokladen v prodejnách, ale i dalších komerčních zařízeních. Jde o překvapivě vysoké číslo, ale doba, kdy na něco čekáme u lékaře, na úřadech a v silničním provozu, bude násobně delší. V socialistickém Československu se ve frontě na nedostatkové zboží stálo ještě mnohem častěji a déle. Některým lidem to i dnes chybí a různé příležitosti k čekání přímo vyhledávají. Například pro seniory je často vysedávání v lékařské ordinaci nejoblíbenějším sociálním kontaktem, Ano, stále pročekáme hodně času, ale je to špatně? Záleží na okolnostech. Když u nás skončila základní prezenční služba v armádě, mnoho mužů už v dospělém věku si tuto potřebu uspokojuje náhradním způsobem – hraním na vojáky. Pavel Kačer

Odbory jsou prý apolitické, stojí nad stranami. Možná to takhle někde funguje, ale v České republice nikoli. Stává se pravidlem, že z šéfa nejsilnější odborové centrály se nakonec stane úspěšný politik, alespoň co se vysoké funkce týče. Richard Falbr se dostal jako europoslanec na kandidátce sociální demokracie do Bruselu, jeho kolega Milan Štěch, opět za ČSSD, předsedá Senátu PČR. A jeho následník v křesle předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula dostal od premiéra B. Sobotky nabídku, aby za soc. dem. kandidoval na prezidenta republiky ČR. Ten měl naštěstí tolik rozumu, že s díky odmítl. Mohli bychom se ptát, co se za vytahováním odborářů do politického života skrývá a jaký to sleduje účel. Nechme toho, mne a myslím, že i většinu podnikatelů děsí představa, že nejvyšší ústavní činitelé České republiky byli a v hlavách zůstali odborářští bossové, kteří celý život jen funkcionařili. Pavel Kačer