Tak tu máme další žhavé téma v letošní okurkové sezóně. Novináři, a dokonce i někteří ekonomičtí analytici, hovoří o zběsile rostoucí ceně másla, které je už nejdražší, kam až lidská paměť sahá. Octli jsme se až po uši v jakési máslové hysterii. Protože se počítám mezi pamětníky, mohu zavzpomínat na časy (a ceny) dávno minulé. Vím, že čtvrtka másla stála v revolučním listopadu 1989 plných 10 korun československých (v tvrdé socialistické měně). Nominálně je tedy cena dnes pětkrát vyšší. To však neříká o tomto mléčném výrobku téměř nic, vypovídá to jen o velké inflaci. V reálných cenách (vztaženo k průměrným mzdám) by se v současnosti muselo toto máslo prodávat přinejmenším za stovku (českých na stole). Média, a často též odborníky, víc ale zajímají laciné senzace, nikoli skutečný stav věcí. A který našinec by chtěl taky slyšet, jak je mléčný tuk pořád ještě levný ve srovnání s dřívějškem? Všichni proto budete raději vykládat, jaká nás to zasáhla nevídaná drahota. Pavel Kačer

Dnešní doba je značně posedlá materialismem a materiálním blahobytem. Základní hodnoty, po kterých toužíme, zabudovala také do materiálních struktur. Tak například zdraví – abyste o ně mohli pečovat, musíte v rámci systému nějak fungovat, využívat takový aparát, který je pro tuto oblast určen. Tato struktura znalostí, materiálních prostředků, nemovitostí, pojistného systému je úzce spjata s penězi. Říká se, že zdraví si za peníze nekoupíte. Tady platí, že to tak docela není pravda. A co třeba láska? První schůzka, první dojem udává psychologie, jsou rozhodujícím článkem v celém řetězci seznamování. Správné místo, správný oděv, správná vizáž. Ani zde si s ideály nepomůžeme, protože v tomto případě „oko bere“. A tak je to i s publicitou a vydavatelstvím. Krásné rozhovory, jež vycházejí na stránkách měsíčníků nebo jsou dostupné ve virtuálním prostředí, se samy nenapíší. Je třeba, aby někdo vytvořil otázky, odpovědi zapsal, zredigoval, doplnil stránku správnými fotografiemi. Je třeba, aby další člověk příslušnou stránku zalomil, vymyslel jí grafiku. Někdo to všechno také musí vytisknout. Rozdistribuovat. A pak se z celého díla může zpovídaný člověk či organizace těšit a prezentací, jíž někdo tu péči věnoval, pochlubit. A tím, že se takové vydání dostane k mnoha tisícům čtenářů, existuje šance, že s vámi někteří z nich budou toužit navázat další spolupráci. Co dáváte, to se vám vrací. Kateřina Šimková

Slýcháme, zvláště v předvolebním období, na téma etiky a morálních hodnot opravdu silné projevy. Možná to řečníci myslí dobře a docela si neuvědomují, co jim uniká mezi řádky. Upozorňuje se totiž na příklady negativní a jaksi exemplární. Jak se ta etika nemá dělat. Ráda bych vznesla dotaz. Je v této zemi někdo, kdo ví, onu Etiku potkal a dokáže její přikázání integrovat do všech sfér života včetně podnikání? Je tu někdo, kdo s ní reálně dokáže žít? Opravdu mi na mysl přichází jen jeden člověk. Prof. Jan Sokol, jehož etice, která zahrnuje ale také moudré nakládání s důvěrou a svobodou, respekt a ohleduplnost, vážně věřím. Vážím si ji a snažím se ji naplňovat. A moc bych si přála, aby při lidech takové pojetí etiky stálo. Aby ji měl v sobě každý jeden člen této společnosti. Protože, přátelé, etika, to je ten klíč k udržitelnosti, nad nímž si lámeme hlavu. A to k udržitelnosti lidských vztahů, vlastní lidskosti a transparentního svědomí.Kateřina Šimková

Nejprve zpravidla vede do pojišťovny, za poradcem či pojišťovacím agentem. Proběhne mezi vámi rozhovor. Sepíšete smlouvu s nastavenými parametry a podmínkami. Po dvou letech jdete smlouvu vzhledem ke změně životní situace, té radostné, změnit. A poslušně hlásíte, že máte chronický zánět štítné žlázy, ale že jste bez medikace, zánět se nevyvíjí, je klidný a vše je v pořádku. Poradce je srdečný člověk a tak vám na rovinu řekne, že pojistné vyletí pravděpodobně o 150 % nahoru. Pane jo, kam jsme se to dostali? Když jste plnoštíhlí, máte problém, když máte zánět štítné žlázy, připlatíte si. V hlavě vám zní otázka, proč by měl člověk platit za ochranu zdraví ve společnosti, která prevenci a ochraně zdraví připisuje velká slova, ale skutky stále tak nějak utíkají mezi sáhodlouhými debatami…Přátelé, skutečně blahobytná společnost je ta, která je šťastná a zdravá, a která i v řadě těžkých chvil, se těchto nadčasových hodnot drží. Kateřina Šimková

Nacházím se na půdě jedné z nejmenovaných institucí a čekám, až na mě dojde řada. Lístečkový systém mne poctil číslem 682. Přede mnou čeká dalších 20 klientů, dá-li se to tak říct. Sleduji dění za přepážkami. Slečna úřednice, na niž se obrací starší žena, babička s hůlčičkou, je ze současných systémů a pokynů zmatená a žádá o pomoc, neodlepí v podstatě oči od klávesnice a monitoru. Řeč těla prozrazuje, že nemá chuť naslouchat. Z klienta se stává malý a ponížený člověk. Nezasluhuje si žádnou pozornost. Smrskává se v číslo, které mu vydal pořadník při vstupu. Úřednice se neusměje, nepoděkuje, řekne jen suché na shledanou. A tečka. Můj pocit z této scény byl plný rozčarování. A tak si říkám, jak chutná moc společně s jistotou zaručenou tabulkami. Je možné dát jí lidskou tvář? Kateřina Šimková

V Izraeli ponesou potraviny s vyšším obsahem tuku, cukru a soli varovnou samolepku. Spotřebitelé by se z ní měli dozvědět, že příliš mnoho těchto látek škodí zdraví. Nepochybuji o tom, že tato informace není pro nikoho ani nová ani překvapivá. Přesto šest z deseti Izraelců trpí nadváhou. U nás to nebude jiné. Lidé moc dobře vědí, co jim škodí, přesto dál tloustnou. Problém je v tom, že toho snědí víc, než dokáže jejich organizmus spálit. Nezdravý životní styl se léty projeví nějakou nemocí. Samolepky nepomohou, jen odpovědnost každého člověka za své zdraví. Nebo že by chtěly úřady v budoucnu zavést přídělový systém, kdy by strávník vyfasoval určité množství kalorií na hlavu, a nic víc? Nevím, kam taková kampaň povede, ale vím, že dobrý úmysl se vždy podaří zneužít. Pavel Kačer