Miluji prognózy, zaručeně vědecké, které předvídají zásadní změny na Zeměkouli. Například  že za padesát let se padesát procent obyvatel utopí, protože vinou globálního něčeho stoupnou hladiny oceánů. Lidi to vystraší už dnes, i když za půl století tu nebudou ani oni, ani vědci, kteří s touto hrůzou přicházejí. Ano, mluvím o tom s ironií, protože mnohé podobné katastrofické scénáře z minula se nenaplnily a situace je dnes naprosto jiná. Vzpomeňme jen na oil peak, bod zvratu v těžbě ropy. Už dávno jsme měli strádat totálním nedostatkem ropných produktů, protože jejich zásoby měly být vyčerpány. Místo toho ceny paliv prudce klesly, na trhu je nafty, benzínu i plynu přebytek díky břidlicové revoluci. Taky uhlí brutálně zlevnilo, trh je jím přehlcen a na Ostravsku a jinde v Evropě se zavírají hlubinné doly. A tak poučen těmito zkušenostmi si vzpomenu na lidovou moudrost, když někdo vyhlíží nové katastrofy: Nebudem stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!Pavel Kačer

Čtvrt století žijeme nikoli v totalitě, ale v demokratickém státě. I dnes se najde dost těch, kteří se tenkrát měli lépe, vzhledem k odvedené práci si užívali nad poměry a rozhodovali o věcech, kterým nerozuměli. Tito lidé jsou stále slyšet, jaká že to byla krásná doba a jak se měli (všichni) dobře. Pakliže o své výhody přišli, sotva budou nynější situaci chválit. Nabízím však objektivnější kriterium, podle něhož se dá společenský a osobní život měřit. Zkusme porovnat počet vojáků (českých i sovětských), policajtů (uniformovaných a tajných) a byrokratů (členů KSČ i bezpartijních), na něž musela pracující třída vydělávat s nynějšími stavy ve vojsku, policii a veřejné správě. Porovnejme, o kolik procent dýcháme čistší vzduch, pijeme zdravější vodu a jíme potraviny z neotrávené půdy. A vedle toho dejme seznam malých, středních i velkých soukromých firem, které si vedou na volném trhu někdy lépe, jindy hůře, ale bez diktátu na vše dozírající strany. Nezapomínejme, že díky 17. listopadu o tom všem můžeme diskutovat na svobodě a ne jen snít a konspirovat po hospodách. Pavel Kačer

Patřím už k pamětníkům, a proto vzpomínám, jaké byly v mém dětství a mládí zimy. Většinou přišly v pravý čas a byly tuhé a s přívaly sněhu. Jenže klima se mění, jako ostatně všechno na světě, a člověk si nemůže být jistý ani mrazem ani sněhem v prosinci, lednu ani v únoru. Někomu to vadí, jako například vlekařům, jiným to hraje do noty (například českým a moravským vinařům). Motorkáři si letos pochvalují, že jim příznivé počasí umožnilo prodloužit sezónu a tak jezdí a jezdí. Nevím, jestli se dočkáme takových podmínek jako mají Italové pro celoroční provoz (asi ne), ale i ty „darované“ týdny stojí za to a podporují prodej motocyklů a skútrů. Nejhezčí pohled je prý z koňského hřbetu, ale ani ze sedla hondy, yamahy nebo vespy není o nic horší. V červenci stejně jako nyní v listopadu! Pavel Kačer

Češi prý nemají rádi boháče. Vyplývá to z průzkumů mínění obyčejných lidí. Jako představitele zbohatlíků, kteří přišli k svým miliardovým majetkům nečestným způsobem, uvádějí na prvních místech Bakalu, Haščáka a Tykače. Minulá ideologie rázem odsoudila všechny podnikatele a živnostníky, kteří mohli za zbídačení proletariátu. Ačkoli žijeme čtvrt století ve svobodné společnosti a tržním prostředí, tento názor u většiny přetrvává. Málokdo připustí, že  zaměstnavatelé nemusí být ani loupežníci ani podvodníci, svoji firmu udržují při životě s vypětím sil a bez obrovských zisků. Mnohým se stýská po dobách, kdy nebylo bohatých a všichni měli více méně stejně. Bylo to mnohem pohodlnější než boj o místo na slunci v konkurenčním prostředí, ale nevedlo to ke konečnému vítězství socializmu nad kapitalizmem. A bohužel, nebo bohudík, nikdy nepovede. Pavel Kačer

„Cože, jakže, zelí není? To je pěkné nadělení!“ Takhle rýmoval v padesátých letech básník Pavel Kohout a já jsem si jeho verše nedávno připomenul. Dostal jsem chuť na dušenou mrkev a vyrazil jsem do zeleniny, abych si ji koupil. Jenže jsem ani ve dvou krámech nepochodil. Jak mi vysvětlila prodavačka, přestali ji objednávat, protože ji nikdo nechtěl a museli ji vyhazovat. Nežijeme v přídělovém systému, ekonomice vládne trh, přesto narážím na problém pořídit si to, co chci. Paradoxně se na pultech válí hromady výrobků, které nechci ani já ani nikdo jiný. Druhý den jsem karotku sehnal v jiném městě a odnášel se ji domů se šťastným pocitem vítěze. Poučení z toho nevidím žádné. Ale v paměti jsem si osvěžil na staré časy, kdy se podobným způsobem získávalo skoro vše. Pavel Kačer

Jsou lidé, kterým se dnes říká workoholici, a ti se celý víkend těší do práce, pokud tam nezůstali. V pondělí ráno nemohou dospat a v zaměstnání jsou první. Většina z nás však patří do skupiny normálních zaměstnanců, kterým počátek pracovního týdne není příjemný. Přechod ze svátečního, uvolněného životního rytmu k rutinním a stále se opakujícím operacím v kanceláři nebo v dílně neprobíhá obvykle bez nesnází. Člověku chvíli trvá, že se opět „zajede“. Opravdu stačí pouhé dva dny a cítíte se u počítače nebo CNC stroje jako začátečník, který dělá školácké chyby. Během dopoledne to obvykle přejde. Někdo si zvykl, že na počátek pracovního týdne si neplánuje náročnější věci, jiný doporučuje slavit Modré pondělí. Často se ve firmách i úřadech začínám schůzováním. Metody sice jsou, přesto jsem se rozladění z pondělků celý život nezbavil. Pavel Kačer