Když se sestavuje státní rozpočet, chtěl by každý přidat – na platy, na výzkum, na investice, na spokojený život. Proč by ne, když domácí ekonomika roste, vytváří více zdrojů a mělo by být z čeho rozdávat. Jenže i v tomto období relativní prosperity si stát musí půjčovat, letos sto miliard korun, příští rok o třetinu méně. Že i on musí dluhy platit, vzdor přesvědčení řady politiků, že nikoli, je smutná, ale neoddiskutovatelná skutečnost. A nyní se dostávám ke zmíněnému paradoxu. Vláda počítá s tím, že na splácení vypůjčených peněz i s úroky si opět peníze vypůjčí. Ale občany před podobným způsobem hospodaření varuje. Možná, že pro veřejné finance platí jiný metr - se sto padesáti centimetry, zatímco obyčejní lidé se musí spokojit s tím, který má centimetrů jen sto. Pavel Kačer

Česká ekonomika se momentálně těší dobrému zdraví. Zvyšuje se její výkon, roste i spotřeba. To se blahodárně odráží na trhu práce, kde sílí poptávka po zaměstnancích. Nezaměstnanost jde dolů, platy opatrně stoupají a pokud budou chtít firmy získat kvalitní lidi, budou muset sáhnout ještě hlouběji do kapsy. Prostě tak to má být. Udržet pracující ve firmách různými administrativními zásahy, nařizovat zvyšování životní úrovně zákony a stavět hladové zdi nikam nevede. Neviditelná ruka trhu si vždy prosadí své. Pravda, někdy se ji podaří tak zkroutit, že je téměř chromá. Ale i za takových okolností, které vládly v socializmu, fungovaly nejen fyzikální, ale i ekonomické zákony. Myslím si, že to je dobře. I když to různým regulátorům, autoritářům a byrokratům, kteří by chtěli ostatním nařizovat, co je pro ně nejlepší, nemusí jít pod fousy.   Pavel Kačer

Jak kvalitní máme v Česku život? Podle kriterií OECD moc ne, protože jsme mezi 36 zkoumanými zeměmi až na 22. místě. Silně pod průměrem jsme prý v kvalitě zdraví, bydlení, bohatství a zcela jsme propadli v sociálních vazbách a občanské angažovanosti. Tak jako celá řada dalších žebříčků má i toto srovnání jen velmi malou vypovídací schopnost. Nedovedu si například představit, jak se měří síla sociální vazby a podle čeho se posuzuje pevnost zdravotní kondice. A velikost bohatství? Švédové prý žijí podle OECD nejkvalitněji. Ale jsou natolik chudí, že si nemohou dovolit mít děti a nebýt přistěhovalců, už by byli na vymření. S kvalitou u tak citlivé a neuchopitelné veličiny, jakou je život, bych raději vůbec neoperoval. A následovat falešné vzory? S tím máme po 40 letech socializmu zkušeností opravdu dostatek. Pavel Kačer

Lidé podléhají okamžitým emocím a dělají na základě toho nevratná rozhodnutí. Když po ničivé tsunami havarovala jaderná elektrárna Fukušima, rozhodli se Němci ukončit provoz těchto zařízení na svém území. Zdálo se, že jádro už to má definitivně spočítáno. Jenže bez „atomu“ nelze snižovat emise a zároveň rozvíjet energeticky náročný průmysl. Už si to uvědomují i naši severní sousedé. V České republice se znovu mluví o výstavbě nových reaktorů v Dukovanech a Temelíně. Obavy z bezpečnostních rizik pominuly. Je totiž zřejmé, že jadernou energetiku neohrožuje technologie samotná, ale jen lidé, kteří s ní zacházejí. To je poselství, které si máme odnést z katastrof ve Fukušimě a Černobylu. Pavel Kačer

Zpráva z dnešního tisku mi stále nejde na rozum. Hovoří o mladé ženě, která se dva roky léčila s „podivnou“ nemocí, až se nakonec zjistilo, že byla jen přepracovaná. Zdravotní pojišťovna za to zaplatila 300 tisíc korun. Kolik to stálo pacientku peněz, nervů a zdraví, se neuvádí. Otázek se v této souvislosti nabízí hned celá řada. Proč jsme ochotni snášet od profesionálů takové zacházení, a proč nezapojíme i vlastní rozum a odpovědnost? Jak funguje kontrolní systém ve zdravotnictví, když dovolí mrhat takovými prostředky na zbytečnou terapii a na nutnou lékařskou péči finance chybí? A kde zůstala stavovská čest člověka, který složil Hypokratovu přísahu? Máme chápat lékaře jako každého jiného odborníka, milosrdného samaritána nebo podnikatele, jenž se bezostyšně chopí každé „podnikatelské příležitosti“? Pavel Kačer

Potkají se dva Češi. Poptají se na zdraví, na poměry, na rodinu – a hořekují, nadávají, „rvou si vlasy“... V našich končinách se to tak sluší. V Americe se naopak každý snaží udělat dojem a lakuje skutečnost na růžovo. Zajímavý průzkum Poštovní spořitelny odhalil, jak to vlastně s tou spokojeností se životem v našich městech a na venkově je. Dospěl k nečekanému zjištění: Anonymně si 80 procent dotázaných pochvaluje poměry, v nichž se nachází. Proč to ale nepřiznáme veřejně? Asi se bojíme závisti sousedů. Vždyť se mezi lidová rčení zařadilo i tohle: „Žrát můžeš, ale nesmíš mlaskat!“ V Čechách prostě mají všichni strach na sebe upozorňovat a radují se jen sami se svými nejbližšími pěkně v ústraní. Pavel Kačer