Zpráva z dnešního tisku mi stále nejde na rozum. Hovoří o mladé ženě, která se dva roky léčila s „podivnou“ nemocí, až se nakonec zjistilo, že byla jen přepracovaná. Zdravotní pojišťovna za to zaplatila 300 tisíc korun. Kolik to stálo pacientku peněz, nervů a zdraví, se neuvádí. Otázek se v této souvislosti nabízí hned celá řada. Proč jsme ochotni snášet od profesionálů takové zacházení, a proč nezapojíme i vlastní rozum a odpovědnost? Jak funguje kontrolní systém ve zdravotnictví, když dovolí mrhat takovými prostředky na zbytečnou terapii a na nutnou lékařskou péči finance chybí? A kde zůstala stavovská čest člověka, který složil Hypokratovu přísahu? Máme chápat lékaře jako každého jiného odborníka, milosrdného samaritána nebo podnikatele, jenž se bezostyšně chopí každé „podnikatelské příležitosti“? Pavel Kačer

Potkají se dva Češi. Poptají se na zdraví, na poměry, na rodinu – a hořekují, nadávají, „rvou si vlasy“... V našich končinách se to tak sluší. V Americe se naopak každý snaží udělat dojem a lakuje skutečnost na růžovo. Zajímavý průzkum Poštovní spořitelny odhalil, jak to vlastně s tou spokojeností se životem v našich městech a na venkově je. Dospěl k nečekanému zjištění: Anonymně si 80 procent dotázaných pochvaluje poměry, v nichž se nachází. Proč to ale nepřiznáme veřejně? Asi se bojíme závisti sousedů. Vždyť se mezi lidová rčení zařadilo i tohle: „Žrát můžeš, ale nesmíš mlaskat!“ V Čechách prostě mají všichni strach na sebe upozorňovat a radují se jen sami se svými nejbližšími pěkně v ústraní. Pavel Kačer

Hospoda na mýtince je typicky český fenomén. Vesnice bez pořádného pohostinství, kam mohou chlapi každý den zajít na pivo, je jen shlukem domků. A přece jim zvoní hrana. Může za to připravovaná elektronická evidence tržeb (EET) a zákaz kouření. Kolik hostinských raději zavře živnost než by se podřizovali novým zákonům? Viceprezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Pavel Hlinka se obává, že jich nebude málo. Ne že by podnikatelé ve stravování a ubytovacích službách odmítali platit daně a nechtěli mít nad sebou kontrolu "velkého bratra", ale přejí si rovnost podmínek: Ať EET platí pro všechny bez výjimky, nebo pro nikoho! Věřme, že se rozumná dohoda najde a vesnice, které jsou nejvíc ohroženy, nepřijdou o svá "spolková a kulturní střediska". Pavel Kačer  

Česká národní banka i odboráři radí, že by bylo třeba zvednout mzdy, aby lidé víc utráceli. Pak poroste hrubý domácí produkt, zisky firem i odvody státu a všichni budou moci ještě více utrácet. Jak prosté, milý Wattsone! Jenže dobrých rad se zatím nikdo nechce chytit. Proč asi? Protože rozdávat jaksi není z čeho. Podnikatel musí nejprve prodat, pak vyinkasovat peníze a teprve potom může přidat svým pracovníkům i sobě na odměně, pakliže mu to hospodářský výsledek dovolí. Žít a rozdávat na dluh umí jenom stát. Pokud se takhle bude chovat akciová společnost, s.r.o. nebo živnostník, velmi rychle se přiblíží k bankrotu a návštěvě exekutora. A jsme zase na začátku: Utrácet nebo neutrácet?, toť otázka přímo hamletovská.   Pavel Kačer

Češi mají jednu nepříjemnou vlastnost, a tou je škarohlídství. Všechno vidí raději černě, aby se náhodou nedopustili lehkovážného optimizmu. Denodenně těmito černými brýlemi sledují svět kolem sebe, a když se sejdou, například v hospůdce, notují si v hořekování, nadávání a zoufalých vyhlídkách. Kdybych je neznal, podlehl bych dojmu, že se právě vrátili z Bílé Hory, od Lipan nebo z Mnichova a mají plnou hlavu historické porážky. Nikde jinde není jejich blbá nálada tak zřejmá jako u jídla. České hospodyňky a jejich manželé i děti žijí v přesvědčení, že se stravují bídně a na talíř dostanou jen nekvalitní a laciné, často zdravotně závadné potraviny. Také si myslí, že všude jinde je jak v ráji a lidé tam jsou za vodou. Při setkání s našimi zemědělci a potravináři se však dozvíte, že skutečnost se liší od obecné představy naprosto diametrálně. Vše, co pochází od nich, je naprosto úžasné, zato venku se strávníci krmí více méně podřadnými pokrmy. Jak mě život naučil, vím, že pravda bývá někde uprostřed. Nemám problém si v Česku koupit kvalitní a cenově dostupné domácí potraviny. Jen se divím těm, kteří v hypermarketu vyhledávají nejlevnější zboží a pak jsou doma rozčarovaní, že to nechutná jako Pražská šunka nebo plzeňský Prazdroj. Pavel Kačer

Zapomněl jsem si v práci mobilní telefon. Čím jsem starší, tím se mi to stává častěji. S tím už asi nic nenadělám. A chvíle bez mobilu mi připadají delší a delší a také jaksi bolestnější. I když nemusím vyřizovat důležité telefonáty, posílat SMSky nebo brouzdat po internetu, připomínám si, že „přítele na telefonu “ postrádám nejméně dvakrát do hodiny. Ptám se, jak jsem bez tohoto chytrého zařízení mohl vůbec půl století existovat. Rodiče už své děti bez mobilu nepustí ani na minutu ven, manželé si navzájem téměř nepřetržitě zjišťují svoji polohu a činnost, kdykoli se od sebe na chvilku odloučí. Vím, že smartphone umí milión věcí, že dokáže být nepostradatelným pomocníkem v nouzi, že se stává znakem společenské prestiže. Ale je život bez něj už opravdu nemožný? Asi ano, vždyť si ho nakonec pořídili i jeho zapřísáhlí odpůrci. Mladí lidé by považovali zákaz používání telefonu za nejhorší představitelný trest. Jen si nejsem jistý, jestli tahle závislost nevypovídá spíše o člověku než o přenosném elektronickém zařízení s čipem a anténkou, bez něhož už dnes neuděláme jediný krok. Pavel Kačer