Se spolužákem Oldou jsem se neviděl 45 let, ale každé svátky si posíláme poštou přání s pozdravem. Tím se navzájem ujišťujeme, že na společná školní léta stále rádi vzpomínáme a hlavně, že jsme ještě naživu. Jenže v poslední době bývá víc a víc obtížné sehnat pohlednici s velikonočním a vánočním motivem. Češi, kteří jich dříve odesílali miliony, svěřili komunikaci moderním technologiím a místo psaní na papír píší smsky. Obchodníci zjistili, že nabízet pohledy na Velikonoce a Vánoce se už nevyplatí. K jedné z mála výjimek patří COOP, kde jsem hledané zboží našel dokonce i s poštovní známkou. I když nemám nic proti mobilním telefonům a taky svátečně esemeskuji, jsem rád, že česká prodejní síť COOP dodržuje tradice a vede sortiment, který už sice není lukrativní, ale podle mého názoru k velikonoční pohodě neodmyslitelně patří. Pavel Kačer

Opět se debatuje nad živnostníky. Tentokrát by měli platit více na zdravotní pojištění. Zdá se mi, že hodně let po změně režimu, kdy i v České republice je jasně dané, že ten, kdo se o sebe nepostará, má smůlu, se dějí nepravosti už v názorové hladině těch, kteří rádi rozhodují údajně z vůle lidu. Své reprezentanty do politiky a potažmo do vlády volili i živnostníci, jak jinak. To ovšem netušili, jaký si upletli bič. Ti, kterým důvěřovali a které podpořili, nyní prosazují, aby se na živnostníka hledělo stále skrze prsty. Je to zkrátka někdo, kdo je vychytralý, kličkuje mezi zákony, okrádá, kde může a je potřeba mu přitvrdit. Obrátila bych to. Nařídila bych, aby každý občan starší 18 let se povinně stal živnostníkem a musel si částečně na sebe vydělat jinak, než v roli zaměstnance. Ať jde o politika, šéfa odboru na ministerstvu, vrátného v hotelu nebo asistentku generálního ředitele nadnárodní korporace. Jen ať si to každý vyzkouší. Ten noční adrenalin, kdy člověk přemítá, kde sehnat klienta, jak lépe nabídnout, co umí,  jak zaujmout a přesvědčit. Možná by úcta k lidem, kteří mají živnostenský list a pracují třeba deset let bez dovolené, aby si svoje jméno posvětili kvalitou, důvěrou a zavedli se na trhu jako dobrá značka, vzrostla. Také se zaměstnáváním absolventů je v ČR potíž. Ať to má důvody jakékoli, jedno je jasné – tu a tam si mladí pořizují živnostenský list, stejně jako někteří již při studiích, aby si mohli přivydělávat nebo zkoušeli své podnikatelské štěstí. Začíná se těžko a bez nákladů to zcela nejde. I těmto snaživým tedy zvedněme zdravotní pojištění. Určitě je povzbudíme. A k příštím volbám, které budou možná již povinné, stejně nepůjdou. Nebudou věřit. Nebude proč. Eva Brixi

Za nejtěžší v podnikání považuji dobrou organizaci práce. Tedy i času, který má sloužit odpočinku, relaxaci, čištění hlavy, udržování přátelských vztahů a spoustě dalších aktivit. Ale jak se den co den přesvědčuji, moc nám to nikomu nejde.  Máme k tomu nejnovější technologie, kurzy, školení, rady odborníků, příklady osobností, kouče. Ale ruku na srdce – když jeden druhému zavoláme, první co uslyšíme, je: počkej, teď nemám čas, brknu ti večer, ozvi se za hodinu, dej vědět příští týden. Dotyčný nás sice rád slyší, na druhé straně je rád, když hovor oddálí aspoň o den. Obdobné je to s pracovními schůzkami. Jak jsme šťastni, když nám jednou za čas nějaká odpadne, jak se nám uleví, že nemusíme ještě tam či onam! O něčem to vypovídá. Zdaleka nejsme tak silní v kramflecích, jak si myslíme. Schází nám onen velebený čas, protože to s ním neumíme. Ale proč? Třeba i proto, že podceňujeme fyzickou práci. Pot ve fitku to nevynahradí. Ničí nás fakt, že nechodíme, jen jezdíme či létáme. Šlape nám po štěstí skutečnost, že se mění životní styl, který nás drží u obrazovek kouzelných nezbytných pomocníků. Nehýbeme se a říkáme tomu úspora času. Štípání dříví na chalupách má svůj význam. Pletí záhonků nebo courání lesem má svůj půvab. Fyzická práce nám dává prostor pro nové myšlenky. Nezatracujme je. Patří totiž k našemu času. Eva Brixi

Jestlipak víte, že Česká republika se může chlubit jedním neobvyklým prvenstvím? Stala se největším pěstitelem jedlého modrého máku ve světě. A také má doma největší jedlíky máku podle spotřeby této potraviny na hlavu. A ještě k tomu vyveze třikrát víc této komodity, než sama spotřebuje. Není divu, že mák se stal naším rodinným stříbrem, o které musíme dobře pečovat a spolehlivě chránit. Tuzemské pěstitele trápí, že do republiky se dováží technický mák z evropských států i Austrálie, který se zde míchá s kvalitním tuzemským zbožím. Překupníci ho zabalí, označí "zemí původu" a umísťují na vnitřní i zahraniční trh. Zkrátka tam, kde se dá lacino vydělat, je padělatelů jako máku. Věřme, že zpřísnění dovozu a další legislativní a kontrolní opatření budou účinná a v české kuchyni se bude vařit jen z českého máku! Pavel Kačer

Slovo. Mocný nástroj. Komunikujeme jím denně, předáváme si informace. Jaké by to bylo žít bez slov? Nejspíš si to nedokážeme představit. Právě v takovém kontrastu se vyjevuje jejich důležitost. Jejich moc však spatříme tehdy, pokud pocítíme důsledky promluvy. Může v nás vzbuzovat radost, nezájem, rozrušení, nadšení, ohromení. Jaký má slovo význam v medicíně? Formuje vztah mezi pacientem a lékařem. Uklidňuje, povzbuzuje, informuje, vynáší soudy, radí? První dvě slovesa jsou v lékařské praxi však zastoupena čím dál méně. Přitom mohou pacienta dovést na správnou cestu, zvlášť v dnešní době, kdy jsme nezávislými individualitami, které přece získaly zodpovědnost za zdraví, kondici, mají život ve svých rukou. Slova dokáží pozitivně ovlivnit proces uzdravování, umí posílit víru v sebe, schopnosti i naději na uzdravení. A co víc? Otevírají cestu hladké spolupráci všech stran, jež se procesu léčení a uzdravování účastní. Je to podobné jako s koučováním, leadershipem.  Onehdy jsem zaslechla, jak si dvě kamarádky povídaly: „Prášky na nervy? To bere půl národa!“  Uvědomila jsem si souvislosti. A přitom by stačilo většinou pár pěkných slov, vykřičník naděje. Kateřina Šimková 

Spisovatel Benjamin Kuras svého času poukázal na přežívající následky vlády jedné strany. Komunisté zničili živnosti a živnostníky, místo nich zaváděli velkovýrobu. Revoluční změna se dotkla i malých soukromých pekáren, které zmizely a s nimi i chutný chléb a křupavé pečivo. Vzpomínám na gumové rohlíky, tuhé a těžko stravitelné housky, které sice vydržely mnoho jako socialistický člověk, ale za mnoho nestály. Zato našim dětem chutnaly, žužlaly je bezzubými dásněmi s blaženým výrazem a byl od nich na chvíli pokoj. „Český gumák“ vydržel dokonce dlouho po listopadu. Ale také jemu zvoní hrana. I obchodní řetězce už nabízejí chutné čerstvé pečivo za dobrou cenu. A ke každému rohlíku přidají značku. A tak vím, že jsem si dneska pošmákl na výrobku MIMO BOHEMIA z Dejvic. Zdá se, že stejnou cestu kvality nastoupily i jiné velkopekárny. Problém tedy nebyl v množství, ale v kvalitě – strany, která tu vládla čtyři desítky let. Pavel Kačer