Hospoda na mýtince je typicky český fenomén. Vesnice bez pořádného pohostinství, kam mohou chlapi každý den zajít na pivo, je jen shlukem domků. A přece jim zvoní hrana. Může za to připravovaná elektronická evidence tržeb (EET) a zákaz kouření. Kolik hostinských raději zavře živnost než by se podřizovali novým zákonům? Viceprezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Pavel Hlinka se obává, že jich nebude málo. Ne že by podnikatelé ve stravování a ubytovacích službách odmítali platit daně a nechtěli mít nad sebou kontrolu "velkého bratra", ale přejí si rovnost podmínek: Ať EET platí pro všechny bez výjimky, nebo pro nikoho! Věřme, že se rozumná dohoda najde a vesnice, které jsou nejvíc ohroženy, nepřijdou o svá "spolková a kulturní střediska". Pavel Kačer  

Česká národní banka i odboráři radí, že by bylo třeba zvednout mzdy, aby lidé víc utráceli. Pak poroste hrubý domácí produkt, zisky firem i odvody státu a všichni budou moci ještě více utrácet. Jak prosté, milý Wattsone! Jenže dobrých rad se zatím nikdo nechce chytit. Proč asi? Protože rozdávat jaksi není z čeho. Podnikatel musí nejprve prodat, pak vyinkasovat peníze a teprve potom může přidat svým pracovníkům i sobě na odměně, pakliže mu to hospodářský výsledek dovolí. Žít a rozdávat na dluh umí jenom stát. Pokud se takhle bude chovat akciová společnost, s.r.o. nebo živnostník, velmi rychle se přiblíží k bankrotu a návštěvě exekutora. A jsme zase na začátku: Utrácet nebo neutrácet?, toť otázka přímo hamletovská.   Pavel Kačer

Češi mají jednu nepříjemnou vlastnost, a tou je škarohlídství. Všechno vidí raději černě, aby se náhodou nedopustili lehkovážného optimizmu. Denodenně těmito černými brýlemi sledují svět kolem sebe, a když se sejdou, například v hospůdce, notují si v hořekování, nadávání a zoufalých vyhlídkách. Kdybych je neznal, podlehl bych dojmu, že se právě vrátili z Bílé Hory, od Lipan nebo z Mnichova a mají plnou hlavu historické porážky. Nikde jinde není jejich blbá nálada tak zřejmá jako u jídla. České hospodyňky a jejich manželé i děti žijí v přesvědčení, že se stravují bídně a na talíř dostanou jen nekvalitní a laciné, často zdravotně závadné potraviny. Také si myslí, že všude jinde je jak v ráji a lidé tam jsou za vodou. Při setkání s našimi zemědělci a potravináři se však dozvíte, že skutečnost se liší od obecné představy naprosto diametrálně. Vše, co pochází od nich, je naprosto úžasné, zato venku se strávníci krmí více méně podřadnými pokrmy. Jak mě život naučil, vím, že pravda bývá někde uprostřed. Nemám problém si v Česku koupit kvalitní a cenově dostupné domácí potraviny. Jen se divím těm, kteří v hypermarketu vyhledávají nejlevnější zboží a pak jsou doma rozčarovaní, že to nechutná jako Pražská šunka nebo plzeňský Prazdroj. Pavel Kačer

Zapomněl jsem si v práci mobilní telefon. Čím jsem starší, tím se mi to stává častěji. S tím už asi nic nenadělám. A chvíle bez mobilu mi připadají delší a delší a také jaksi bolestnější. I když nemusím vyřizovat důležité telefonáty, posílat SMSky nebo brouzdat po internetu, připomínám si, že „přítele na telefonu “ postrádám nejméně dvakrát do hodiny. Ptám se, jak jsem bez tohoto chytrého zařízení mohl vůbec půl století existovat. Rodiče už své děti bez mobilu nepustí ani na minutu ven, manželé si navzájem téměř nepřetržitě zjišťují svoji polohu a činnost, kdykoli se od sebe na chvilku odloučí. Vím, že smartphone umí milión věcí, že dokáže být nepostradatelným pomocníkem v nouzi, že se stává znakem společenské prestiže. Ale je život bez něj už opravdu nemožný? Asi ano, vždyť si ho nakonec pořídili i jeho zapřísáhlí odpůrci. Mladí lidé by považovali zákaz používání telefonu za nejhorší představitelný trest. Jen si nejsem jistý, jestli tahle závislost nevypovídá spíše o člověku než o přenosném elektronickém zařízení s čipem a anténkou, bez něhož už dnes neuděláme jediný krok. Pavel Kačer

Se spolužákem Oldou jsem se neviděl 45 let, ale každé svátky si posíláme poštou přání s pozdravem. Tím se navzájem ujišťujeme, že na společná školní léta stále rádi vzpomínáme a hlavně, že jsme ještě naživu. Jenže v poslední době bývá víc a víc obtížné sehnat pohlednici s velikonočním a vánočním motivem. Češi, kteří jich dříve odesílali miliony, svěřili komunikaci moderním technologiím a místo psaní na papír píší smsky. Obchodníci zjistili, že nabízet pohledy na Velikonoce a Vánoce se už nevyplatí. K jedné z mála výjimek patří COOP, kde jsem hledané zboží našel dokonce i s poštovní známkou. I když nemám nic proti mobilním telefonům a taky svátečně esemeskuji, jsem rád, že česká prodejní síť COOP dodržuje tradice a vede sortiment, který už sice není lukrativní, ale podle mého názoru k velikonoční pohodě neodmyslitelně patří. Pavel Kačer

Opět se debatuje nad živnostníky. Tentokrát by měli platit více na zdravotní pojištění. Zdá se mi, že hodně let po změně režimu, kdy i v České republice je jasně dané, že ten, kdo se o sebe nepostará, má smůlu, se dějí nepravosti už v názorové hladině těch, kteří rádi rozhodují údajně z vůle lidu. Své reprezentanty do politiky a potažmo do vlády volili i živnostníci, jak jinak. To ovšem netušili, jaký si upletli bič. Ti, kterým důvěřovali a které podpořili, nyní prosazují, aby se na živnostníka hledělo stále skrze prsty. Je to zkrátka někdo, kdo je vychytralý, kličkuje mezi zákony, okrádá, kde může a je potřeba mu přitvrdit. Obrátila bych to. Nařídila bych, aby každý občan starší 18 let se povinně stal živnostníkem a musel si částečně na sebe vydělat jinak, než v roli zaměstnance. Ať jde o politika, šéfa odboru na ministerstvu, vrátného v hotelu nebo asistentku generálního ředitele nadnárodní korporace. Jen ať si to každý vyzkouší. Ten noční adrenalin, kdy člověk přemítá, kde sehnat klienta, jak lépe nabídnout, co umí,  jak zaujmout a přesvědčit. Možná by úcta k lidem, kteří mají živnostenský list a pracují třeba deset let bez dovolené, aby si svoje jméno posvětili kvalitou, důvěrou a zavedli se na trhu jako dobrá značka, vzrostla. Také se zaměstnáváním absolventů je v ČR potíž. Ať to má důvody jakékoli, jedno je jasné – tu a tam si mladí pořizují živnostenský list, stejně jako někteří již při studiích, aby si mohli přivydělávat nebo zkoušeli své podnikatelské štěstí. Začíná se těžko a bez nákladů to zcela nejde. I těmto snaživým tedy zvedněme zdravotní pojištění. Určitě je povzbudíme. A k příštím volbám, které budou možná již povinné, stejně nepůjdou. Nebudou věřit. Nebude proč. Eva Brixi